Celá zem sleduje, jak princ hledá tu pravou

recenze

Selekce (2014) / lapetitedeny

Selekce je bezesporu jedna z těch knih, o kterých je hodně slyšet a dokonce jedna z těch, o které bylo slyšet ještě předtím, než se vůbec oznámilo vydání u nás. Ono s takhle výraznou, moc pěknou obálkou se není moc čemu divit, protože kdo by ji dokázal přehlédnout, že? Každopádně, jakmile CooBoo uveřejnilo informaci, že se chystají vydat Selekci, začalo být o téhle knize slyšet ještě víc. A ohlasy na tuhle knihu? Jednoduše báječné, hodnocení na Databázi knih je 88%, což je více než má taková Síla vzdoru a na GoodReads 4,15, obdobně jako třeba Hledání Aljašky. Právě tyhle ohlasy byly jediným důvodem, proč jsem knihu zařadila na wishlist i já, neboť jinak mě zrovna dvakrát neoslovila.

Lhala bych, kdybych řekla, že ve chvíli, kdy jsem se do knihy pouštěla, jsem byla připravena na všechno. Nebyla. Já k tomu totiž již od začátku, i přes všechna ta hodnocení, přistupovala hrozně skepticky a připravovala jsem se na to, že to nebude dobré, spíš naopak. Hned na první straně mě tedy překvapilo, jak sympaticky autorka píše. Vážně, její styl mi okamžitě padl do noty a sami určitě musíte uznat, že tohle dělá hodně, takže nakonec ta kniha nemohla být úplně zlá. Bylo to příjemné, tempo bylo tak akorát, četlo se to vážně dobře a text rychle utíkal, ale nebylo to zas napsáno takovým tím stylem, který by vám nedovolil knihu odložit.

„Vzhledem k tomu, že z naší země zbyl málem jenom štěrk, jsem byla ráda, že Illeá vůbec existuje, ale některá její pravidla mě začínala dusit.“

Čtivost bohužel nebyla dohnána dějem, který by byl nějak napínavý, překvapivý nebo cokoliv podobného. Vlastně byl hrozně předvídatelný a nenašla se jediná chvíle, kdy byste museli napětím zadržovat dech a s hrůzou se bát přečíst další řádek v očekávání toho, co přijde. Nebylo to napínavé a vlastně to bylo poměrně prázdné a nic moc se nedělo. Kdybych vám teď měla povědět, jaké věci se v knize děly, pravděpodobně bych vůbec nevěděla co říct, protože celé to zkrátka a dobře popisovalo Selekci, její průběh, pocity Americy, občas tedy zpestřené nějakou událostí, ale to bylo tak všechno. Čekala jsem, že minimálně některé dívky budou víc soutěživé, víc kruté, že se budou své soupeřky snažit shodit a dostat pryč, ale nic moc jsem nezaregistrovala. Ale třeba to ještě přijde.

Také mi je hrozně líto, že ačkoliv je už od začátku jasné, jak to nakonec dopadne, CooBoo umístilo na zadní stranu přebalu Selekce náhledy budoucích obálek a tím čtenářům nenechali absolutně žádné místo pro pochyby, poněvadž název posledního dílu je zkrátka všeříkající.

„Příliš mnoho pravidel, příliš mnoho organizace, příliš mnoho lidí. Přála jsem si být na chvíli sama se svými houslemi.“

Pak jsou tu postavy. U Americy mě málem kleplo, když jsem zjistila, že její příjmení je Singer. Pane bože, kdo to vymyslel?! I nejpoužívanější příjmení v Americe by bylo originálnější než tohle! Každopádně, zprvu se zdála celkem sympatická, ale co se dostala do Selekce, už tak fajn nebyla. Mám dojem, že autorka ji chtěla stylizovat jako holku, která je naprosto úžasná, vtipná, tvrdohlavá, svá a prostě jiná, ale zároveň nesmělá a nejistá, nevěřící, že by se na královnu hodila a nechápající, proč tolik lidí tvrdí, že ano. A to sakra nebyl dobrej tah. Je to trapný asi jako stěrače u ponorky.

Aspen mi byl pro změnu už od prvních chvil nesympatickej. Ten, myslím, měl zas plnit roli kluka, který má neskutečně těžký život, ale nevzdává se, pracuje, jak může, aby uživil rodinu, kolikrát se vzdá svého přídělu jídla, aby se více najedli jeho mladší sourozenci, moc hrdý na to, aby Americu nechal postarat se o něj, protože to přeci on je muž a měl by se o ni postarat a s pocity, že pro ni není dost dobrý a měl by ji nechat jít za někým lepším, s kým nebude muset žít v chudobě. Zkrátka a dobře, měli jste ho obdivovat a milovat, za jeho dobrotu a obětavost a litovat, že si nezaslouží život, který žije, ale ono to prostě nefungovalo. Aspen pro mě byl jednoduše nepovedená, namyšlená a ufňukaná troska, co má potřebu říkat věci, jak je k ničemu, aby slyšel opak, co si ještě ke všemu myslí, že se z něj asi všichni potento. Víte, trochu mi to připomnělo to klučičí fňukání o tom, jak holky dávají přednost hajzlům, před hodnými kluky a jo – jestli takhle dle nich vypadají ti hodní kluci, tak se holkám absolutně nedivím.

„Hlavou mi vířilo tolik věcí. Že rodina je rodina nehledě na kastu. Že každá matka si o své děti dělá starosti. Že mám ráda všechny ostatní dívky v soutěži, ať už se ke mně chovají jakkoliv. Že všichni tam venku se snaží tvářit statečně, ať už z toho či onoho důvodu.“

I Maxona jste si měli zamilovat, ale já vlastně vůbec nevím proč. Přišel mi takovej nijakej a mám dojem, že vůbec netuším, jaký jako měl být. Respektive – rozhodně měl být úžasný, okouzlující, citlivý a whatever a vůbec ne namyšlený a naškrobený, jak byste od muže v jeho postavení čekali, samozřejmě. Ale já přesto nevím.

Když to tak vezmu celkově, postavy byly takové ploché, umělé a hlavně dost černobílé. Chyběl jim skutečný charakter.

A u té umělosti ještě zůstanu – z některých dialogů jsem rostla. Doopravdy, nevím, kdy naposledy jsem se v knize setkala s umělými, naaranžovanými a naivními dialogy, ale tady rozhodně byly. Dobře, nebylo to zas tak tragické a mohlo to být mnohem horší, ale bylo to tu.

Jenže přese všechno, přes tu průhlednost, postavy, které nefungovaly tak, jak měly a často nepřirozené dialogy, ta kniha měla něco, díky čemu mě to zkrátka bavilo. Vážně, netuším, co za to může, ale za nějakou dobu, jsem si čtení začala doopravdy užívat. Bylo to milé, lehké, jednoduché, jiné a zkrátka změna od všeho, co jsem četla. Už dlouho jsem nedočetla knihu s potřebou, okamžitě běžet do knihkupectví pro další díl, ale tady se to stalo. S hodnocením váhám, mám hroznou chuť tomu dát čtyři hvězdičky, ale když si přečtu ty řádky výše, vím, že by to asi vypadalo dost divně, jenže míň mi prostě přijde málo. Protože ačkoliv to nebylo zas tak moc dobrý, bavilo mě to a má to to něco.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---