S kotvou na čepici 1. Šífácké historky kapitána labské plavby přehled
Jan Malý
Jan Malý v roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. Poslední lodí pod jeho vedením před odchodem do důchodu byla motorové nákladní loď MNL 11604 o nosnosti 1100 tun, kterou přebíral jako novostavbu z Loděnice Mělník v roce 1972. Autorovi byl shůry dán dar slova, který se záviděníhodnou pamětí využil v příbězích a historkách z „šífortu“, plných humoru, ale i nostalgie, a zachytil tak pro nás kus plavecké historie, která již nenávratně odplouvá. Publikace je doplněna fotografiemi Václava Novotného.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize S kotvou na čepici 1. Šífácké historky kapitána labské plavby. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha S kotvou na čepici 1. Šífácké historky kapitána labské plavby v seznamech
v Přečtených | 1x |
Autorovy další knížky
2017 | S kotvou na čepici 1. Šífácké historky kapitána labské plavby |
1997 | Český člověk |
2017 | S kotvou na čepici 2 |
2019 | Chalupa v Niedergruntu Další vzpomínky kapitána labské plavby |
Tato knížka mne upoutala v regálu mé "domovské" knihovny. Můj otec se učil též plaveckému řemeslu v Děčíně od roku 1952. Vyprávění kapitána Malého mne velmi zaujalo, protože mi připomnělo vyprávění tatínka z dob strávených v učilišti, z cest do Hamburku a následně brázdění Vltavy a Labe na remorkéru, vlečňáku, vykládání pontonů korečkovým bagrem až po poslední práci - kapitán na parníku Vyšehrad. Znám od něj spoustu historek od "vody" i šífáckých slangových výrazů. Tatínek bohužel už nežije a tak jsem měla možnost se vrátit do dětství a začíst se do příběhů lidí od vody. Moc děkuji za krásně sepsané vzpomínky a určitě si přečtu i "dvojku".