Malé básně v prose přehled

03.08.2022

Snivé, přemítavé, soucitné, někdy až filozofické poetické texty "oslavující" metropoli Paříž a její - pro většinu lidí - méně interesantní tvář chudoby, špíny, podsvětí, nevěstek a jiných vyvrženců, se kterými básník soucítí a svým způsobem je jedním z nich.

Epilog:

Se srdcem pokojným jsem stanul na Paříží,
na hoře, odkud lze se dívat na ten svět
špitálů, hampejzů, očistců, pekel, mříží,
kde všechna obludnost vždy vzkvétá jako květ.
Satane, patrone mé bídy neskonalé,
ty víš, že nešel jsem tam darmé žalmy pět.
Já jako chlípný bloud své milostnice zralé
však chtěl se opojit tou děvkou mocných vnad,
jejíž vděk pekelný mě rozněcuje stále.
Nechť ráno na lůžku z mlh mdlá dřímeš dosavad,
nechť večer vznešeně se zvedáš nad okolí
v svých rouškách zlacených, já mám tě stejně rád,
ty zrádná, hanebná, ty mrzká metropoli !
Hetéry, bandité, skýtáte rozkoše,
jež tupost prosťáčkům však chápat nedovolí.

15.03.2022

Zatím na to nedošlo, ale umím si představit, že bych zrovna tuhle knížku nosila s sebou nějaký čas v batohu a občas bych si našla příležitost, kdy bych do ní mohla na pár minut „nořit svůj pohled“ a pak ji zase zavřít a vědět, že se brzy zase potkáme. Třeba tady:

... „Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?“
„Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… tamhle… ta zázračná oblaka!“
str. 8
…
... Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti!
neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje
intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna.
Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota,
ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru!...
str. 9
….
... Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil
a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch,
jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte
ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj!
dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů...
str. 17
…

... U cesty, za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie. Přepych, bezstarostnost a zvyk vidět kolem sebe stále bohatství, to vše činí ty děti tak hezoučkými, že by se mohlo myslit, že jsou z jiného těsta než děti středních vrstev nebo chudiny. Vedle něho na trávě ležela skvělá hračka, právě tak svěží jako její majetník, lesklá, pozlacená, oděná nachovým šatem a pokrytá chocholy a cetkami. Ale dítě nevšímalo si své oblíbené hračky a hle, nač se dívalo: Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě, špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů – pariů, na nichž by nestranné oko odkrylo krásu, kdyby, jako oko znalce uhodne ideální 31 malbu pod lakýrnickým nátěrem, z něho smylo odporný škraloup bídy. Skrze tuto symbolickou mříž, oddělující dva světy, silnici a zámek, chudé dítě ukazovalo bohatému svou hračku, již ono si dychtivě prohlíželo jako vzácný a neznámý předmět. Nuže, tato hračka, kterou ten malý špindíra škádlil, zmítal a potřásal v zadrátované krabici, to byla živá myš! Rodiče, patrně ze spořivosti, vzali tu hračku ze života. A ty děti se na sebe bratrsky smály, a obě měly zuby stejně bílé.

str. 30