Absolutně postmoderní románový debut

recenze

Když v roce 2010 vydala osmnáctiletá autorka, Helen Hegemannová, svůj románový debut mluvilo se v Německu o prozaické senzaci. Ovšem již pár dní po vydání, kniha budila značné kontroverze a mezi literárně kritickou obcí vzbudila vášnivé debaty. Autorka od svých třinácti let publikuje na blogu, napsala divadelní hru a podle svého scénáře režírovala film, za nejž získala cenu pro začínající tvůrce. Literárně nadaná mladá slečna se tak stala vděčným cílem médií a nakladatelství. Práva na Axolotla jsou prodaná do dvaadvaceti zemí. V českém prostředí román výborně přeložila Eva Dobrovolná, jež si musela poradit se spoustou jazykových záludností.

Helene Hegemann totiž ve svém románu smíchala spoustu zdánlivě nesmíchatelných prvků a vytvořila tak pestrou postmoderní mozaiku příběhů o současné mladé německé generaci.

Ke čtenáři promlouvá ústy jedné z členek této generace a je to znát. Autorka využívá dialogy vytvořené z sms zpráv. Dovedně míchá maily s vnitřními monology hlavní hrdinky, ale i s odkazy na filmy či hudební skupiny. Do knihy zapojuje části z různých blogů, které na ni zapůsobily, nebo na kterých se přímo podílela. Na několika místech knihy jsou zřejmé její scénaristické ambice. V knize je tak řada narativních postupů poskládaných dohromady a kupodivu to funguje. Veškeré výše zmíněné atributy spojuje postava vypravěčky a fokalizátorky v jedné osobě. Pochopit jednání a konání hlavní hrdinky je díky tomu nesnadným úkolem. Vypravěčka je nedůvěryhodná a sama s tímto faktem dovedně žongluje. Neváhá čtenáři sdělit názor cizí osoby na své vlastní konání, tento však nakonec přetočí v jiné vyznění, případně začne pochybovat nad tím, zda vůbec něco takového slyšela.

Kniha je doslova přesycena veškerými možnými postmoderními hříčkami, ale chybí jí jedna zcela zásadní věc: příběh. Zdá se, že Helene Hegemannová si dala obrovskou práci s tím, aby na sebe, co nejvíce upozornila různými narativními specialitkami, až se jí z knihy vytratilo to nejdůležitější. Nemůžu si pomoci, ale i přes svoji postmoderní slupku čteme pouhý román o mladé dívce a jejím nazírání na svět, který je ovlivněn fatálním sebezničujícím vztahem k matce a nenávistným vztahem k otci. Hlavní hrdinka nechodí do školy, deprese utápí v alkoholu a v různých jiných omamných látkách a nahodilém sexu. I přes všechny své odkazy a textové zákruty se jedná o příběh jaksi vyprázdněný. Klišé z příběhu trčí jako hřebík z dlaně.

Helene Hegemann se svoji knihou zařadila do skupiny mladých evropských prozaiků pracujících s nepřeberným jazykovým bohatstvím a s vybroušeným vypravěčským stylem. Tito autoři často pojednávají o deziluzi mladé generace současnou společností, o hektičnosti a neosobnosti života. Helene Hegemannová se zařadila po bok Doroty Maslowské, Miroslawa Nahacze, ale i české autorky Natálie Kocábové. Jejich kvalit však svojí románovou prvotinou nedosahuje. Méně okázalosti ve stylu a více nápaditosti v příběhu z Helene Hegemannové může vytvořit respektovanou spisovatelku. Zatím si k této pozici pouze silně nakročila.

literárně - kulturní časopis H_aluze

Komentáře (1)

30.04.2015

Aiwa

Nad románem Hegemannové jsem dlouho přemýšlela, neschopna pojmenovat své pocity. Kniha to nebyla špatná, ale něco nesedělo. A to "něco" se povedlo velmi dobře charakterizovat v této recenzi, dokonce jsme se shodli i v počtu hvězdiček. Díky za ni :-)