Děcka tropí hlouposti

recenze

V roce 1987 někdo zavraždí sourozence v jejich vlastní chatě. K vraždě se po letech přizná bývalý student tamní internátní školy pro potomky dánské smetánky. Za dalších dvanáct let tento případ přistane na stole vedoucímu Oddělení Q, Carlu Mørckovi.

Carl s Asadem ani nestihli dostatečně oslavit úspěch svého prvního vyřešeného případu a už se zabývají dalším, neméně děsivým. Zanedlouho se ukáže, že ona složka s dvojnásobnou vraždou obsahuje odkazy na značné množství dalších událostí, které by s ní, podle neznámého vyšetřovatele, měly souviset. A navíc ze všech činů viní skupinku absolventů oné internátní školy.

Partička původně sestávala z šesti floutků. Jeden zahynul nešťastnou náhodou na honu, další sedí za mřížemi, jediná dívka v partě skončila na ulici a poslední tři se těší velké slávy jako úspěšní podnikatelé. Jedno je jasné – kdyby vyšlo najevo, že někdo z nich se napadení a vražd účastnil, byl by z toho mediální poprask.

Poprvé jsem se s Jussim Adler-Olsenem seznámil loni v srpnu. Žena v kleci mě naprosto pohltila a nejinak tomu bylo právě u Zabijáků. Autor píše velmi podmanivým stylem, který si vás získá. Nelze opomenout také jeho svérázný sušší smysl pro humor, jenž se mi v obou jeho románech nesmírně líbil.

Příběh má nečekané zvraty, na konec jsem se dostal takřka se zatajeným dechem, poněvadž jsem byl napjatý k prasknutí. Adler-Olsen skvěle vykreslil psychologii postavy Kimmie Lassenové, jejíž osudy jsou silně spjaté s utrpením a bolestí.

Kniha se krásně svou svižností hodí na léto, ale jelikož je děj poněkud ponurý, není dobré, aby se do něho začetli nějací cíťové, kterým by kniha mohla zkazit příjemné slunné kratochvíle. Všem ostatním ji však milerád doporučuji!

Komentáře (0)