Jaká vlastně jsem, zlato? přehled

Byl jsem ve snu, kolem mě byla čerstvě posečená zelená louka, která se táhla až ke kraji lesa. Tam v rohu vedle smrku stála Hanka s těma krásnýma modrýma očima. Její fialový overal i z té dálky jasně zářil. Přicházel jsem k ní, pod nohama mi zapraskala větev. Podzimní vítr se prohnal korunami stromů, rozcuchal jí vlasy. Když Hance začaly padat do tváře, celá sebou škubla. Oni ji totiž prameny vlasů lechtaly po tváři. Dlaněmi si sjela po obličeji a dávala si neposedné vlasy do culíku. To už jsem stál naproti ní. Koukala na mě, vypadala jinak než na lavičce v metru, už nebyla bezdomovec. Vlastně byla celá barevná, svítila tam u lesa. Jako podzimní listí ležící v trávě. Její rty se ve svitu slunce začaly pohybovat: „Vzpomínáš si, Ondro, když jsem ti poprvé řekla, že tě miluji a že spolu všechno zvládneme?“ „Vzpomínám si na to, Hanko.“ „Jak jsem skoro celý život byla nešťastná holka, než jsem po ex-manželovi poznala tebe, lásko.“ „Ale, neřekla jsi mi, že jsou pro tebe tak důležité peníze. Nebo taky, že dokážeš ubližovat lidem kolem sebe. Nebo dál že nedokážeš sama za sebe rozhodovat.“ „Ondro, já jsem netušila, že se tyhle věci stanou. Kdybych to tušila, udělala bych všechno, abych tomu zabránila.“ „Promiň, Hanko, ale já nevím, kdo jsi. A do mých snů už dávno nepatříš.“ V tom okamžiku se sen rozplynul.... celý text