Budoucnost vám sebere iluze, milánkové

recenze

Budoucnost (2015) / Bolkonská

Bojíte se smrti? A není pouhá představa nesmrtelnosti o dost děsivější? Řekněme, že by vás to sto let docela bavilo, navíc pořád vypadáte stejně mladě a svěže, to není problém. Ale co třeba tři sta?

Miliony let lidé vášnivě snili o jediném – porazit smrt, zbavit se jejího jha, nežit pořad ve věčnem strachu, stát se svobodnými! Jen co jsme se vzpřímili a uchopili do ruky první klacek, už jsme si lámali hlavu jak oklamat smrt. V celých dějinách lidstva, ne, dokonce ještě dřív, když naše historie byla jen neurčitou podvědomou předčasnosti, to pro nás byl jediný cíl. Lidé pojídali srdce a játra nepřátel, hledali podle mystických pramenů konec světa, polykali roztlučené rohy nosorožců a rozdrcené drahokamy, souložili s pannami, platili nepředstavitelné sumy alchymistickým šarlatánům, cpali se při nejrůznějších dietách jen uhlohydráty nebo proteiny nebo co jim gerontologové pravě doporučili, rekreačně běhali a přepláceli šarlatánské chirurgy, aby jim vypnuli kůži nebo vyhladili vrásky… Všechno jen proto, aby zůstali věčně mladí – nebo to tak alespoň vypadalo.
Už nejsme homo sapiens. My jsme homo ultimus.
Už nechceme byt výtvorem někoho. Nejsme ochotni čekat na to, než líně setrvačný byrokraticky aparát evoluce konečně vyřídí naši záležitost. Proto jsme sami vzali svůj osud do rukou.
Jsme koruna vlastního stvořeni.
A tohle je naše sídlo: nová Evropa.

Teoreticky to zní skvěle. Praxe je horší. Pokud úmrtnost klesne na nulu, zatímco porodnost zůstává jako dosud, počet obyvatelstva prudce roste. Kam všechny ty lidi dát? A čím je nakrmit?

Bude nutné zavést nějaká opatření, že. Přísné kvóty, úplný zákaz páření, nucené potraty, nebo život za život – pokud chcete dítě, fajn, ale přijdete o svou nesmrtelnost a neuvidíte ho vyrůstat. Kdyby to náhodou znělo moc brutálně, politikové to určitě dokáží podat nějak diplomaticky, zdůraznit, že tady jde o osud lidstva.

„Teď ti řeknu totéž, co celou dobu říkám Rocamorovi: Potřebujeme smrt. Nesmíme žít navěky, protože to odporuje naší přirozenosti. Na věčnost jsme zkrátka moc hloupí, egoističtí a opovážliví. Nejsme schopni žít donekonečna. Potřebujeme smrt, Jacobe. Bez ní to nejde.“

Žít věčně taky může znamenat, že tu věčnost prožijete sám. Přesně to se v Budoucnosti děje. Je snadné slíbit si lásku navěky věků, když stejně moc dobře víte, že v praxi to znamená třeba padesát let. Ale vydržet spolu déle? Mnohem déle?

Vztahy jsou od začátku povrchní, rozpadají se. Bolest možná vyléčí čas, ale každou křivdu, každé zklamání a každý smutek si s sebou ponesete napořád, opravdu napořád.

Existují vzpomínky, které nikdy nevyblednou, ať uplyne času kolik chce. Každý z nás v sobě nosí události z minulosti, které se hned při prvním slově odehrávají před vnitřním zrakem stejně zřetelně a živě, jako by to bylo teprve včera.

V přelidněném světě nemáte prostor. Evropa už je dávno zastavěná. To, o čem si myslíte, že je výhled z okna, je dokonalá obrazovka, která vám právě promítá toskánskou krajinku. Pokud vás toto vědomí deprimuje, můžete si na každém rohu koupit tabletku štěstí. Zabírá do třiceti minut.

Obsah si přečtěte v anotaci, nebo v nějaké jiné recenzi.

Já podotknu, že hrdina je úplně nehrdinský – zrovna moc mu to nepálí, je dětinsky zatvrzelý kvůli minulosti, je nevyrovnaný, nevyřešený, a třebaže patří k té skvělé a obávané partě Nesmrtelných, co je vlastně jeho zaměstnáním? Straší ženy a děti, rozbíjí rodiny. Jan Nachtigall je ubožák bez koulí.

Něco takového by se určitě stalo, kdyby přišlo na nesmrtelnost. Společenství pořád stejných lidí, kde se žádné síly neobnovují v přirozeném životním cyklu, musí zákonitě degenerovat.

Budoucnost je skvělá – myslím kniha, ne naše vyhlídky – a nedovedu si představit, že by někoho nebavila. Zároveň doufám, že ten zde předestřený svět nikdo nebude brát jako důkaz, že má Glukhovsky bohatou fantazii. Je to mistr spisovatel, ale s fantazií to nemá nic společného – vstříc téhle budoucnosti kráčíme.