I smutek byl jen sen přehled

26.01.2024

Nesmírně záslužný počin nakladatelství Bor a editora Jaroslava Vyskočila. Vřele doporučuju nejen příznivcům tohoto kultovního literáta (pro ně je to nezbytnost!), ale i všem zájemcům o českou meziválečnou poezii.

Josef Kocourek je bohužel tak trochu osudový smolař našeho písemnictví a kulturních dějin: Za života, ač stačil vytvořit poměrně úctyhodné a uhrančivé dílo, se dočkal jen trpkosti, zemřel mlád ve věku wolkerovských čtyřiadvaceti let, a vloni jsme mu k devadesátému výročí úmrtí barbarsky zbořili jeho rodnou a současně úmrtní chalupu ve vesničce Brdo na Novopacku, která byla navíc i památkově hodnotná. Je naprosto bezprecedentní a ostudné, jak se chováme ke kulturnímu a duchovnímu dědictví (a stalo se to v jinak relativně kultivovaném Podkrkonoší!), přitom v období, kdy se nám měřeno optikou posledního století hospodářsky vede zdaleka nejlépe (bez ohledu na občasné výkyvy).

Ale zpět ke knize: Díkybohu za to, že alespoň skrze ni bylo připomenuto Kocourkovo výročí a doplněn další dílek k moderním vydáním jeho tvorby. Bohužel to není edice zcela bezproblémová. Určitě by prospělo konzultovat ji s některým zkušenějším editorem, a především pak vypracovat zevrubnější ediční zprávu, která by obsahovala výčet všech míst, do nichž editor zasáhl, uvedení původní podoby v rukopisné/strojopisné předloze a důvod tohoto zásahu. A stejně tak by bylo záhodno konkrétně objasnit, proč v určitých sporných případech editor nezasáhl a neprovedl opravu či úpravu.

Jedná se mj. o následující jevy: „Sbohem květiny jde se spat / s bohem mámivý přelude“ (s. 72) – Proč je to jednou psáno dohromady a podruhé zvlášť? Zásah editora, nejde-li o jeho chybné čtení či omyl, by tu byl na místě; „A dnes už na stan cirku padá sníh / dnes nezačneme hrát / vždyť tváře skryté v plátně stanu / by plakal akrobat.“ (s. 78) – Zde by se zrovna hodila fotoreprodukce Kocourkova strojopisu či aspoň komentář, že si je editor vědom možného básníkova omylu, popř. užití syntaktického novotvaru (takové neologizační pokusy však u Kocourka jinde nezaznamenáváme, takže půjde spíš o omyl), ať máme jistotu, že nejde o nedopatření editorovo; „A kohout zakokrhá k temnotám / bude už svítat budeš sám / koupíš si cigaretu a sklenicí vína / opřeš se o hranu dveří a budeš se dívat / jak clowni strnule se zadívali do svých masek“ (s. 93) – Pochopitelně nelze vyloučit představu, že se někdo sklenicí vína opírá o hranu dveří, ale pokud by mi připadla editorská role, zrovna zde bych určitě opravil na „sklenici“ a upozornil na to v ediční poznámce; „A na obzoru vzlétá černý balvan / a zobák nese jako zlatou šišku / A tu bych se chtěl podobati vranám / a hovořit s nim chvilku“ (s. 105) – V tomto případě mělo být jednoznačně opraveno na „s ním“. Opět nevíme, zda jde o překlep Kocourkův, anebo editorův.

Taková ediční poznámka by jistě nebyla o mnoho delší než ta dosavadní (má cca 1,5 stránky) a kniha, už beztak malého rozsahu, by ji bezesporu unesla. Navíc by ke každé sbírce (resp. básnickému cyklu) mohlo být reprodukováno několik stránek zdrojového rukopisu/strojopisu, tak jako to editor učinil u jedné básně ze souboru Mírov.

Samostatnou rovinou ediční rozpačitosti je sice pochopitelné (snaha vyhnout se zásahům do textu, ale v podstatě si i značně ulehčit editorskou práci), ale velmi nezvyklé až bizarní řešení přetisknout první dvě Kocourkovy „sbírky“ (Opilá loď, Mírov) majuskulemi, protože v dochovaných rukopisech jsou také psány velkým tiskacím písmem. Není to čtenářsky příliš přívětivé a špatně se to vstřebává mj. proto, že nestandardní grafický způsob zápisu na sebe neustále upoutává – nepatřičnou – pozornost. Editor měl jít s kůží na trh a převést text do obvyklejší podoby. Mohl se při tom dost dobře řídit třeba územ Kocourkových strojopisů následujících dvou cyklů (Jarmark, Po slavnosti), jež jsou sice také bez interpunkce, ale autor tam už velká a malá písmena rozlišuje. Druhá věc je rozkolísaný pravopis nejen cizích slov (tam bych to ještě, občas i z rytmických a zvukových důvodů) pochopil, ale i výrazů českých. Ponechat to v původní, dobové autorské podobě je nepochybně velkým lákadlem (a opět ušetřením práce), ale je rušivé číst v jedné básni zvolací „ó“ a v jiné „o“. Aspoň tyto jevy měl editor sjednotit a výslovně to uvést (anebo naopak vypočítat a odůvodnit ty jevy, které nesjednotil, pakliže by takových bylo míň). Inu, škoda.

I přes tyto drobné výhrady mě potěšilo, že kniha vyšla a že zájem o autora neustává. Kocourkova poezie stojí bezesporu ve stínu jeho prozaického a deníkového díla. Poněkud druhořadé postavení má i ve srovnání s dobovou produkcí. Ač nedorovná Halasovi, Holanovi, Závadovi a dlouhé řadě jiných, lepších a vypsanějších tvůrců, přesto má svoje kouzlo a najdeme v mí několik básní skvělých jako celek a velké množství působivých veršů a obrazů. Dosahují mnohdy mimořádné osobitosti a lze se tázat, zda by Kocourek, kdyby mu bylo dáno deset patnáct roků života navíc, nakonec nedozrál i ve velikého básníka:

Řeka je kalná a jezy hrají
na čtvery housle stříbrné
Je konec požáru někde zdáli
volání vesmíru slyšet je
(s. 120)

Nadto z ní silně čiší mladistvá upřímnost a autenticita, zejména v cyklech Opilá loď a Mírov, jež psal osmnácti či devatenáctiletý chlapec a věnoval je svému učiteli a mentorovi Jirdovi z novopacké reálky. Téměř obsesivně se vrací některá slova a motivy, což autorův básnický svět činí o to sevřenějším. Je to svého druhu i biografický dokument: osamělost, milostné zmatky, nedostatek peněz, náklonnost k alkoholu, hospodám, ale i k fascinaci přírodou, blouznění, fantaskním světům, k určité jurodivosti – to vše plasticky zachycuje, ještě spolu s působivým výběrem archivních fotografií, i Kocourka jako člověka. A k němu, v tom všem smutku a vykořenění, pociťuji určitou blíženeckou vazbu, spatřuji v něm jeden z obrazů sebe samotného. Proto jsou mi jeho verše, byť jsem si vědom jejich nevyzrálosti, nedotaženosti, dobové podmíněnosti, blízké a cenné. A jsem vděčný za jejich vydání.