Falconi vs. Royal... nebo oba?

recenze

„A ty jsi jistě příliš čestný na to, abys jí mě ukradl.“
„To fakt nejsem.“

Nečekala jsem, že by mým osobním „baronetovým“ žebříčkem mohla zahýbat nějaká kniha nebo série. Měla jsem jasno. Na plné čáře vítězí Poldarkové a za nimi v těsném závěsu supí Royalové. A pak jsem otevřela Vendetu ze série Krev za krev. Přeskočila Royaly a mě překvapila.

Debut autorky o tři roky mladší než já (to mě dostalo… buď je ona geniální, nebo já stárnu) mě opravdu dostal. Catherine Doyle má příběh i postavy moc pěkně a dobře promyšlené. Navíc myslím, že nám neodkryla všechny karty, protože tam „čuju“ nějakou lotrovinu a trojúhelník.

„Jak v tom mám chodit a nezabít se?“
Máma mi s úsměvem podala druhou botu. „Na takhle vysokých podpatcích nikdo nechodí. V takových botách se jenom neseš.“

Mám totiž tušení ohledně Lucy. Asi takové, jako jsem měla ohledně Rhysanda ve Dvoru trnů a růží. Nic proti Nicolimu, ale Luca je prostě starší, nebezpečnější a tajemnější. A mě moc baví. Asi vám nemusím prozrazovat, že budu nutně potřebovat druhý díl (už se spustil předprodej, jupí).

Knize bych mohla vytknout jen dvě věci. Zaprvé zase pět bratrů… myslím, že zbytečně. Snad pro ně autorka najde lepší uplatnění v pokračování, protože minimálně jeden, spíš dva, se mi tam jen motali a zbytečně mě pletli. Zadruhé by se jednalo o nadměrné užívání přivlastňovacích zájmen („…dal svou ruku na má záda...“). Což je divné, protože Baronetu se tohle nestává.

Romantický thriller Vendeta určitě k přečtení doporučuji. Dokázal totiž kouzelnou věc – vtáhl mě do děje a dal mi na pár hodin zapomenout na všechno ostatní, což je momentálně malý zázrak.

Komentáře (0)