Humans of Prague: Příběhy (z) města

recenze

Humans of Prague je projekt založený na jednoduché, byť ne originální myšlence: Mladý muž chodí po Praze, fotí lidi a ptá se jich: Na co zrovna myslíte? Jejich odpovědi (včetně fotek) publikuje na svém webu, který si za těch několik let existence našel silnou obec fanoušků. Logicky tedy ze svých příběhů vytvořil knihu, která vyšla letos na podzim v nakladatelství Labyrint.


Není ale úplně snadné z toho, co funguje na webu udělat knihu, která bude fungovat. Je třeba to nějak uchopit, poskládat. Soudím, že Tomášovi Princovi se to povedlo. Sám autor k tomu říká: "V knize se odvíjejí dvě linky: Historická, kde lidé vypraveji příběhy zasazené do konkretní doby, od předválečného období do současnoti, a životní, která sleduje člověka od dětství do stáří.“ Tento koncept sice pochopíte, až když si příběhy pročtete všechny, ale o to více vám pak kniha dává smysl a o to více lepší z ní máte pocit.

Tu knihu je možné číst v zásadě dvěma způsoby. Náhodně listovat a číst to, nač vám pohled přistane, a nebo ji číst poctivě od začátku do konce. Oba přístupy mají něco do sebe. Portrétní fotky jsou velmi působivé a slouží vlastně jako galerie lidí v Praze – tedy doslově humans of Prague. A pak čtete „stories of humans of Prague“ a máte před sebou obraz města, jak ho možná neznáte.

A od té doby budete chodit ulicemi a říkat si: Jaký příběh asi má ta dáma v prvorepublikovém kloboučku? Kniha Tomáše Prince vám často vyloudí úsměv na tváři, jindy zase smutek, ale tak to se silnými příběhy bývá. A ty, které najdete v této knize zajímavé a silné rozhodně jsou.

Celá kniha je navíc vydařená i po formální stránce, ale u nakladatelství Labyrint to už nikoho nepřekvapí. Opravdu – vidíte, že někdo přemýšlel nad tím, co dělá a že si dal záležet, aby výsledek ohromil a nadchl.

Komentáře (0)