Anna-Krok za krokem do nového života: Zvrat a opětovný začátek

recenze

Tahle kniha mě zaujala téměř ihned po přečtení anotace. Říkala jsem si že to bude dojemný příběh, ve kterém se najdou chvíle pro usmání nad nesmyslnou ironií osudu... Zkrátka něco ve stylu báječných titulů Hvězdy nám nepřály nebo Než jsem tě poznala. To jsem se zase jednou nechala unést, jelikož knížka absolutně nesplnila má očekávání. Naopak, jsem byla dost zklamaná.
Dostalo se mi sice Anny, která po úrazu nemůže chodit a Rainera na vozíčku, jak slibovala anotace, ale to bylo tak všechno. Nechápu, jak z námětu, který je už svou podstatou hodně emocionální a zraňující, mohl vyplynout tak strohý a neosobní příběh.
Možná to bylo tím stylem psaní, které autor zvolil. Celá kniha je totiž vyprávěna z pozice třetí osoby. Díky čemuž jsem měla celou dobu pocit, jako bych děj sledovala za jakousi skleněnou oponou, a někdo mi neustále našeptával, co se tam děje. Tento styl vyprávění mi obvykle nijak nevadí, ale myslím, že právě tady by víc než prospěl subjektivní pohled, tedy líčení dané situace hlavní hrdinkou, právě ona se přece musela vyrovnat s velkým traumatem. Sledovat její počínání a pocity by proto bylo pro čtenáře mnohem zajímavější, než pouhé "Anna tohle, Anna tamto."
Dalším, co mě u knihy dost vytáčelo, bylo časté přeskakování poměrně dlouhých časových úseků, protože to naprosto znemožnilo sledovat postupný boj hrdinky a slibované krůčky za jejím uzdravením. Nejdříve je Anna těsně po nehodě, zhruba v intervalu o dvě strany dál už za tři týdny, za měsíc, tři měsíce, další dva měsíce, za rok... Abych to shrnula na počátku knihy je Anně třináct let a na úplném konci jí táhne na osmnáct, nemluvě o tom, že tak na 95. stránce (což není ani polovina knížky) je Anna už naprosto fit, vesele si tančí dál jakoby nic, ani stopa po nějaké nehodě, či hrozbě ochrnutí - název Skokem do nového života by byl výstižnější.
Postavy byly nevýrazné, nic neříkající a nevěrohodné. Například Anin přehnaně majetnický otec, který svou (z počátku třináctiletou dceru) snad neoslovil jinak než Anno Pelzerová, což bylo zvláštní a naprosto mimo realitu. Anna samotná byla taky zvláštní a naivní, svému bratrovi, který to všechno zapříčinil neřekla slovo, náznak, prostě NIC. Spíše se ještě divila proč by na něho měla být naštvaná? Abych nezapomněla, jednoho krásného dne dostala polibek společně s gratulací k úspěchu, za nímž se podle ní, mohla skrývat jedině nekonečná a nehynoucí láska dotyčného.
Měla jsem za to, že kniha bude o niterných pocitech někoho, komu se ze dne na den zastavil svět, neví co se životem, ale přece najde síly a přiblíží se tomu, co by bylo, kdyby.... Namísto toho tu byla hrdinka, která na tom byla chvíli dost zle, pak (nevím jak) se z toho dostala, k tomu všem baletním mistrům vytřela zrak svými dokonalými pohyby a bezchybným držením těla. Silná vůle (které jsem v knize navíc nebyla svědkem) sice dokáže divy, ale balet? Tak náročný sport, takhle rychle, dokonale a s touhle prognózou? To je vážně přitažené za vlasy.
Kniha mi z velké části nesedla, ale nebyla celá špatná. K dobru dávám pěkný námět, na začátku pohodového, motivujícího Rainera, malou exkurzi fascinujícího baletu, včetně Paříže, která se tam minula. Jsem přesvědčená, že každá kniha má své čtenáře, takže určitě i tato.

Komentáře (0)