Bouře mečů

recenze

Kdo se svou vlastní čtenářskou abilitou dostal přes nelidské rozdělování rodin, boje o nejnepohodlnější trůn Západozemí a obohatil si slovní zásobu o pár válečných pokřiků, může se se vší západozemskou závislostí vrhnout na objemný svazek Bouře mečů; třetího pokračování ságy Píseň ledu a ohně, kde bude všeho toho dělení, piklení a křičení ještě mnohem více.

Z pěti králů v Sedmi královstvích zůstali čtyři – jeden dětský, dva samozvaní a jeden poražený. V Králově přístavišti stále vládne malý krutý spratek Joffrey, který už jistě nejednoho čtenáře přinutil dát se na modlení za jeho smrt. Sever okupuje válkou zocelený teenager Robb Stark a tak trochu upozaděný Balon Greyjoy a v Dračím kameni nás nudí Stannis, poslední přeživší manželský Baratheon. Kolik jich přežije tento díl?
Kniha samozřejmě nabízí také vývoj (nebo degradaci) dalších postav z předchozích dílů, ale ne všech – někdo bude chybět…
Největším čtenářským pamlskem je však postava Jona Sněha, toho času za Zdí s divokými, která vzbuzuje extatickou potřebu přeskakovat kapitoly ostatních hrdinů jen proto, abychom se dověděli, jak moc bude schopen/ochoten dodržet přísahu bratrů Noční hlídky.

Vrcholně tlusté pokračování Písně ledu a ohně může působit jako časožrout, pravdou však je, že obsahuje děj natolik napínavý a vzrušující, že si cvrnknete při vyhlídce na další volnou chvíli, kdy se opět budete moci začíst. Většina postav se totiž na více než tisíci stranách kromě antipatického přemýšlení konečně přesune z bodu A do bodu B a stihne spoustu věcí zkazit…a kdo by nechtěl být u toho, jak se z té kopy hnoje dostávají?

Závěrem snad jedno malé cukrátko. Martin poprvé přidává epilog – ale opovažte se ho přečíst dřív než vše ostatní, co je před ním!

Komentáře (0)