Chrám hada přehled

18.04.2023

Tento díl mě opravdu moc nezaujal, přišel mi zbytečný. Nejzajímavější postavy jsou mimo děj nebo jsou rovnou zabiti na začátku. Ačkoliv se mi líbil popis vnímání slanů a Thanquol je zde ve skvělé formě.

Slyšeli jste někdy o žabomyší válce? Tak tady je to vzato na zcela novou, netušenou úroveň. To by se Homér divil co všechno se dá s myšmama a žábama udělat.

Druhý díl Thanquolovy trilogie je patrně o něco málo lepší než ten první. Dostáváme se do poněkud tropičtějšího prostředí, které je, pokud vím, jinak knižně vyobrazeno pouze jednou. Tedy alespoň co do českých překladů. Čtení je tudíž svižné, příjemné, neohrané. Očividně nepřichází s žádným velkým novým příběhem, ale musíme uznat, že se v knize neustále něco děje, jeden problém je přímo závislý na dalším, Thanquol si ani neoddechne a už zase musí s něčím „bojovat“ jako správný „hrdina“.

V tomto ohledu je autor konzistentní, v souladu s prvním dílem je nám dokola a dokola předváděna podivuhodná psychologie skavenů, stejně jako jejich právě opozitní postavení k člověku. Pravda, tentokrát autor neodolal a musel nám to ukázat zcela doslovně:

„Vůbec se nepodobal neznámému faktoru toho [člověka], který si vzal život, když mu byla nabídnuta záchrana. Tento [skaven] byl naprosto sobecký, byl si plně vědomý své zkaženosti a náchylnosti k negaci, k níž se každičkým aspektem své osobnosti blížil.“

Kniha je opět velice krutá v každém ohledu. Octáme se uprostřed sporu krutých skavenů a bezcitných plazů, scinků (hlavně). Do této směsi jsou hození lidé (opět poměrně otravní a nezajímaví, ačkoliv mi nevadili tolik jako v první knize), kterým je předem určeno trpět a zemřít, jiné východisko tu nebylo. Do toho tam ještě pobíhá Fang coby vtipná vložka, ovšem humor zde opět vyvstává z brutální krutosti a Tlaco přirozeně prostý veškerých emocí. Rozhodně je to zajímavé čtení. A mohu potvrdit co jsem tu kdysi napsal – epilog nám představuje naprosto groteskní vyvrcholení brutality a krutosti, takové, že je to člověku skoro nepříjemné, člověk by to ani od skavena nečekal…

Co stojí za zmínku je „metaforičnost“ příběhu. Lustrie očividně představuje „Nový svět“ Warhammeru a je tak s ním i nakládáno. Nelze tvrdit, že by nám tu autor přehrával Kolumbovo „objevení“ Ameriky, to ne. Přehrává nám řádění conquistadorů, šíření evropské (rozumějte zde skavenské) kultury do nových světů morem a smrtí – pokus vydobýt si další kousíček místa na světle světa těmi nejbrutálnějšími prostředky, genocidou. Zde naštěstí neúspěšnou. Domorodé obyvatelstvo se postavilo na odpor, ten chlast si od dobyvatel nevzalo, abych tak řekl. Za to skládám autorovi hold.

Poslední poznámka, vždycky když v opilosti s přítelem (od slova smyslu kamarád, to slovo je hrozně zanešené významy) rozmlouvám o Warhammeru a mám potřebu zmínit nejmocnější čaroděje (Teclise, Nagashe, Malekitha), vynechám slanny. Jejich bytí mě v tom světě nikdy nebylo zcela jasné, tvůrci v nich soustředili mimořádnou moc, takřka neomezenou a přitom… jako by nebyli. Podivná věc.