Inferno aneb stínoví muži jsou opět tady a ještě hladovější

recenze

Autorku L.J. Smithovou si většina z nás spojuje hlavně s „nekonečnou ságou“ Upířích deníků, určenou hlavně pro dospívající dívky. Do kategorie Young adult se dá ale schovat mnohem více – třeba strašidelná a tajemná trilogie Zakázaná hra, kterou kniha Inferno skvěle uzavírá.

Předem chci všechny čtenáře uklidnit, že kniha Inferno opravdu je a bude posledním dílem série, takže přikupování další knihovny a dalšího vyprazdňování peněženky se opravdu bát nemusíte. Trilogie Zakázaná hra je dítětem 90. let (poprvé vyšla v roce 1994) a pokud si při čtení její anotace vzpomenete na legendární film Jumanji, pak věřte, že jste se trefili úplně přesně. Jen tajemná krabice v podání L.J. Smithové bude obsahovat o něco více lekaček, překvapivých konců a samozřejmě i trochu toho erotického jiskření.

Zábava, která se změní v hrůzu

Inferno začíná přesně tam, kde skončil předchozí díl Doupě. Autorka nás ušetřila nudných popisů a všechny „přeživší“ jednoduše posadila do letadla mířícího do Pittsburghu, kde je opět třeba vstoupit do kulis zakázané hry.

„Zvláštní bylo, že i když se bála, zároveň cítila vzrušení. Takové vzrušení, jaké lidé pociťují při nějaké mimořádné události, například při přírodní katastrofě. Když dočasně neplatí normální pravidla a obyčejné věci, jež bývaly důležité, najednou nic neznamenají. Jako třeba škola. Nebo souhlas rodičů. Nebo chovat se jako hodná holka. To všechno skončilo tím, že utekla. A její rodiče ani nepochopí proč, protože vzkaz, který jim nechala, neříkal skoro nic.“

L.J. Smith – Inferno, str. 10

Nějakou dobu to vypadá, že máme před sebou partu rozumně uvažujících teenagerů, kteří se poučili z předchozích událostí a budou teď ke všemu přistupovat s nejbližší opatrností. To se ovšem změní ve chvíli, kdy si několikahodinové čekání ukrátí výletem do zábavního parku Joyland. Tenhle útěk do zapomnění, při kterém utratí skoro všechny peníze, nevyzdvihne z hlubin nelogičnosti ani fakt, že ho autorka nakonec použije jako prostředí, ve kterém se bude celá kniha odehrávat a také jako poměrně výstižný úvod do děje. Strašidelný zábavný park je sice ve světě hororů už trochu klišé, ale tuhle knihu psala 90. léta, pamatujete?

Následuje děsivá cesta mezi jednotlivými zábavními atrakcemi, místy patřičně okořeněná o nějaký ten prvek překvapení. Postupně se také stáváme svědky celého příběhu Jenny od nejranějšího dětství až po současnost. A dlužno říci, že většina všetečných otázek, které se vynořily v předcházejících dílech, bude patřičně uspokojena.

Příliš rychlý tah na branku

Během napínavé cesty za ukončením hry je konečně vidět vývoj charakterů jednotlivých postav. Hlavní aktérka si definitivně uvědomí, že život nemusí být vždycky fér a další dívky ve skupině v sobě objeví dosud netušené odhodlání a schopnosti. A milostný trojúhelník, který předtím bil do očí silou reflektoru od náklaďáku, konečně dostává jasné kontury, založené spíše na rozumu než na tělesných pudech.

Nelze se ovšem zbavit dojmu, že chlapeckým postavám stejná péče věnována není. Důvod je nasnadě. Stínový muž Julián se totiž v závěru dobrodružství postupně mění z „bad boye“ na někoho, koho je třeba politovat a koupit mu velké pouťové lízátko. Všechno přece dělal z lásky, tak o co jde, že? Také je trochu nešťastné, že zatímco některé nepodstatné detaily jsou tu probírány pomalu na polovině stránky, jiné daleko zásadnější myšlenky jsou zmíněné jen letmo. Takže pokud patříte do klubu nadšených puberťaček, které čtou knihu pod peřinou s rozsvíceným mobilem a očima roztržitě přeskakují všechny popisy, budete nejspíš na konci dost vykulení.

Za strany autorky je tu bohužel jasně patrná snaha o jasné uzavření celé ságy a to i za cenu značných kompromisů. Zatímco v prvním dílu to vypadalo, že příjemné čtení pro mladé slečny dozná trhlinek v podobě bezprizorního zabití jedné z hlavních postav, poslední kniha zase všechno přelakuje pořádnou vrstvou růžové. I děsivého mrazení v zádech tady značně ubylo a všechno tak nějak směřuje k co nejnormálnějšímu návratu do reality. Silné momenty tu ale přece jenom jsou, a to nejenom v závěru, takže samotné čtení nakonec docela rychle odsýpá

Pokud bych měla shrnout své hodnocení do několika vět, znělo by takto: Zakázaná hra měla zůstat jen u prvního dílu. Lovec má v sobě přesně to, co pro napínavé čtení říznuté špetkou tajemna, potřebujete. Všechno tu dávalo smysl a konec nebyl přepálený ani příliš dojemný. Na druhou stranu, pokud jste si postavu Juliána nebo Jenny doopravdy oblíbili, bez Doupěte ani Inferna se jednoduše neobejdete. Množství tenkých nitek, ukrytých v jednotlivých kapitolách, dá nakonec dohromady velmi pěkný obraz nepřátelského a záhadného světa stínů, na který dlouho nedokážete zapomenout. Vždyť co kdyby z některého ze stínů, které vás obklopují těsně po probuzení, najednou zazářily oči?

Komentáře (0)