I v rozbitém zrcadle můžete spatřit sami sebe

recenze

Obšírněji hodnotit knihy tohoto druhu, pokud zrovna nepatříte do „kulturního okruhu“ jejich autorů, je poměrně komplikované. Jde o soubor více než dvou desítek textů věnovaných otázkám spojeným s tzv. hospodářskou krizí, která vypukla v roce 2008, přitom co text, to autor, co autor to spousta názorů. A teď ty „kostky“ nasypte do jedné krabice a postavte z toho dům. Spíše to připomíná zrcadlo, které se vám roztříštilo na podlaze. Ve změti střepů vidíte stejný nebo velmi podobný odraz, občas zahlédnete i něco jiného (záleží na úhlu pohledu) a střepy, které leží vzhůru nohama, vám žádný obraz nenabídnou.
Je komplikované, tedy pro mě jako laika, hodnotit i editorský počin Jiřího Pehe. Výběr autorů a názorů se mi zdá uspokojivý. Ale rozhodně si netroufám tvrdit, zda je reprezentativní z pohledu zastoupení různých intelektuálů a jejich názorových skupin vyskytujících se v českých a moravských univerzitních či ústavních luzích a hájích, popřípadě fungujících v „nezávislých médiích“.
Když se ale na to podívám bez všech těch řečí, pak musím konstatovat, že jde o knihu poměrně zajímavou, leckdy dobře čtivou. Jestli je názorově vyvážená, na to se mě neptejte. Není, a je otázkou, zda z principu může být. „Vrahem je neoliberalismus“, na čemž se shodla téměř celá porota, a hlas obhájců ex offo poněkud zanikl.
Kniha je rozdělena do tří tematických celků, které však nelze zcela oddělit a tak, jak už to bývá, dochází k prolínání myšlenek. V první části se přispěvatelé zamýšlejí nad tím, zde jde opravdu o krizi, popřípadě, jaké to může mít důsledky. V druhé části přituhuje a předmětem zájmu se stává sama podstata našeho soudobého společenského zřízení – kapitalismu, který sdílíme s civilizačně spřízněným Západem. A ve třetí části je prováděna vivisekce českých společenských poměrů.
Bez ohledu na to, zda jejich názory konvenují s mými, se mi dobře četly příspěvky autorů, jako je Pehe, Komárek, Macháček, Švihlíková, tedy lidí, který umějí dobře a zřetelně formulovat myšlenky. Naproti tomu jsem jako vždy trpěl u textu Bělohradského, který ve své stavovské pýše snad není schopen sestoupit z piedestalu filozofa a napsat pár odstavců, „jak mu zobák narostl“.
No a co je pointou knihy? Už jsem to naznačil. Za prvé jsem z toho vytušil, že nejde o krizi čistě finanční či hospodářskou (jaké to překvapení), ale široce metastázovanou krizi mravní či krizi hodnot, nebo krizi odpovědnosti, jak je komu libo. Za druhé, že hlavním viníkem je odklon od „kapitalismu s lidskou tváří“, či sociálního kapitalismu, typického pro některé středoevropské státy či Skandinávii, spolu s rezignací na uchovávání demokratických principů a s tím spojenou privatizací moci a státu. A konečně zatřetí, že náš tatíček Klaus si v devadesátých letech pro českou cestu vybral právě neoliberálního valacha, o němž se už tehdy dalo úspěšně pochybovat, zda tu naši káru dotáhne až do fáze všude dostupného blahobytu.
Moje resumé je hrubým zjednodušením. Jinak to nejde. Názorů je v knize opravdu hodně včetně kapitoly o postavení a roli našeho výtvarného umění ve vazbě na krystalizující kapitalismus.
Kniha, tedy čtena dnes, mnoho nových myšlenek nepřináší. Před jejím vydáním i od jejího vydání před třemi lety vyšly desítky či stovky obdobných textů nejen od v knize zastoupených autorů, ale řady jiných. Všechno už bylo řečeno či napsáno.
Jen to podstatné zatím nebylo naplněno. Naše společnost i naše civilizace jako celek, zatím nepostoupila ani o krůček, aby se vyhnula pesimistickým scénářům a vizím, navzdory optimistickým zprávám o nepatrném ekonomickém růstu. Ono to totiž vůbec není o dynamice HDP…

Komentáře (0)