Koncert na ostrově přehled

03.11.2023

Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.
I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru.
V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.

02.02.2023

Jedna z nejkrásnějších sbírek, jaké jsem kdy četla. Básně chytnou za srdce i donutí k zamyšlení. Seifertovo myšlení je ovlivněno ubíhajícím a nepolapitelných časem a smutek se odráží v nejedné básni. Zároveň jsou vzpomínky často hřejivé a něžné. Autorova tvorba má za mě přesah a silnou uměleckou hodnotu. Zároveň se Seifert nesnaží o žádné složitosti, jak se o to záměrně usiloval např. Holan. Chtěl, aby je tvorba byla pochopena. Za život si sbírku musím přečíst několikrát, abych pochopila vše, co se nám snažil říct. Na závěr si dovolím krátkou citaci, která mne zasáhla nejvíce: "Snad je možno i bez lásky žít, však umírat bez ní, to je zoufalství."