Zlatý pavilon přehled

20.02.2023

Kinkakudži (1956) je považován za jeden z nejlepších a nejznámějších Mišimových počinů, inspirovaný skutečnými událostmi, kdy koktavý novic v roce 1950 skutečně zapálil Zlatý pavilon. Mišima se aktem inspiroval a použil ho jako zázemí pro předložení svojí filozofie, především pohledu na krásu (v tomhle ohledu jsem si založil hned několik zajímavých míst, např str. 114-116, kde postava Kašiwagiho rozebírá svůj pohled na krásu/touhu, kdy ho chce překrásná dívka, tvrdící mu, že ho miluje a on ji odmítá), ale i třeba, jak je trefně řečeno v závěrečném doslovu „Až když objevil důležitost akce, dokázal Mizoguči nalézt vnitřní rovnováhu. Mišima obrátil svou pozornost k činům“ – v tomhle ohledu je i závěr knihy napsaný absolutně úžasně a řekl bych, že svojí kvalitou a strhující silou obrazů, hořícího pavilonu, nebe, zapálení cigarety a chuti žít mě přiměl překlopit poněkud mdlejší a pomalejší rytmus knihy, v pozitivnější zkušenost, pohled na knihu. Jak je už všem známo, Mišimův dneš již legendární konec byl možná opravdu do jisté míry excentrickou onanií nad „limitací lidského života“ a „já chci žít věčně“ (a že spousta z těchto témat je nakousnuta, nebo se jich nějak dotýká, právě tady). To ale pořád nevylučuje jeho literární talent, nebo fakt, že byl schopen zaujmout tak extrémistické postoje a vedl excentrický život. Je dost obtížné, odloučit jedno od druhého. 'Zlatý pavilon' je tak na jednu stranu studií psychopata, obdobně jako třeba o šest let později vydaný Fowlesův 'Sběratel', ale hlavně jde o část určitého celku, takže je obtížné vnímat, tedy alespoň pro mě, Mišimovy knihy, bez něj, jako ikonického spisovatele, ale i zásadového moderního samuraje (což ano, byl možná jen image), stejně jako excentrické celebrity - tedy se vším, co k jeho životu patří, a skládat si tak takovou skládačku. I v Japonsku je vnímán kontroverzně. Osobně za velmi přínosný považuji třeba dokument 'Mišima Jukio VS Tódai zenkjótó 50 nenme no šindžicu' (Mishima: The Last Debate), kde se na slušném sto minutovém poli dost rozebírá jeho celkový filozofický, politický postoj, asi rok a půl předtím, než zemřel, během účasti debaty se studenty. Je zvláštní vidět někoho, jako Mišima v pozici normálního (ač co na jeho životě bylo normální? Stal se slavným přes noc a velmi mladý), co si připaluje cigarety a směje se malým vtípkům, ale pořád rozebírá i seriózní témata. Vím, že v jeden moment vyjádřil jakési politování nad faktem, že možná není schopen se vyvíjet a dívat na věci jinak, modernějšíma očima, zkrátka, uvězněný ve svém pojetí svého tradicionalismu. Nemyslím si, ale, že, jak je v doslovu řečeno, Mišima to celé stavěl čistě na tom, že by okolo sebe budouval nějaký kult osobnosti, který chtěl zapečetit svou smrtí, jako spíš, že to vše pochází opravdu z nějaké těžce zabudované a celý život tvořené frustrace, že mu byla během druhé světové války odepřena možnost zemřít pro svou zem, jak sám řekl, „smrtí, která má šlechetný důvod/význam“ (což mu bylo v poválečné moderní společnosti odepřeno a stejně jako zmiňoval samurajskou klasiku Hakagure, jejíž autor, rovněž samuraj, narozen do špatné doby, zemřel stářím) a tak to vnímám tak, že se Mišima celý život připravoval, na ten veliký důvod (záměrně cvičil svaly, které jsou potřebné ke správnému provedení seppuku) aby tak dokončil divadlo, které bylo jen předehrou k jeho aktu, který ano, do jisté míry sloužil k jeho glorifikaci – jestli šlo ale o primární důvod je tak nějak na delší rozbor a debatu. Opět se ale prokazuje, že kontroverze prodává a je nejlepší nálepkou, protože to lidi přiměje mluvit, mít dialog.