Azurka v lidském světě

recenze

Mysleli jste si, že už je konec?

Jestli ano, tak to jste si mysleli špatně! Zdá se, že Sophie Jordan se jen tak nezbavíme, protože... Vítejte zpátky ve světě drakií!

Azurka se svou rodinou opouští kmen a stěhuje se na týden do malé chatky v horách. Ovšem... mezi lidmi. Příští rok o prázdninách totiž sama odjede do lidského světa, aby se stala právoplatnou a dospělou drakií a naučila se žít mezi lidmi. Tento týden je něco jako "zkušební", není zde sama, spolu se svými rodiči si na svět "za hradbou" přivyká, aby to potom, až mezi nimi bude úplně sama, měla jednodušší.

Azurka ale není zklamaná. Pobyt v horách se jí líbí, cítí se tu dobře, navíc, i když je mezi opravdovými lidmi, kmen je nedaleko a kdykoliv se mohou vrátit zpátky. Navíc Azurka naráží na jezírko, které se jí velmi líbí a častokrát se tam chodí potají koupat. Samozřejmě ve své drakijské podobě.

Ale co by to bylo za knihu, kdyby Azurka každý den přiběhla k jezeru, vykoupala se, běžela se najíst do chaty a pak si třeba zahrála s rodiči Scrabble a o týden později odjela? Nuda, že? Takže samozřejmě, jednoho krásného (nebo spíš osudného?) dne, kdy se zase potají koupe, zjistí, že tam není sama. Partička lidských teenagerů se totiž chce tak nějak vykoupat taky. A Azurka se musí schovat pod vodou. Ale ani tím to nekončí. Netrvá dlouho a jedna z dívek se začne topit, ostatní na to bohužel přijdou až příliš pozdě, kdy je dívka tak hluboko pod vodou, že ani nejlepší potápěč z nich na ni nedosáhne. A Azurka si najednou není ničím jistá. Může se najednou vynořit, dívku zachránit a tím si všechno zpečetit. Protože co by asi ostatní říkali na to, kdyby se najednou, zničehonic vynořila z vody naprosto neznámá holka, kterou nikdy neviděli přijít? A nebo může jen zůstat a čekat, jak se před jejíma očima topí člověk a ona si bude už navždy připomínat, jak jen stála a přihlížela, i přesto, že jí mohla pomoct. A tak se rozhodne rychle.

Neznámé dívce pomůže a vytáhne ji ven z vody, kde už druhá holka šílí strachy. Jakmile čtyři puberťáci svou kamarádku uvidí, snaží se jí pomoct a vrátit ji k životu, a Azurky, která není schopná odejít a čeká, jestli se dívka probudí, protože si vyčítá, že tak dlouho váhala, jestli jí má pomoct, si kupodivu nikdo nevšimne. A když se dívka nadechne, Azurka se rozhodne s úlevou vytratit. Ale přesně v tu chvíli si jí jeden z kluků, bratr oné utopenkyně, všimne.

A samozřejmě to není jen tak. Chlapec jménem Tate Azurku přitahuje, a stejně tak ona jeho. A máme tu další zamilovaný románek, kdy Azurka ví, že s ním nemůže být, a snaží se se svými city bojovat. Ale není to jen tak, protože odbourat lásku je pro ni těžké a ona si ani není jistá, jestli to vůbec chce, jestli na něj chce zapomenout. A i přesto, že je to divné, ani moc nechce zapomenout na Annu, holku, kterou zachránila před jistou smrtí. Ne po tom, co ji na Tateovo pozvání navštíví přímo u ní doma. Azurčin vnitřní souboj začíná.

Když jsem zjistila, že se bude vydávat Drakie čtyřka, málem jsem umřela nadšením. Zpočátku, kdy jsem o knize nevěděla vůbec nic, jsem se těšila, že Jacindin příběh pokračuje, že zjistím, jak to dál bylo s kmenem, jak se Jacindě žije s matkou, že se možná vrátí všichni zpátky do kmene. Těšila jsem se, že autorka přidá do příběhu i Leu, drakii, kterou zachránili ze spárů Enkrosů. Že se najednou najde Jacindin otec a že se polapí a zatkne Jabel. Že se konečně dočkám svého vysněného, pohádkového konce.

To jsem ale netušila, že kniha bude psána z Azurčina pohledu. Později, když jsem si četla anotaci, už mi to samozřejmě docvaklo, ale opravdu jsem čekala něco víc. Čím to asi bude? Hmm, s velkou pravděpodobností tím, že jsem si na té obálce nevšimla nápisu novela.

A tak, když se mi do ruky dostala tenká brožura, bráno od oka asi o padesáti stránkách, zírala jsem na tu věc jako na Boží zjevení a říkala si, že to asi bude nějaký omyl. Nebyl.

Sophie Jordan se asi rozhodla, že bude pokračovat v psaní. Bohužel, všechny nápady už vypotřebovala na svou první sérii Drakie a tak ji ani v nejmenším nenapadalo, o čem by měla začít psát. Ale protože se strašně moc nudila, tak si prostě řekla, že když už na nic jiného nemůže přijít, napíše ještě takový krátký dodatek k Drakii. A tak si sedla a začala psát příběh, který je totálně o tom samém jako první díl braný z pohledu Jacindy, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdinkou je Azurka. Alespoň takhle to na mě působí.

Z Azurky se stala druhá Jacinda, jen o trochu sympatičtější. Zatímco v předchozí triologii to byla přátelská, optimistická a rozverná holka, teď z ní bylo to samé, co Jacinda. Vnitřní souboj, bezhlavě zaláskovaná. Jako by to ani nebyla Azurka, se kterou jsme se v první Drakii setkali, ale úplně jiná osobnost.

Tahle kniha rozhodně nebyla dobrá. Tři hvězdy, které dávám, jsou na to, jak slabý tento příběh byl, možná až moc. Autorka nejspíš opravdu psala z nudy, protože zrovna neměla co dělat. Je to úplně zbytečný příběh, od kterého rozhodně nic nečekejte. Napětí, strach, očekávání, toho se rozhodně nedočkáte. Prostě úplně zbytečná kniha. Sice hezky napsaná, ale na nic. Žádný pořádný děj, zápletka, ani nic jiného. Ano, číst se to dalo. Ale rozhodně nic světoborného. Navíc si člověk po přečtení stále klade jednu otázku: Odehrává se tento příběh před, nebo až po Jacindině příběhu?

Komentáře (0)