Na Moravě nekvetou olivy přehled

10.12.2023

Přes knihu "Až uvidíš moře" Scarlett Wilkové a dokumentární film "Děti bouře", jsem se dostala k téhle útlé vzpomínkové knížce. Režisér filmu a současně ten, kdo nás filmem provází, je jejím autorem.
Očekávala jsem něco podobného, jako shora uvedená knížka, učesaný, možná i trochu začátečnicky odvyprávěný příběh řeckého uprchlíka... a nemohla jsem se víc mýlit!
Syrově psané vzpomínky, minulost se prolíná se současností, je tam všechno – láska, bolest, strach, touha, stýskání, smrt.
Já vlastně nemám moc ráda přehnaně vyjevované emoce (no ano, očima řecké mentality český studený čumák), ale tady jsem s autorem vše prožívala, tak to bylo nakažlivé, plakala, smála se, tančila, cítila neutišitelnou touhu dědečka Janise po navždy ztraceném Řecku, chápala rozpolcenost a rozkročenost Stavrose mezi Řeckem a Brnem. Dětské přátelství, které přerostlo do celoživotního vztahu, který nenarušily ani čas, ani vzdálenost.
Knížka mi trochu připomněla „Kosí hnízdo“ Zdeňka Drozdy, možná i "Pošetilost doktora vinnetoulogie" Martina Fahrnera. I když každá je o něčem jiném, v něčem hodně podobné. Tyhle vzpomínkové knihy, pokud jsou psány se srdcem na dlani, mě vždy spolehlivě zasáhnou...
*
"Ten večer se dědeček opil. Pustil gramofon na plné pecky. A naráz byl doma ráj. Rozepl si košili, vyhrnul rukávy, zvedl ruce k nebi. Oči se mu zaleskly. Točil se jako korouhev. Skákal do výšky, luskal prsty, klekal a znovu skákal, jako by chtěl vzlétnout. Ještě že byla okna zavřená. Bál jsem se, že to jeho staré tělo to nevydrží a že se rozláme na kusy. Byla to slast, dívat se na ten šílený tanec. Syčel jako had a pot mu stékal proudem. Babička tleskala a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Jakmile píseň skončila, řekl:
,Ulevilo se mi. Vyhnal jsem bolest z těla.' "
*
"Mám dojem, že jsem se konečně rozjel. Víš, nic si předem nepřipravuju. Je to emotivní psaní. Sednu do vlaku a jedu. Píšu to, co mě v tý či oný chvíli napadne. Vůbec se nekontroluju. Logiku jsem hodil do koše. Když si nemůžu vzpomenout na některý český slovo, nahradím to řeckým. Tu naši knížku píšu srdcem. Ani bych to jinak neuměl."

19.09.2023

Po dlouhé letní pauze jsem se konečně zase dostala ke čtení a musím říct, že mi to úplně neskutečně chybělo. A jak jinak začít, než připomínkou na letní dovolenou v Řecku, na moře, sluníčko a stále se usmívající Řeky. Tahle knížka je opravdu takovou zpovědí. Vyprávění ze života Řeka Stavrose, který se jako ani ne dvouletý chlapec dostal i s dalšími řeckými dětmi do tehdejšího Československa a více jak 30 let tu pak na Moravě žil. Vzpomíná na své dětství, své přátele, školu a hlavně na své prarodiče u kterých po dětském domově žil. V knížce se různě střídá minulost s přítomností a je to vlastně takový rozhovor tří chlapů kamarádů, kteří vzpomínají, jaké všechny lumpárny v tom dětství vyváděli. Trochu mi vadily vulgarismy, ale to už k té chlapské konverzaci asi patří. Pro ty, co by zajímalo srovnání s knihou Až uvidíš moře, tak za mě úplně něco jiného. Tady není tolik toho Řecka, té historie, ani příběh jako takový. Je to ale také moc hezká knížka, někdy veselá, častokrát jsem se zasmála, jindy zase hodně smutná. Prostě jako život sám. Konec jsem nečekala až tak smutný, osud kamaráda Martina mě zdrtil a přála bych mu určitě jiný. Přála bych mu to Řecko.. Ale jak se říká: "člověk míní, život mění". Každopádně za přečtení tahle knížka stojí a já se už teď těším na pokračování, mám i tu druhou. A ani jsem nevěděla, že mám od tohoto autora už pár let i kuchařku, tu určitě doporučuji také.