O útěše filosofie knih patero přehled

23.07.2019

Původně jsem šla do knihovny pro Etiku Níkomachovu, ale jelikož byla vypůjčená, odnesla jsem si jinou klasiku. Nalákala mě na existenciálně vyhrocené podmínky, za nichž vznikla; před popravou člověk nemá čas sepisovat blbosti.

Předně říkám, že antickou literaturu nemám ráda, ale překlad J. Hrůši mi přišel jazykově půvabný. Básně s přírodně lyrickými nebo mytologickými motivy (jež mají parafrázovat a zdůraznit důležitou myšlenku dané části) se mi líbily ze všeho nejvíc. Sama Filosofie říká Boëthiovi, že se jistě už těší na nějakou básnickou sladkost, a opravdu si u jejích zpěvů čtenář příjemně odpočine. První polovina dialogu se mi četla výborně, druhá o něco hůře, protože témata nabyla na závažnosti (theodicea, platónské ideje vs. smyslové poznání, předzvědění vs. svobodná vůle) a celkově rozhovor zhutněl; možná autorovi už nezbývalo tolik času. Každopádně jsem byla ráda, když jsem jednoho prázdninového podvečera na louce knížečku definitivně zaklapla.

Dílko mi přijde unikátní ve dvou směrech. Jednak tím, jak odráží "zwischenreich" antiky a středověku. Její pojetí boha je zcela antické: nejedná se o osobu, nýbrž o nejvyšší dobro. Motivy z bájí slouží jako alegorie filosofických myšlenek (např. mýtus o Odysseovi u Kyrké námořníci byli proměněni ve zvířata, jako se v ně duchovně mění zlí lidé, kteří se ponižují pod svou lidskost). Je to zkrátka snový poločas mezi dvěma epochami úplně odlišnými.

Druhé zajímavé hledisko je to čistě filosofické. Zaujaly mě následující myšlenky (čímž neříkám, že s nimi souhlasím):
- šlechtictví všech lidí, kteří přece mají týž původ: v bohu
- zlí lidé nejsou jsou sice zlí, ale nejsou ve smyslu ontologického výkonu, protože se vzdalují od přirozenosti, jíž je dobro, po kterém vše živé touží (jak moderní existencionalismus!)
- dobří lidé participují na bohu, který jest Dobro jsou jakoby bozi
- lidé nosí hlavu nad zemí jako znamení, že jsou bytosti mezi světy čelo mohou zvednout k nebesům, kdežto nevědomá hlava zvířat je těžká a sehnutá k půdě

Některé z nápadů v Consolatione mi přišly překvapivě moderní, třeba ten o kantovských říších: nebeské bytosti mají dokonalou vůli, kdežto naše vůle, ač je svobodná, může být zotročena smysly. Nebo že poznání má rysy poznávajícího, nikoli poznávaného. A především: Boëthiovo řešení konfliktu mezi božím předzvěděním a svobodnou vůlí je zatím nejlepší, které jsem četla: jelikož je bůh věčný (tedy obsahuje veškerou svou existenci včetně minulé a budoucí v jednom okamžiku), vidí to, co se stane, jako probíhající, aniž by se daná věc děla z vnější nutnosti.

* Nebe smí vyváděti jasné dny a zastírati je temnými nocemi, rok smí tvář země brzy ovíjeti květy a plody, brzy ji hyzditi mraky, deštěm a zimou. Jen nás (tj. Osud) má k stálosti nutit nevyplněná lidská touha?
* Jako kdybys střídavě se díval na blátivou půdu a modré nebe. Pustíš-li vše okolo sebe ze zřetele, podle toho, co právě vidíš, bude se ti zdát, že jsi v bahně nebo mezi hvězdami.
* prostí lidé nejsou totiž s to pozdvihnout oči zvyklé temnotám k jasnému světlu průhledné pravdy, i podobají se ptákům, jejichž zrak noc bystří, ale den kalí