Historie a náboženství židů - Tíha tři tisíc let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti

recenze

Historie a náboženství židů - Tíha tři tisíc let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti (2005) / Kapis

Tuto knihu napsal Israel Shahak, který se narodil roku 1933 ve Varšavě rodině vzdělaných ortodoxních sionistů. Dětství strávil ve varšavském ghettu, přežil nacistický koncentrační tábor Bergen-Belsen a do Izraele emigroval koncem roku 1945, obdržel doktorát na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a později se stal profesorem organické chemie. Veřejně odsuzoval veškeré formy a projevy nacionalismu a vysloužil si tím nenávist jak Izraelců, tak Palestinců.

Tato jeho kniha je napsána především pro Židy, kteří žijí mimo území Izraele, kteří už neumí hebrejsky a pro nekritické podporovatele Izraele, především v Americe. A řeknu Vám, že by se asi moc divili, škoda, že si to přečtou jen nemnozí a většina lidí bude stále nevědomě nepravdivě adorovat Izrael jako jedinou oázu demokracie na blízkém východě a opakovat historicky nepřesné interpretace, že Židé byli po celé věky jen pronásledováni. Já osobně to přičítám nějaké vnitřní podsunuté vině za holokaust – já jsem si žádnou takovou vinu nikdy vnutit nenechal, vždyť my, Slované, jsme byli hned na řadě.

Pan profesor v této knize předkládá hromadu důkazů, založených na studiu nepřeberného množství zdrojů v hebrejštině (jež jsou do angličtiny překládány značně eufemisticky či v angličtině nejsou vůbec), na kterých ukazuje, že židovské dějiny v Evropě jsou zromantizované, sentimentem zahalené a moderní historici z nich vyzobali veškeré negativní skutečnosti. Nechci tady opisovat zajímavé pasáže, protože to bych tu mohl přepsat rovnou celých 130 stránek této erudované knihy, ale aspoň pár takových postřehů si odpustit nemohu, aby bylo jasno o čem, že ta kniha je. Tak např. největší teror si evropští Židé, až do získání občanských práv, užívali z rukou vlastních rabínů. Shahak tento klasický judaismus popisuje jako jedno z nejtotalitárnějších zřízení, které bylo schopno ovládat životy svých oveček do posledního detailu. Tresty typu uvaření za živa nebyly výjimkou. Další nesmírně zajímavým odhalením k pogromům a masakrům Židů je ten, že nikdy nebyly vedeny ze strany elit, šlechty a duchovenstva, kteréžto Židy chránily, vždy přišly z ještě utlačovanějších tříd a těmi byli rolníci. V Polsku nebo na Ukrajině tak např. Židé vykonávali správu nad rolnictvem, které krutě vykořisťovali a utlačovali ve jménu svých pánů. Když přišla rolnická vzpoura, rolníci pobili všechny své utlačovatele, nejenom Židy, ale jejich pány, měšťanstvo i duchovní. Židovští historici pak ale všechny tyto události vztahovačně interpretují jako přímé útoky pouze a jen na Židy. Myslím, že je to zásadní informace při posouzení výkladu historických událostí, včetně holokaustu, a jejich zneužívání v moderní době, což je signifikantní z projevů libovolného izraelského politika – slyšíme pořád to samé, Židé se neustále staví do role oběti. A tam směřuje sionismus - se spojením všech starých nenávistí ve vztahu k nevěřícím (a že jich je, k tomu ještě něco napíšu) - a nerozlišujícímu a nehistorickému využívání židovské perzekuce v průběhu věků pro ospravedlnění sionistické perzekuce Palestinců. Kdokoli si dovolí pak sebemenší kritiku státu Izrael, zvedne se okamžitě vlna pobouření (mnohdy z kruhů nežidovských nekritických obdivovatelů Izraele) a je odsouzen jako antisemita. Pokud je sám Židem, tak je pak označován jako “sám sebe nenávidějící Žid“, což je samozřejmě také případ pana profesora Shahaka. Je už jen třešničkou na dortu, že Semité jsou jazyková skupina, ne etnická a patří mezi ně např. i Arabové. Pojem antisemitismus je však exkluzivně uzurpován pouze Židy.

Ne-židé neboli gojimové jsou na světě jen proto, aby sloužili Židům. Největší nenávist judaismu je kázána vůči křesťanům a Ježíšovi, mnohem větší než proti muslimům. Ve středověku bylo zvykem si třikrát uplivnout při spatření kostela nebo kříže, což vedlo v dějinách evropského židovstva k mnoha incidentům. Jeden z těch známějších je, když Karel IV. nechal na “svém“ mostě v Praze vztyčit nádherný kříž. Bylo mu sděleno, že pražští Židé si navykli na kříž plivat, kdykoli jdou kolem. Jelikož byl známý ochránce Židů, nezačal je perzekuovat, ale odsoudil židovskou komunitu k tomu, aby zaplatila za to, že na kříž bylo napsáno zlatými písmeny hebrejské slovo Adonai (Pán). Toto slovo je jedním ze sedmi nejsvětějších jmen Boha a žádný výraz znevážení není před ním přípustný. Plivání okamžitě ustalo. Další historky spojené s tímto zvykem už tak zábavné nejsou. V nepřeberném množství nařízení, jež židovské učení vštěpuje dětem do hlav od nejrannějšího věku, jsou opravdu šílené zvrácenosti. Žid nesmí zachránit nevěřícího (výjimkou je vždy jen možnost, že by dodržení pravidla mohlo zapříčinit nebezpečí pro Židy). Žid o šabatu nesmí ani zavolat pomoc umírajícímu nevěřícímu, při průchodu kolem hřbitova nevěřících si má odplivnout a proklít matky těch, co na hřbitově leží, je povinností při půjčení peněz nevěřícímu mít z něj co největší zisk, Židovi nesmí půjčit na úrok, ale to už zase jde pokrytecky obejit “úlevou“, jež visí v aramejštině v každé izraelské bance a takže to jde. Velké biblické přikázání „miluj bližního svého, jako sám sebe“ se vztahuje pouze na Židy. Není zakázáno oloupit nevěřícího, proto mnoho rabínů neprotestovalo při loupení půdy Palestincům. Někteří vojenští činitelé, kteří zmasakrovali i celé vesnice Palestinců to dotáhli velice vysoko a i v dnešní době je vidět, že nikdo není vinen a odsouzen za barbarské vraždění tisíců lidí např. při operacích v Gaze. Zde by se dalo pokračovat hodně dlouho, ale to ať si každý přečte sám, je to opravdu výživné. Někdo může namítnout, že tyto ortodoxní způsoby jsou v moderním diverzifikovaném a rozmanitém Izraeli přežitkem a že se jimi už řídí jen málokdo – tyto zásady ale formovaly a formují sionismus, který má zase obrovský vliv na veškeré politické i civilní dění v zemi a třeba armáda vydává předpisy na základě těchto rabínských předpisů. V době války je možno bez starostí zabíjet neozbrojené civilisty, tečka. Při poslední agresi do Gazy si kolonisté přinesli židličky na kopec a s veselím to vraždění pozorovali.

Ne-židé v Izraeli, i když třeba jejich rodiny žijí na daném místě po staletí, si nemohou koupit půdu a jsou vůbec rozmanitými způsoby diskriminování, před pár desítkami let konvertoval k judaismu celý peruánský kmen a dostali právo na “návrat do své rodné země“. Arab, jehož rodina žila v Hebronu po 400 let, nikdy nedosáhne na práva těchto rodných židovských Peruánců. Neexistuje izraelské občanství, barva občanky je jiná pro židy, jiná pro nevěřící a v běžném životě je to zcela zásadní věc. Ale už je těch příkladů dost.

Tato kniha je stará dvacet let a jsem přesvědčen, že za tu dobu se k lepšímu neposunulo nic, ba možná naopak. Jak už jsem napsal, vychrlil bych toho mnohem více, protože znepokojujícího materiálu nabízí kniha přehršel, nezbývá však než ji pouze doporučit ke čtení. Jen snad poslední poznámka nakonec: knihu určitě nelze vnímat jako “protižidovskou“, pan profesor se pouze pokoušel otevřít oči určitým lidem.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---