Dlouhý pochod

recenze

Neuvěřitelný, ostrý, krutý, dramatický - takový je Dlouhý pochod. (Po dočtení jsem cítila srdce až v krku, cítila jsem nepříjemné mrazení v zádech a v očích mě štípaly slzy)

Sto chlapců, míle dlouhá cesta, třpytivá vidina výhry a pouhá tři varování, která Chodce dělí od jasné smrti - to je Dlouhý pochod. Krutá soutěž, ve které nejde o to, jak vypadáte, jak jste chytří nebo oblíbení - ale o to, jak dlouho jste schopní jít. Kolik mílí ujdete, než budete muset zastavit a zastřelí vás, protože vám dojdou varování? Za jak dlouho vás skolí nějaká nemoc, a vy zemřete ještě před tím, než na vás vojáci vystřelí? Kolik lidí uvidíte zemřít, než sami zemřete? Ze sta chlapců přežije pouze jeden. Jen jeden.
Pravidla Dlouhého pochodu jsou prostá. Udržovat určitou rychlost, nezpomalit a nezastavit se. Jakmile Chodec zpomalí, nebo se zastaví - dostane varování. Varování jsou tři, pak už není nic - jen sborový výstřel zbraní, krev na silnici a o jednoho Chodce méně. V Dlouhém pochodu neexistuje nic jako ''už to nezvládám, vzdávám se, jdu domů'' - nejdete, zemřete. Prosté, stejně jako samotná smrt.
Náš hlavní hrdina se jmenuje Ray Garraty, a v Dlouhém pochodu má číslo 47. Není ničím jasně výjimečný, má stejné šance na výhru - a tudíž i na přežití - asi jako všichni ostatní. A Dlouhý pochod začíná...

Jakožto dílo Stephena Kinga, nelze očekávat nic, než minimálně dobré hodnocení, takže jsem nebyla nijak příliš překvapená, když jsem se na začátku seznámila s průměrným hlavním hrdinou jménem Ray Garraty. Postupem času (a postupem Chodců v Dlouhém pochodu) jsem ale zjistila, že mě King znovu dostal. Na začátku se mi většina postav zdála průměrná - anebo nesympatická, ale jako by se postupně otevřeli - a okamžitě si získali moje srdce. Garraty, toho jsem si oblíbila hned krátce potom, co začal Dlouhý pochod - ale v průběhu pochodu jsem si oblíbila i hned několik dalších postav, protože... No ano, řeknu to tak hloupě, měli boží charakter - a King je dokázal vykreslit tak ostře realisticky, že jsem je téměř viděla po svém boku.
A člověk by se neměl nechat zmást a odradit hned na začátku, protože ne každý odhalí své pravé já hned na začátku - a nesuďme knihu podle obalu, jak se říká, že? A tohle platí i v případě postav v téhle knize. A platí to mnohonásobně, to vám můžu odpřísáhnout.
Svým způsobem Dlouhý pochod připomíná Hunger Games - stále je tu ta podobná tématika, smrt - a diváci, když to tak vezmeme, že? A něco málo podobnosti na tom možná i bude, ale kdybych měla posoudit, co je lepší, tak jednoznačně Dlouhý pochod. Je to osobitější - a líbí se mi, že nám autor Chodce překládá nejen jako obyčejné lidi, kteří jdou na smrt, ale také jako skutečné lidi, ne jen jako chodící mrtvoly.

Po dočtení jsem měla uslzené oči, vymrzlé ruce, srdce mi bilo až v krku - a navíc jsem byla absolutně... co? Šokovaná? Ne, spíš... zdrcená. Ano, zdrcená, to je ten správný výraz. Od začátku jsem odhadovala, kdo vyhraje, ale netušila jsem, že bude konec přeci jenom tak dramatický. Nevím, všechno bylo hodně dramatické - to umírání, a samotné odpočítávání mil - a čas, to všechno. Dramatické a místy hodně smutné. Troufám si říct tohle: ''Nebrečela jsem u Hvězdy nám nepřály, ale u téhle knížky jsem se rozbrečela jako želva!''
Ale na druhou stranu jsem v té knize narazila na chvíle, kdy mě King neuvěřitelně pobavil svým podivným humorem a samozřejmě se v knize objevily i klasicky hororové (a možná spíš nechutné) části, které mám také ráda - takže můžu s klidným srdcem říct, že mi tu nic vlastně nechybělo. Ale jsem v šoku. Tahle kniha na mě zapůsobila opravdu silně - vím, že si King se čtenářem dost často hraje jako s šachovou figurkou - dostává čtenáře tam, kam chce - a když chce, tak nás pobaví, když chce tak nás přiměje se bát - ale tady, tady mě opravdu šokoval - vyrazil mi tím dech.

Komentáře (0)