Kdo chodí úvozem mrtvých přehled

26.11.2021

Všeobecně mám ráda pověsti a velice ráda se seznamuji s dalšími méně známými, které se vztahují k určitým místům nebo událostem týkajících se naší země. Knihu beru jako převyprávění legend a báchorek, které se vztahují k podkrkonošskému regionu. Nehledám zde žádné umělecké psaní, ale obeznámení se s další částí našeho folklóru.

Žila jsem v naprostém klamu, když jsem si myslela, že se svými čtyřmi křížky na hřbetní chordě dokážu oddělit zrno od plev. Chyba lávky, naletěla jsem. A přitom se ta kniha tvářila tak zasvěceně! Před předmluvou odkaz na dialektologický a kulturně historický výzkum, vedený dokonce bez přispění jakékoliv grantové agentury. V předmluvě vzpomínka na lomaře Kalaše z Boháňky a kamenický olej. Člověk získá dojem, že narazil na perlu. A pak se postupným čtením jednotlivých příběhů cítí oklamaný. Autor mísí bez ladu a skladu staré pověsti s urbánními legendami, aniž by oddělil jedno od druhého. Necituje, odkud čerpal, přestože se hned na začátku zaklíná vědeckým výzkumem. Zcela neoprávněně vstupuje do původního vyprávění, které svévolně domýšlí (Smrtonosný portál), k čemuž se sice v kurzívou psaném dovětku následně přizná, ale pachuť z tušené lži už zůstane. Obzvláště, když příběhy znáte z vyprávění tamějších kronikářů a pamětníků, dej jim Pánbu nebe. Stejné je to i se Zázrakem na Byšičkách, kam v příběhu autor vysílá husitské vojsko, přestože místo je od nepaměti spojováno s obdobím třicetileté války. Dosazuje sem také děj Erbenovy básně Poklad, přestože její dějiště je spojováno s nedalekou Červenou Třemešnou. Číst to stará paní Hellingerová, obávám se, že by dotyčného hnala svinským krokem až k Mohejlíku. Záhořovo lože pak vůbec nepatří k hořické poloze U křížku. Hotovou katastrofu potom přestavuje autorova snaha naroubovat některá vyprávění na archeologické výzkumy. V tomto případě je téměř vždy přání otcem myšlenky. Chtěl-li autor popustit uzdu své fantazii, měl raději napsat knihu strašidelných povídek třeba jako Felix Borecký nebo Fernando Iwasaki. Chtěl-li se však poctivě věnovat regionální folkloristice, měl nejdříve zaklepat na dveře některé z dobrých duší, které se jí už po léta mistrně zabývají (Jana Luffera, Pavla Hájka, Pavla Kracíka nebo Jiřího Wolfa) nebo si od nich alespoň něco přečíst. Pak by totiž patrně v klidu a pokoji mohl publikovat pod svým vlastním jménem.