Do čtveřice všeho divergentního

recenze

Existují různé knihy. Knihy malé, velké, tlusté, tenké. Ale na velikosti či počtu stránek přece nezáleží. Důležitá je autorova schopnost nadchnout. Když to neumí, to se pak čtení táhne jako turecký med. Pokud však spisovatel dokáže probudit čtenářskou vášeň, zhltnou fanoušci jeho dílo na pár posezení.

Abyste hltali divergenční trilogii Veronicy Rothové, nemusíte být bůhvíjaký gurmán, jenže po jejím rychlém strávení si uvědomíte, že už vlastně nic nezbylo a že jste si ji možná mohli vychutnávat o něco déle. A to je vám potom tak nějak smutno, ale ne zase tolik, abyste si ten stejný mls dali znovu; přeci jen, na konci už je toho člověk trochu přesycen.
Autorka však myslela i na své neukojené jedlíky a po vydatném menu o třech chodech jim připravila Čtyřku, sladké dezertní cukrátko, které si vychutná každý divergenční fajnšmekr. Autorčina čtvrtá kniha obsahuje čtyři povídky vyprávěné z pohledu Tobiase Eatona, aka Čtyřky. V ní zakusíme Tobiasovo hořké dospívání po boku tyranského otce, sladkou svobodu volby Neohrožených i kyselou příchuť intrikánství rozpadajícího se systému frakcí. A opět se setkáme s Tris, drobnou plavovlasou dívkou, která si získala Tobiasovu pozornost a ke které si tento nezkušený mladík rozhodl vybudovat důvěru.

Tahle divergenční libůstka určitě nemá velkou výživovou hodnotu. Jedná se spíše o drobečky Tobiasovy minulosti, které zaplňují mezery ve znalostech jeho postavy. A tak, aniž bychom si to chtěli přiznat, nás Rothová utahala na vařené nudli. Dodatkové informace jsou zde totiž minimální (všechno jsme předtím už tak nějak tušili), hlubokomyslné poselství nulové…no a co? Kniha se líbí a zahřeje na duši, a to prostě chcete.

Komentáře (0)