Richard III. přehled

19.03.2023

Konečně jsem se dostala k tomu, abych si přečetla tuhle ikonickou hru od Shakespeara. A že to bylo drama se vším všudy, jak se sluší a patří! Touha po moci, smrt, zrada, vraždy, boje, pomsta, láska, ... V tomhle ohledu je ta hra fakt dost hutná.
Pravda, v počátku mi ta hra dala poněkud zabrat - hlavně co se týká postav, kterých je tam jako na orloji. Trvalo mi, než jsem se konečně zorientovala v tom, kdo je kdo. Nejsem úplně kovaná v anglické historii a možná jsem i trochu prohloupila, když jsem Richarda III. četla ještě před tím, než jsem si stihla přečíst hry tomuhle dílu předcházející (tzn. "všechny Jindřichy"). No, moje potíž, jak jinak. Budu to muset ještě dohnat a napravit. A pak si Richarda III. přečíst znova.
Každopádně tahle hra má dost grády - v tom smyslu, že co začíná jako prosté přání dostat se na trůn se postupně mění v krvavou řežbu a postavy jako by se nemohly být jisté, kdo z nich přežije Richardovo skoro až manické běsnění. Jak si ale zachránit krk, když nevíte, kdo je na vaší straně?
V určitém bodě mi to nicméně připomíná hru Othello - v obou hrách se dost dobře hraje slovem a manipulací- Stačí pár umně zvolených slůvek a neštěstí je na světě, postupně se nabaluje a nakonec je toho katastrofa. Slovní šermování je tu podle mne na stejné rovině a hraje stejnou důležitou roli jako šermování a bojůvky s mečem - obojí může být smrtící. Jako v tomhle je Shakespeare mistr slova.
Nakonec dávám jen 4 hvězdy, částečně pro ten pro mne chaotický začátek s postavami (ale to kladu za vinu hlavně sobě) a pak taky proto, že zrovna Othello je pro mne ještě o chlup zajímavější v těch slovních manipulacích.

15.03.2023

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty.
1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe.
2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela.
3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš.

Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.