Hitler. I. díl, 1889–1936: Hybris přehled

27.06.2022

Kniha je solidní a určitě poskytne nezbytný souhrn informací.
Má ale i tu nevýhodu, že autor je nucený opakovat i dost známé věci. Vzhledem k rozsáhlé bibliografii v příloze si myslím, že mohl přeci jenom řadu věcí vynechat a soustředit se na nějaká zobecnění. Nejspíš to ale chtěl pojmout populárněji...

Kromě toho se mi zdá, že je trochu problém představovat Hitlera vpodstatě jako člověka, který je víceméně produktem okolností, a přesto nazvat knihu přímo: "Hitler..." I když je autor třída, tak mi takhle celý ten monumentální projekt připadá trochu schizofrenický... Ovšem proč by se mělo o schizofrenikovi vlastně psát jinak ?-)

16.05.2020

Před psaním komentáře jsem si nechal trochu odstup. Pochopení knihy "Jak umírá demokracie" bylo snazší právě i díky prvnímu dílu tohoto monumentálního životopisu jedné z nejšílenějších postav moderní historie lidstva.
Na politické scéně se objeví regulérní šílenec, nicméně mocní tehdejší německé konzervativní politiky usoudili, že bude snadno využitelný a v pravý čas odhoditelný.
Je otázka, zda by vůbec měl nějakou šanci na své cestě k absolutní moci, nebýt druhého strašáka tehdejší doby - ruské bolševické revoluce.
Hodně podrobně zmapovaný život od mládí po nástup k moci v roce 1936 je docela dobrodružné čtení a člověk jen zírá (dobrý trénink na mistrovství světa v zírání) , jak snadno se díky strachu z jedné hrůzy dostává k moci hrůza jiná.
Poučení pro dnešní dobu je dle mého názoru jasné - nepodceňovat sebevětší exoty, nikdy nelze říct, jak strašné procesy mohou spustit ve společnosti. A jak se spirála nenávisti a násilí jednou roztočí, bývá její zastavení téměř nemožné.
Nyní dočítám díl II a ten je stejně zajímavý, jako ten první. Pokud máte čas a zajímá vás tato temná část světové historie, neuděláte chybu, když se do knihy pustíte.
Na závěr jedna citace, která ukazuje, že i dnes máme v politice síly, pro které je rozpoutání cílené nenávisti proti snadným cílům ve společnosti jedním ze základních principů jejich ideologie.

"Aniž potřeboval Hitlerovy směrnice, policejní sbor vycházející z těchto předpokladů, rozšiřoval cílové skupiny těch, kdo byli zahrnuti pod pojmy „nepřátelé státu' nebo „škůdci národa". Tento seznam se mohl zvětšoval téměř libovolně. Kromě hlavních rasových obětí — Židů — a největších ideologických a politických nepřátel — komunistů a socialistů či svobodných zednářů (tato tajná společnost byla podezřívána z údajného vytvoření mezinárodní mocenské sítě a ze spolčení se Židy na celosvětovém spiknutí) — zaměřili pilní policejní snaživci a ideologové SS své úsilí na vyhledávání nových vnitřních „nepřátel", kterým je nutno čelit. Většinou to byly slabé, neoblíbené a okrajové společenské skupiny jako Romové, homosexuálové, žebráci, ,asociální živly", „osoby práce se štítící" a „recidivisté". Stíhání neunikl nikdo, kdo nebyl ochoten uznat totalitní nároky nacistického státu — kromě Svědků Jehovových či „politicky aktivních" představitelů hlavních křesťanských vyznání se nevyhnulo ani malým křesťanským sektám, které se přitom snažily nacionálnímu socialismu přizpůsobit (například mormoni či adventisté sedmého dne)."