Amira Keidar, Lalečka

recenze

Lalečka, panenka. Tak říkají malé holčičce Ráchel, která se narodila v roce 1941 židovském ghetuu v Polsku. Její rodiče Jacob a Zippa se snaží v této nelehké době přežít, jak to jen jde a jsou schopni udělat cokoliv, aby před osudem židů za druhé světové války zachránili alespoň svoji malou Lalečku, pokud nedokážou zachránit sami sebe.

Příběh je založený na pravdivých událostech. V roce 2003 umírala Ráchel, přítelkyně matky autorky Amiry Keidar. Ráchel jim předala svůj deník, ve kterém její matka Zippa popsala období, kdy němci likvidovali polské ghetto Siedlce asi 90 km od Varšavy, a ona se musela se svojí malou dcerkou schovávat v podkroví. Amiru tento deník velice zaujal a a rozhodla se, že chce, aby příběh, ve kterém matka dělá vše pro to, aby zachránila své dítě, znali i ostatní. V roce 2007 se Amira rozhodla navštívit Polsko a postupně kousíček po kousíčku dala dohromady tuto knihu.

Celý příběh v knize vypráví střídavě tři ženy, dlouholeté kamarádky od dětství - Irena, Zippa a Sofia. Dozvíme se tak spoustu detailů z různých úhlů pohledu a z různých míst. Tyto tři ženy se od malička přátelily, i když měla každá jiné náboženství. Jejich přátelství jim vydrželo až do dospělosti, i když se jejich cesty později trošku rozešly. Situace v zemi je ale opět svedla dohromady.

Jednoho dne je Zippa už z likvidace ghetta takzoufalá, že se rozhodne vyhledat své přítelkyně, aby jim s těžkým srdcem, ale s vědomím toho, že je to to jediné, co může dělat, předala své dítě a poprosila je, aby se o něj postaraly. Ženy se holčičky ujmou, protože je to pro ni momentálně jediná šance. Sledujeme tak život malého děvčátka za války, které to nemá vůbec jednoduché. Místy mi bylo holčičky neskutečně líto, protože i když se Ráchel snažilo spoustu lidí pomoci, stejně se musela stěhovat z místa na místo, z nichž žádné nebyl ten pravý domov. Jako malá musela snášet věci, které by jistě byly těžké i pro dospělého člověka a moc ji obdivuju, jak to všechno zvládla, i když to na ni muselo zanechat následky.

Lalečka není klasická kniha o druhé světové válce, tady nenarazíte na koncentrační tábory. Přijde mi, že posledních několik let se z knihami z koncentračních táborů roztrhl pytel a všechny knihy s touto tématikou jsou velice podobné. Určitě tím příběhy lidí, kteří tyto knihy píšou, nechci nijak zlehčovat, nicméně Lalečka se mi četla dobře právě proto, že ač je to kniha z období druhé světové války, je jiná než ostatní. Věnuje se těžkostem tohoto období zase trochu z druhé strany. Bylo samozřejmě určitě velice těžké se snažit přežít v koncentračním táboře, ale moc knih už se nevěnuje tomu, jak těžké pro židy bylo přežít i tam venku a co vše tím riskovali nejen oni, ale kdokoliv, kdo jim jen malinko pomohl nebo o nich třeba jen věděl, i když jim napřímo nepomáhal.

Pokud vás zajímá tématika druhé světové války, Lalečku určitě můžu doporučit. Není to pohádka a nedopadne ani dobře, ani špatně, je to opravdu kniha ze života, který se občas opravdu s člověkem nemazlí, a který nabízí jak příjemné a radostné věci, tak i pravý opak.

Komentáře (0)