Mýtus o Sisyfovi přehled
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81575/bmid_mytus-o-sisyfovi-LEH-81575.jpg
4
252
252
Eseje na téma absurdity, svobody myšlení a rozhodování, smyslu tvorby a existence. Byť většina čtenářů vnímá Camusovy eseje, a tedy i eseje tohoto svazku, jako texty filozofické, Camus sám se za filozofa nepokládal: tvrdil, že v něm není ani špetka filozofa, že chce pouze zjistit, jak se chovat. To lze chápat jako důkaz, že morálka se mu jevila významnější než metafyzika. My můžeme nicméně spatřovat v Mýtu o Sisyfovi pojednání o lidském údělu: Camus nám v něm předvádí vrcholně absurdního hrdinu – Sisyfa, kterého bohové odsoudili k nejstrašnějšímu trestu, jímž je zbytečná a beznadějná práce. Nesmrtelný život je nemožný, a proto je lidská existence absurdní, to je základní postulát této knihy. Je-li však absurdno podstatou lidských vztahu, jak v tomto absurdnu žít? Proto nijak nepřekvapí, že svazek začíná esejem o sebevraždě, v níž Camus spatřoval jediný skutečně závažný filozofický problém, nikoliv však řešení, které se mnohem spíš jevilo v podobě vzpoury. Okolnosti totiž, podle Camuse, mohou sebevraždu vysvětlit, leč vůbec ji neospravedlňují. Lidské drama začíná teprve ve chvíli, kdy člověk začne pochybovat o vlastní existenci, kdy veškerý jeho svět začne ztrácet barvu a jeho podstata se začíná měnit. V takovém okamžiku pak člověk nahlíží na existenci, jako kdyby mu nepatřila, jako něco nalézajícího se mimo něj, jako nějakou podivnou chorobu. Absurdno se však nemusí vždycky zrodit pouze z nespokojenosti, z neštěstí. Lidský osud je záležitostí lidskou, kterou musí vyřešit lidé. Sisyfovou tichou radostí bylo, jak nám Camus sděluje, že byl pánem vlastního osudu – a tak je tomu i s absurdním člověkem. To, čemu Camus říká absurdno, ona konfrontace iracionálního světa a zoufalé touhy po lásce a světle, je přece největší záhadou člověka, kterou nacházíme u autorů Camusovi blízkých – u Dostojevského, Kierkegaarda, Kafky. Když Camus formuluje tuto záhadu, tento střet svobody a osudu, morálky a historie, proniká do samé podstaty metafyzické zkušenosti. Člověk, který objevil absurditu-vášeň, jak to nazývá Camus, musí pokračovat ve svém zoufalém hledání, dokud nezahlédne světlo.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 1995 , SvobodaOriginální název:
Le Mythe de Sisyphe , 1942
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mýtus o Sisyfovi. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (29)
Lovci hlubokomyslných citátů si jistě přijdou na své, ale jinak jsem měl pocit, že Camus se čtenářem hraje nepoctivou a nepřesvědčivou absurdní hru, kde se samotný Sisyfos, který by mohl a mět být ústředním motivem, objeví jen tak mimochodem skoro v samotném závěru. Možná to byl autorský záměr, vnitřní potřeba vymezit se, ovšem navzdory oblibě Cizince a zájmu o téma se má očekávání nenaplnila.
Mýtus o Sisyfovi určitě nepatří mezi jednoduchá díla. Ačkoliv se nejedná o typický filosofický text (jak sám Camus zamýšlel), je třeba knihu číst velmi pečlivě, abychom si z ní něco odnesli.
S názorem, že sebevražda je nejspíše nejdůležitější filosofický problém všech dob, téměř nelze nesouhlasit. Jeho řešení dokáže zachraňovat životy - a to doslova. Camusova argumentace staví na konceptu absurdna, ze kterého vyvozuje různé důsledky logickou a srozumitelnou argumentací. U celé jeho filosofie ale vidím největší problém právě na úplném začátku. Albert Camus určuje absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem; člověk světu nerozumí a nikdy mu také rozumět nebude. Svět je něco, co člověka přesahuje. Nastává tu ale určitý problém, vlastně z totožné úvahy dokazuje René Descartes existenci Boha! Camus nicméně koncept Boha zavrhuje, bere jej jako onen "filosofický skok naděje".
Podobných subjektivních myšlenek nacházíme v díle mnohem více - knihu tak nesmíme brát jakožto objektivně psané filosofické dílo, ale jako jakési vlastní autorovo vyjádření. Jakmile si tuto skutečnost uvědomíme, nic nám nebrání si Camusovy myšlenky vskutku vychutnat. Nebojíte li se přemýšlení, tato kniha vás rozhodně nezklame - množství úvah vhodných k prozkoumání v knize naleznete opravdu požehnaně.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“
Kniha Mýtus o Sisyfovi v seznamech
| v Právě čtených | 20x |
| v Přečtených | 370x |
| ve Čtenářské výzvě | 7x |
| v Doporučených | 28x |
| v Knihotéce | 109x |
| v Chystám se číst | 267x |
| v Chci si koupit | 78x |
| v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
eseje francouzská literatura existencialismus absurdno
(SPOILER) Camus sám sebe nepovažuje za existencialistu, ač byl mezi ostatní takové autory či filosofy zařazen, já k existencialismu tíhnu více. Tato kniha pro mě ale byla velkým estetickým zážitkem i přes to, že tam, kde já už za vší tou absurditou začnu hledat to, co lidskou duši a společnost přesahuje, u něj tam není nakonec nic.
Dále budu asi i trochu spoilovat, takže pro zájemce o knihu dávám výstrahu předem.
Absurdno jako koncept na mě působí jako něco, co člověk dokáže svojí myslí zachytit jen letmo, ale do samotného jádra se nedokáže dostat - alespoň mně se to teda nedaří. Camus vidí jako vzpouru absurdnu víc žít, žití v přítomnosti, hromadění dobrodružství, rozhojnění duše naopak uvažovanou sebevraždu vidí v knize jako stvrzení principu absurdnosti. Asi je to mojí inklinací k tomu hledat za vším ten metafyzický smysl, ale pokud tam není, vlastně moc nerozumím tomu, proč je zrovna to intenzivnější žití a odmítnutí sebevraždy s absurdnem tolik v rozporu. Spíš se mi zdá, že je to jen jednou odpovědí na to, jak s časem v tomhle absurdním světě naložit a jak si rozšířit pole možností i na ty, které dnes ve společnosti považujeme za nepřípustné nebo protispolečenské. Souzním s autorem v tom, že teprve uvědomění si absurdnosti může mnohým lidem pomoci prožít pak život víc naplno.
Příběh o Sisyfovi je krátký - v podstatě nám říká jen to, že i Sisyfos může být šťastný, jelikož duší se může bohům vzepřít a svůj úděl tedy přijmout a dělat s úsměvem. Ostatně nejsou naše snahy v tomto životě často také jako opakované a nikdy nekončící tlačení kamene do kopce?
Knihu jako takovou nelze brát jako klasické filozofické dílo - i v kontextu poválečné doby se jednalo především o esej, která s sebou nesla ducha doby a předávala myšlenky autora. I proto vyjadřuje spíš pocity a myšlenky autora a společnosti tehdejší doby (vyvolávající obrazy estetickou formou) než ucelené filozofické koncepty.
Na závěr odcituji větu z komentáře v knize od Evy Beránkové: Stejně neexistuješ! A jestli ano, mě hned tak nedostaneš!