Čistý je ohromný

recenze

Čistý (2013) 5 z 5

/ Bolkonská

Barrate je inženýr. Mladík z vesnice. Dosud toho moc nedělal, ale doufá, že Paříž mu otevře nové obzory. Skutečně se tak stane. Ministr ho pověří likvidací hřbitova. To není zrovna to zaměstnání, jímž byste se utíkali pochlubit mamince, ale Barrata se nikdo neptá, jestli o zakázku stojí. Prostě ji dostal.

Barrate má dávného přítele. Snad ještě ze studentských let. Hladoví a horečnatí si tenkrát vymýšleli lepší svět, ideální stát, kde by byli všichni šťastní. Teď se potkávají, dospělí a bez iluzí, u tohoto podivného projektu. Přítel Lecœur sežene třicet dělníků a přispěchá do Paříže, aby pomohl vykopávat staré kosti z jam.

Vyhledá Lecœura a společně jdou mlčky do hrobníkova domku. Stojí u ohně v kuchyni.

Po minutě či dvou Lecœur tichým hlasem pronese k ohni: „Ježíši Kriste.“

„Zítra to půjde líp,“ řekne Jean-Baptiste.

Lecœur se otočí a zničehonic se na něho zeširoka usměje: „Zítřek nám zlomí srdce.“

Barrate má jen skromné zkušenosti se ženami a ačkoli se mu jeho domácí zjevně snaží nastrčit svou hezkou, znuděnou dcerušku, jemu padne do oka místní prostitutka, žena opotřebovaná, životem zklamaná. Barrate si možná na chvilku uvědomí absurdnost celé situace, přesto se nevzdá představy, že by spolu mohli celkem šťastně žít.

Těžko je shrnout tak krásný román do jednoho článečku, je to skoro jako dívat se na jeho filmové zpracování – spousta věcí, co mi přirostly k srdci, tady prostě bude chybět.

Jak již poznamenali jiní, příběh je to velmi neobvyklý a děj strhující. Co z toho ovšem pro mě učinilo jedinečný čtenářský zážitek, to je atmosféra knihy. Ačkoli by se podle anotace dala čekat taková ta typická hrobní gotika, snad dokonce duchové a pověry, je to příběh střízlivě napsaný, realistický, chvílemi příjemně líznutý absurditou. Jasně, těla jsou v rozkladu a někde zbyly jen bílé kosti, jámy se hloubí, ohně hoří, a vlámští dělníci potřebují galony chlastu, aby ten pohled snesli, na mě to přesto nepůsobilo tísnivě ani hrozivě. Ani jsem neměla noční můry, ani jsem necítila potřebu taky si kopnout štamprli na odvahu.

Čte se to krásně. Autor, jenž vyrůstal s otcem, doktorem, a byl svědkem mnohých morbidních výjevů, překvapivě prostým jazykem opisuje nejednou velmi nehezké scény, zároveň je však místy prokládá nečekaně působivými, drobnými poznámkami o něčem hluboce citovém a lidském. Třeba když Barrate přeruší svou ponurou práci a na dva týdny se vrátí domů na venkov, k rodině. Není to dlouho, co odjel, a přece už se tam cítí trochu cize. Miller píše:

Kdy se to stane, že přestaneme být schopni se vracet, vrátit se doopravdy? Které tajné dveře se to zavřou?

Ve druhé polovině se tak celý děj prosvětlí ještě víc. Není to samozřejmě žádná červená knihovna, ale blízkost srdcí uprostřed toho rozbahněného hřbitova zazáří o to silněji. A také přijde nečekaně dramatický zvrat, najednou to nabere obrátky. Klasický román, o nic nebudete ochuzeni. Ale stejně, mně ta kniha prostě uchvátila něčím jiným. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mi někdo předem dopodrobna řekl, o čem to je – čtení by mě nebylo bavilo o nic méně. Protože to, jak Miller píše, je čiré potěšení.

Zvlášť bych upozornila na kresbu postav. V podstatě je také velmi skromná a střízlivá, Miller načrtává jednoduchými tahy, nepotřebuje celý odstavec, vystačí si s občasnou poznámkou, jako u služky Marie, která „disponuje malým, ale působivým rejstříkem výrazů obličeje, přičemž všechny jsou mírně znepokojivé“. Najednou ji máte před sebou. Liška podšitá. Upíjí domácím levné víno ze zásob a určitě ví o všem, co se v domě šustne, ale řekne to nanejvýš kocourovi. Místy je ten zkratkovitý popis poetičtější. V monumentální scéně, kde se bourá kostel a varhaník Armand naposled rozezvučí své prastaré varhany, stojí dole pod rozpadávající se klenbou Lisa, „olízne si rty a otevře ústa jako květinu“.

Jedno potřebuje druhé – to bláto musí být všude, aby jediný paprsek najednou hřál jako celé slunce.

Miller je vypsaný jako ďábel, na knížce to čiší z každé stránky. Dávno jsem nečetla nic tak skvělého. Vracím do knihovny a jdu si to koupit.

Čistý Andrew Miller

Rok kostí, špinavých hrobů, úmorné práce. Rok mumifi kovaných mrtvol a zpívajících kněží. Rok znásilnění, sebevražd, náhlých úmrtí. A přátelství. A touhy. A lásky… Rok tak odlišný od všech ostatních, které prožil. Paříž v roce 1... více

Komentáře (3)

Přidat komentář

03.12.2013

Vec1980

Nevím čím to je, ale tentokrát bych přidal pár poznámek. Je celkem pravděpodobné, že přítel Lecceur může být přítel ze studentských let, ale v příběhu si své bájné město vykreslují za doby působení obou jako předáků v dolech Valenciennes. A že je Heloise opotřebovaná, životem zklamaná? Spíše přijala osud a zvládá ho vnitří silou, útěkem ke knihám a přehlížením lidské omezenosti. Spojení Jean-Baptista a Heloise ve smyslu pozitivní linie příběhu? Spíše dvě osoby které na sebe zůstaly a dané jim umožní útěk od reality ........