U tří kufrů přehled
Eduard Fiker
Fiker se zde pokusil u humoristicko detektivní román - rok 1948, jedno poharniční městečko, kam v roce 1945 přijelo spousta lidí, jedni jao osídlenci, někdo jako "zlatokop" , zloději, prostě taková sbírka lidiček. A do tohoto městečka přijdeme v onom na začátku zmiňovaném roce, kdy s e obyvatelé Studnice pokoušejí ze svého městečka udělat rekreační středisko, tím ale křižuji plány parů zlodějským partám. Vyšlo v edici Vpřed svazek 83 Ilustroval Adolf Born... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize U tří kufrů. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (5)
Precteno na zaklade predchoziho komentare - diky david5746! :)
styl psani pomerne zabavny, ale zretelne to je mysleno jako karikatura. Postavy jsou relativne ploche a cernobile, ale to u literatury teto doby (ani karikatury) neprekvapuje ;)
Dej zajimavy, vykresleny velmi pekne, napinavy. Cteni jsem si uzil (az na dialog s muzou, ten mi prisel prilis poplatny dobe), zapletka je kvalitni, konec pomerne smutny. Coz u relativne humoristicke knizky teda kvituju s nelibosti (a strhavam hvezdicku). Dovedu si predstavit, ze si to za par let s chuti prectu znovu, kazdopadne se poohlednu po dalsich (vaznejsich) knihach tohoto (mne dosud neznameho) autora :)
Letošní výzva mě donutila trochu prohrábnout paměť a našel jsem tuto v mládí čtenou knihu, o které jsem si jen pamatoval, že je to veselá detektivka. K tomu pomohl online antikvariát a kniha byla záhy za pár korun doma a čekala na začátek ledna, ikdyž jsem se úplně nebál, že by to za těch pár dnů přečetlo 8 lidí.
Co napsat k samotné knize. Nečte se špatně - a to i na trochu postarší češtinu. Dostáváme se do poválečného pohraničí, kde se na horské chatě setkává hromada postav, některé si chtějí zalyžovat, jiní emigrovat, záhadný lyžař do toho hledá po lesích starý dřevěný kříž a několik postav se do toho láskuje. Kniha také připomíná tehdejší realitu znárodňování, národního správcovství, všudypřítomnou šmelinu a korupci (no to se tak nějak moc nezměnilo). Ale všechno tohle v takové lehké formě, ani čtenáři nepřijde, co to ve skutečnosti znamenalo.
Kniha je lehčí, žádné extra drama se nekoná, některé situace vykouzlí úsměv na rtu. Postavy jsou spíše černobílé, charakterově samozřejmě vyčnívá drsný klaďas pan doktor a jako protiklady hlavně protřelá liška Viktor Kos a ztracená existence Hučal.
Nad hodnocením jsem dost váhal, není to absolutní pecka na plný počet, ale na jen tři hvězdy asi taky ne, to dávám už těm nudnějším kouskům. Dal bych 3.5 a to nejde, takže zaokrouhluji nahoru, ikdyž mě trochu vyklaly irituící pasáže s můzou Dorotou (ale zase si pamatuju, že v pubertě jsem se tomu smál, tak já to odpustím).
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha U tří kufrů v seznamech
| v Přečtených | 18x |
| ve Čtenářské výzvě | 3x |
| v Doporučených | 4x |
| v Knihotéce | 22x |
| v Chystám se číst | 3x |
Autorovy další knížky
| 1960 |  Série C-L |
| 1969 |  Paklíč |
| 1973 | Kilometr devatenáct |
| 2009 | Zlatá čtyřka |
| 1968 | Paní z Šedivého domu |
Román vyšel v roce 1957, tedy pár měsíců před možná nejlepší autorovou detektivkou, opravdu skvělou Sérií C-L (ta spatřila světlo světa v roce 1958). Dvě díla dobou vzniku velmi blízká, ale obsahově i kvalitativně rozdělená poměrně hlubokou propastí.
Přesto jsou Tři kufry svým způsobem unikátní - už třeba tím, že se v nich na čtverečním metru vyskytuje takové množství postav, že jsem snad v žádné jiné knize takovou hustotu jednajících osob nezaznamenal.
Než se doktor Kalhavý vrátil, někdy k páté hodině odpolední, bylo pryč tolik lidí, že zůstali kromě Otty Vyletěla pouze Věra Čelanská, Jan Vrzáb, děd Martínek s vnučkou, Václav Jebavý, čtyři kluci Vošalíkovi s matkou, Mirek Tukota, Olda Cendák, zahradník Žemla a Julius Rouhatý.
S doktorem Kalhavým se kromě Jindry vrátila i utrápená madame Doubková.
Anebo ta jména - ta byste nevymysleli, ani kdyby vás tloukli řetězem: Erik Jablko, holič Emanuel Chochola, internacionál Popel, Věnceslav Doubek, Ferdy Merta, Viktor Kos, paní Jebavá atd., atd.
A také naprosto unikátní styl psaní: autor totiž pracuje s postavami jako se šachovými figurkami (ono mu vlastně nic jiného nezbývá, když jich do románu nasekal tolik, že byste s nimi řeku zastavili). Občas to vypadá tak, že co věta, to jeden tah figurou, to jeden „filmový“ záběr: „A“ si sedl za stůl. „B“ mezitím na dvoře nastartoval auto. „C“ sešel se schodů a pozdravil „D“. „E“ začala v kuchyni vařit polévku...
Děj románu je hodně zvláštní, rozsekaný poměrně nadrobno, s mnoha odbočkami, které se do sebe zaplétají jako klubko hádků - nakonec se dočkáte i jistého rozuzlení, ale jako celek to na mě působilo svým způsobem nedotaženě, možná i ukvapeně...
Ale už jenom ten fakt, že jsem knížku přečetl od začátku do konce bez přeskakování, svědčí o tom, že Fiker psát uměl a dovedl zaujmout.
Zajímavá zkušenost...