Čas říci dost

recenze

Hranici trpělivosti má každý úplně někde jinde. Občas tak dokáže vzdorovat různým psychickým nátlakům poměrně dlouho, jindy je toho neschopen a přichází příval emocí, který může a většinou naruší vztahy kolem.

K tomu navíc být jiný, se prostě nenosí. Švýcarsko je pro Američanku Annu naprosto odlišný svět, na který byla do té doby zvyklá. Přestěhovala se s manželem-bankéřem do Curychu, kde vychovává své tři děti a zbytek svého času se snaží věnovat hodinám němčiny pro cizince a také péči o domácnost. Jenže i ona je jen od přírody člověk, což se ukáže při milostných hrátkách s milenci.

„Láska je jen věta, říkala si. Rozsudek smrti.“

Je to určitě poprvé, co jsem viděl knihu, jejíž text byl napsán červenou barvou. Bylo to nečekané a vlastně možná i svým způsobem příjemné. Potěšen jsem byl zajisté i tím, že příběh odsýpá a čas od času se vrací k psychologickým rozborům hlavní hrdinky s její terapeutkou, která k tomu dodává osobitý nadhled z oboru psychoanalýzy, která mi je sympatická.

Hlavní hrdinka mi chvílemi přijde jako typicky černobílá postava, jindy zase hýří tak silnými emocemi, že člověk neví, co si o ní má vlastně myslet. Chápu, že utíká od reality a že si chce ukotvit hodnoty svého já tím, že se věnuje alespoň bujarému intimnímu životu. Ale tím to asi končí. Naštěstí přichází zlom, který to ke konci příběhu tak trochu napraví a vysvětlí i podstatu ostatních postav, které vykresleny psychologicky moc tedy nejsou.

*
„Když člověk udělá chybu, dá se to považovat za přehlédnutí. Udělá-li ji podruhé, je to už vážnější a měl by se nad sebou pořádně zamyslet. Ale potřetí?“ Doktorka Messerliová zavrtěla hlavou. „Ať už se ta chyba týká čehokoli, znamená to, že se jí dopustil schválně a o následky si koledoval. Jako by po nich přímo toužil.“ Anna si levicí chytila pravičku a obě ruce položila do klína. „Nastolí tím precedens. Dostane, co chce, a špatná rozhodnutí mu pak doslova chodí v patách.“
ZAČÁTEK ŘÍJNA PROBÍHAL tak hladce, jako byl konec září nejistý. To se stává často. Každý měsíc začíná od nuly s tabulí dočista umytou…
*

Kniha Hausfrau je jednou z těch, kterou jsem přečetl, ale ničím neobvyklým mě osobně nevzala za srdce. Vyprávění mi přišlo naprosto normální, jako kdybych takovýchto věcí četl již v minulosti více. Škoda! Chybí mi tam něco, čím by mě to něčím extra přitáhlo a nadchlo proto. Na druhé straně moje mamka si ji nemohla vynachválit, takže možná toto dílo ocení více ženy, než my muži. Snad někdy v budoucnu Jill Alexander Essbaum šanci ještě dám.

Nic by nebylo tak vzdálené od pravdy jako tvrzení, že se má atraktivní Američanka Anna dobře. Neděje se jí nic strašlivého, přesto však nenachází v životě nic, z čeho by se mohla radovat. Žije v Curychu, jejím manželem je švýcarsk... více

Komentáře (0)