Satyricon: Zbytky latinského románu přehled

No, rozhodně Satyricon nemohu obvinit v tom smyslu, že by to nebylo zajímavé čtení, to jistě bylo. Nečekané. Divné. Fakt... ujeté? Ale zajímavé.

Člověk hledí na nejstarší latinský román, který se nám jakýms takýms způsobem dochoval a nemůže se nedivit. Lidé přemýšleli, přemýšlejí a jistě ještě velice dlouho budou přemýšlet úplně stejně. Je vlastě s podivem, že při zmírnění dobového narcisismu, kterým se každá literatura vyznačuje a pročež ji nelze brát jako zdroj historických fakt, jsou lidé a společnost stále stejní.

Tak tedy, Satyricon nenabízí nic, co by mělo být šokující - ale nabízí mnoho toho, co ve skutečnosti je šokující. Setkáme se v něm s pederastií (v daném případě patrně zcela dobrovolnou, Giton není malé dítě, je to jenom příliš mladý chlapec na naše poměry, nezapomínejme, že hranice dospělosti je zcela arbitrární), homosexuálním stykem obecně, s masturbací, s peggingem, nebo alespoň anální penetrací submisivního muže ženou, není-li to přímo pegging, to nemůžeme dostatečně posoudit, já to tak ale chápal. Setkáme se zkrátka s tabuizovanými formami sexu - s nimiž však esenciálně může být máloco v nepořádku. Setkáme se tu s nezřízeným konzumem, očividně nikoliv typickým pouze pro soudobou společnost. Setkáme se v knize s žitým světem, chcete-li. Takovým jaký častokrát žijeme, ale zakrytým za záclonkou mravu. Proto se do značné míry zdráhám souhlasit s představou Satyriconu coby kritiky dobové společnosti. Podívejme se na hostinu u Trimalchiona. Ta je očividně mravokárně kritická. No ale zcela očividně! Autor i vypravěč pociťují vůči hostiteli očividnou nechuť a míru pohrdání, nemohli by to více dávat najevo! Tím se pasáž liší od zbytku fragmentů - jistě, ty jsou nadlehčené a uvolněné, ale ne kritické, snad jen výsměšné. Je to zkrátka reflexe skutečnosti, ne kritika.

V knize lze samozřejmě hledat jiné významy, skrytější a nejistější. Parodie na Platónovo Symposium je očividná, vzhledem k množství odkazů na Aeneidu se nabízí číst román jako jakési pomyslné vyvrcholení zmíněného eposu - ten totiž Aenea popisuje také velice neheroicky, s jeho vadami a chybami. To, čím je Aeneida pro Aenea, je Satyricon pro celou společnost, dalo by se říct. Nebo se na to můžeme pro jednou vykvajznout a brát text jaký je - trochu cringe, sem tam jenom trapný, ale velice často zábavný a definitivně velice zajímavý. Snad jedna nevážná poznámka - text svou fragmentárností a stylem překladu Petra Šourka, ke kterému se ještě vyjádřím v dalším odstavci, působí modernističtěji, než lecjaké modernistické dílo. Ne, fakt, nevědět, že je tomu tak omylem, působil by text jako geniální literární experiment pracující s množstvím náznaků, lapsů, nepřímých retrospekcí. Fakt super čtení!

Nu a k překladu. Jsem samozřejmě rád, že Academia při novém vydání zajistila nový překlad a nespokojila se se starým. Ale mě se ten nový moc nelíbí. Ne snad proto, že by text dostatečně nepřekládal, to ne. Ba naopak, zde překladatel zachází ještě dál, než je běžné a chová se k textu spíše jako k poesii - převádí jej. Nu a tak čtenář musí řešit otázku, je-li v Satyriconu více Petronia (a pracujme pro mě za mě s jakýmsi implicitním Petroniem), nebo Šourka. A to se mi moc nelíbí. Překladatel se jistě vyřádil, jak v grafické podobě textu, tak v překladu samém (který jistě je zábavný, to bez pochyby), ale dohromady jsem z toho spíše rozpačitý. Ono to totiž přestává působit jako latinský román a mě se zdá, že jsem vlastně nečetl Satyricon. "Severní vítr je krutý, počítej Aenee s tím", používání anglických frází jako "bed boy", či dokonce vět (v případě Sibyly Kumské)... Nevím no. Já chápu úmysl, jen si, opakuji, nejsem cele jist, že se mi líbí. A mimochodem, překlad řečtiny do angličtiny se autorovi ani nepovedlo dodržet, stejně tam ta řečtina je (str. 138), takže byl ve svém úmyslu ještě nedůsledný! Ale dost už. Překlad asi bude věcí vkusu. Mně nevyhovoval, protože jsem v něm viděl Šourka, ne Petronia. Ale komu je to jedno, ten si užije zábavnou a čtivou knihu.