Smrť popoludní přehled

06.11.2022

Musím konstatovat, že jak jsem měl spisovatele Ernesta Hemingwaye dosud dosti rád, po přečtení jeho funerálního cestopisu či pseudoreportáže Smrt odpoledne (1932, česky v Odeonu 1982) se mi celkem efektivně zhnusil a vlastně teď sám v sobě nevím, jak si k němu zase najít cestu. Smrt odpoledne pojednává o tauromachii, čili o "vznešeném umění, jak čestně zabíjet (býky)", krátce o býčích zápasech. Pokud jsem někdy třeba jen malinko toužil býčí zápasy jednou vidět, Hemingway mě vyléčil a pokud literárně oslovuje potenciální čtenáře: pokud vás býčí zápasy nepohoršují, ale bavily vás, je tohle kniha pro vás, tak tedy musím sobě sám přiznat, že Smrt odpoledne knihou pro mne není. Koho býčí zápasy ovšem opravdu zajímají jako čistě technicky vybroušené umění estetické smrti, nuže: zde najde, co hledá. Podezírám slavného Ernesta, že v hloubi duše byl nekrofilem, že jej fascinovala smrt; jistěže ne smrt vlastní, ale fascinovalo jej smrt sledovat - obšírné pasáže v knize (podpříběh s názvem Přírodopisná studie o umírání) věnuje popisům umírání nejen býků, ale i lidí, jenže - rozumějte, nikoli z hlediska romanopisce, ale z hlediska patologa. Během deseti let příprav románové reportáže Smrt odpoledne shlédl Hemingway 1500 corrid, čiliže viděl nějakoui corridu obden (!) po dobu deseti let! Na býčích zápasech ho máloco zajímá více, než technikálie způsobu, jakým je v zápase s matadorem a banderilleros býk nakonec zabit. Součástí knihy je 40tistránkový slovníček základních pojmů, medailonky vynikajících matadorů Hemingwayovy doby či kalendárium kdy, kam a za kolik na býčí zápasy zajít ve Španělsku, Francii, Mexiku a ve střední a jižní Americe... Hemingway tímto svým baedekrem corridy praví: zabíjení býků je skvělá zábava, kterou byste neměli ignorovat. Ne zcela jsem pochopil Hemingwayovy vsuvky formou bozarních rozhovorů se chimérickou pseudopostavou Staré paní (sic!), kde autor řádně chlapácky obhajuje sám sebe na poli literatury,vyřizuje si různé drobné účty s jinými spisovateli, žádá pochopení pro býčí zápasy jako způsob kvalitní zábavy. Pořádná smrt je lepší než mizerný život, praví ten drsnej deviantní požitkář Hemingway, a já mu to sice věřím, ale nějak těch salonních drsňáků mám již dosti, ale tak spíš mám chuť jeho knížky v rámci vlastní psychoanalýzy rituálně spálit na hranici. "Lék na život neexistuje, madam. Nejúčinnější lék na všechna trápení je smrt a tak uděláme nejlíp, když těch řečí necháme a půjdeme ke stolu. Třeba se ještě dožijeme toho, že vědci všechny ty staré choroby sprovodí ze světa a dočkáme se zániku veškeré morálky. Ale mezitím bych si dal u Botina k večeři selátko a neseděl a nepřemýšlel o ranách, co postihly mé přátele." Když se vyslovil ke všemu, k čemu chtěl, v dalších dialozích se Starou paní v knize EH nepokračoval, prostě ji vyhodil z knížky, aniž to čtenáři nějak vysvětlil. Autorova licence, proč ne. :: Sebevědomí z Hemingwaye ve Smrti odpoledne stříká jak býčí krev, což samo o sobě nepřekvapí a jistě není na škodu, nicméně jsem se nějak nemohl při četbě ubránit zvrácené chuti vrazit Hemingwayovi, pokud by samozřejmě ještě žil, například dýku pěkně v duchu umění corridy mezi 3. a 4. obratel páteře, aby si té krásy umírání užil doopravdy. Ano, kniha, z níž se vám chce místy takřka zvracet. Na druhou stranu je napsaná dobře, čtivě, provokativně, podněcuje k úvahám, které autor možná ani nezamýšlel. K úvahám o literatuře vůbec - zda do ní lze implantovat jakousi morální šipku a pakliže ne, jaký by mohl být rozdíl mezi záznamy takového dr. Mengele a odlidštěným popisy krásné smrti v aréně od literárního boha Ernesta. :: Tyto úvahy ovšem nastiňuje v doslovu i Jan Zábrana. Jeden ze superlativů prý označuje Smrt odpoledne za nejkepší knihu o Španělsku, to nakoenc může být nahá pravda, netroufnu si soudit. Překladateli knihy byli Luba a Rudolf Pellarovi, další veličiny. :: Ano, knihy by měly čtenáře změnit, jinak jsou slabé, zbytečné. Smrt odpoledne změnila můj pohled na Hemingwaye, možná je to dobře. Snad byl opravdu statečný tváří v tvář nebezpečí - snažil se například při zákopové válce na italské frotně za první světové války zachránit zraněného spoluvojáka (nepodařilo se mu to) - ale každopádně miloval pohled na zabíjení, lhostejno už, zda lidí nebo zvířat; při corridě, nebo při běžném lovu. A uměl psát podmanivým stylem (kde jsou ty největší miny, vždy pod povrchem země), byť Nobelovu cenu za novelu Stařec a moře získal až 22 let po Smrti odpoledne. Pane Hemingway, musím si před Smrtí odpoledne odplivnout, ale přečetl jsem a byl jsem přitom dost rozčílen. Možná tento efekt u čtenáře pro dobrý román stačí, to právě nevím.