Eseje o lidských duších a společnosti II. přehled
Stanislav Komárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71156/mid_eseje-o-lidskych-dusich-a-spolecnos-Jkx-71156.jpg
5
4
4
Stanislav Komárek se ve svých esejích zamýšlí nad podobnostmi mezi fungováním lidské společnosti a přírodních společenstev – vykresluje nečekané paralely mezi cykličností dějin a pravidelností přírodních cyklů, mezi výskytem romantickým básníků a evolučních inovací, mezi magií a moderní vědou. Především však osvětluje způsob, jakým nazíráme svět náš vezdejší a jak do něj promítáme ustrojení vlastní duše.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Eseje o lidských duších a společnosti II.. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (2)
„je dobré vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně“ (S. Komárek)
Stanislav Komárek je, jak je uvedeno výše, filozof, sociolog, antropolog, etolog, biolog _ a taky je, mj. žákem A. Portmana _ „jde o to, že zde stojíme před tajemstvím toho „sebe“, jehož vždy novým, jedinečným uskutečněním je každé jednotlivé individuum, každá samostatná živá bytost“ (A. Portman).
Četla jsem různě několik jeho prací (hlavně v době studia) a čas od času si ráda od něj znovu něco přečtu (připomenu si, protože mi je jeho způsob uvažování dost blízký). Do rukou se mi tak dostaly tyto eseje, a tak jsem se do nich pustila.
Stanislav Komárek se v nich na člověka a společnost dívá kulturní optikou a to, že je všestranný – viz výše – je ve výsledku velkým plusem. Jeho eseje čtivou (popularizační) formou popisují důležité fenomény lidské duše – a jejího vztahu ke společnosti a přírodě. Uvažuje totiž o deformacích lidské přirozenosti – zvažuje objektivní realitu lidské kultury a přemýšlí o jejích zákonitostech.
Čtení je to spíš na pokračování, každá jednotlivá esej vás totiž donutí přemýšlet a možná pak spolu s autorem objevíte často se vyskytující absurditu lidského počínání (hlavně v společenském dění).
Témat, kterým se věnuje, je hodně, tak možná jen namátkou:
_o principech (společnosti)
_o propletení (osudů)
_o procesech (degradace)
_o pocitech (degenerace)
_o příznacích (intelektu)
_o povaze (charisma)
_o poutech (v nás)
_o předobrazech (lidskosti)
_o pomstě (ducha)
_o pláči (Bohů)
_o povaze (civilizace)
_o protivenství (údělu).
Ale věřte, že je toho daleko víc!
Co mě zaujalo, byly třeba úvahy o kolektivním nevědomí, „které vede národy do zkázy“ (myslím, že to je téma více než aktuální – je to právě válka, která má jeden z nejhlubších dopadů na lidské chování a ovlivňuje definování morálních a etických hodnot jednotlivých společenství) a individuálním nevědomí, „které, když je správně pochopeno a je mu dán prostor, vyhmatává pro jednotlivce ten správný životní prostor“. _ (a jsme pěkně u milého Freuda a Junga :-).
S vysvětlením se začíná (jak jsem psala, autor je mj. přírodovědec a etolog) u nižších organismů – nadindividuálních, jako jsou včely nebo mravenci (a to je pro mě hodně zajímavé téma, tyto myšlenky jsou často využívány v literatuře, a pokud se něco takového vyskytne, vždycky si to ráda přečtu – jako např. Mravenci od p. Webera, nebo teď mě napadá Šepot včel a jeho magický realismus) – od nich a jejich společenství (které je řízeno, zdá se právě kolektivním nevědomím, se možná máme co učit :-) – a tady je dobře vidět právě ta absurdita v našem lidském způsobu zacházení s ním :-/.
_“Kolektivní nevědomí však funguje velmi dobře i u lidí, kde se vztahuje nejen na rodiny či instituce, ale třeba i na celé národy. Nemohu si odpustit příklad, který máme v sousedním Německu přímo na očích, kolektivní nevědomí tam ostatně bylo vždycky mocné (historicky každý ví – ach jo :-/). _Na jedné straně tam přechází mateřství s jeho relativní bezmocností a pečovacími instinkty z jednotlivých reálných žen na stát jako celek, který leží jako obrovská kojící samice k všeobecné dispozici (i u pavouků rodu Eresus pavoučata matku nakonec vysají) - není tedy vcelku překvapivé, že stát tohoto typu je reprezentován bezdětnou kancléřkou.“ „Na straně druhé instinkt velí dovážet v rámci „Willkommenskultur“ spolu s lidmi ze zahraničí to, čeho se v těch vlastních akutně nedostává: touhu se rozmnožovat a udržovat rodinu, neproblematickou náboženskost či představu o odlišných rolích pohlaví ve společnosti. Nejen plžům a včelám, ale i celým národům nevědomí našeptává, kudy vede cesta.“ (S. Komárek)
Až tak budete hledat, ten správný prostor pro sebe, nezapomeňte, že _„když jsme příliš vtaženi do toho, co se děje ve světě kolem nás, tak si ani neuvědomujeme co se děje v našem vnitřním světě a jak se to vněm odráží. Když se ale naše pozice ve světě hroutí, _máme problémy v práci, když se mění celková hospodářská situace _ máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Pak se všechna energie dostane do nitra a aktivuje hlubší hladiny v nevědomí a lidé začnou prožívat mimořádné zážitky, které normálně nemívají“ _pozor, to může být cesta k nespokojenosti a depresím!
A ještě jedna poznámka ke kolektivnímu nevědomí _“pokud například lidé dlouhodobě vnímají politické autority jako zloděje, lháře a podvodníky, může se stát, že v příštích volbách zvítězí někdo s podobným profilem“ _to je dost nebezpečný vzorec, že! _ navíc může lehce přecházet do všech možných odvětví – činností v našich životech! _ a ještě navíc „si můžeme zvyknout na to, že je s námi manipulováno a nevědomě hledat podobné" _do dalších budoucích nejen společenských vztahů!
A na závěr – ještě něco o lítosti, která je také naší přirozenou součástí _“lítost nad našimi činy a touha po jejich zpětné nápravě, patří k počinům už zcela integrované „dospělé“ mysli, která už ochutnala ze stromu poznání – toho dobrého i zlého! _k dospělosti patří, že za své činy neseme odpovědnost!“
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Eseje o lidských duších a společnosti II. v seznamech
| v Přečtených | 6x |
| v Knihotéce | 4x |
| v Chystám se číst | 6x |
| v Chci si koupit | 1x |
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2020 | Doba koronavirová |
| 2011 |  Hlavou zeď 2011 |
| 2012 | Muž jako evoluční inovace? |
| 2012 | Intelektuál ve veřejném prostoru |
ESEJE O LIDSKÝCH DUŠÍCH A SPOLEČNOSTI
Svazek II
Jakoukoliv otevřete knihu od Stanislava Komárka, sázíte na jistotu zajímavých informací, zdravého rozumu, bystrých úsudků a především suchého humoru, který prostupuje všemi autorovými texty a jenž zaručuje, alespoň pro mne, tak přívětivý čtenářský zážitek. Autor se v těchto esejích značně věnuje tématu archetypů, polaritě persony a stínu, sjednocování protikladů v lidské duši.
Druhý svazek obsahuje eseje z let 1994 až 2004, jsou tedy poměrně staré. Neztrácejí ale v ničem svůj důvtip a aktuálnost, jen občas mě napadlo, co si asi autor myslí o současném dění v oblasti, jejíž budoucnost předjímal před tolika lety. Na první svazek jsem už recenzi psala, v této druhé knize, ačkoliv mě bavily všechny eseje bez výjimky, mě hluboce zasáhla esej „Než se zanoří“ z roku 1995. Citaci z ní uvádím mezi ostatními níže. Je toho trochu víc, jak je u Komárka obvyklé, je těžké vybrat dva tři nejlepší kousky, ale pokusím se držet trochu na uzdě. Jsou to části textu, které mě mimořádně zaujaly, vyvolaly ve mně ten slavný „aha“ moment nebo brilantně zformulovaly to, nad čím už dlouho přemýšlím, ale na co moje jazyková a rozumová kapacita sama nestačila:
„Vzhledem k tomu, že za tenkou opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu.
---
Franz Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud.
---
Zdá se, že jednotlivé vrstvy lidského vědomí se nejen v historickém procesu postupně vynořovaly, ale jeho nejstarší vrstvy se zřejmě zase opět ´zanořily´ do tělesné úrovně (asi jako když se vymačkává pasta z tuby, ale obloukem se vrací zase nazpět). Proto je vědomí zvířat pro nás těžko pochopitelné a mnohé autory to svedlo k tvrzení, že žádné nemají, ač nějaké mít jistě budou, pouze v našem dnešním vědomí už k tomu nenalézáme nic analogního. Teprve od neolitu se nám zdá být kultura tím, co známe dnes – něčím, co musí být stále znova vytvářeno. Kulturní jevy si žádají interpretace v podobném smyslu jako třeba filozofické, teologické či beletristické texty. Jejich nejstarší vrstvy si ovšem žádají sestup na tak hluboké vrstvy nevědomí, že to buď není možné, neboť by z něj nebylo návratu.
---
To obecně komunikovatelné (ať už v rámci všech jedinců téže populace, nebo mezi různými) musí být nutně ploché a triviální. Co se tomu chce vymykat, musí být nutně omezené, buď lokálně, nebo jinak. Je-li přístup takzvaně k veškerým informacím, je situace podobná, jako by nebyl k žádným, a tím podstatným se opět mohou stát věci tak archaické jako orální tradice či doporučení přátel. Rovněž k většině cílů vede rychleji vlastní otevřené pozorování světa než studium beznadějně redundantní literatury.
---
Náboženství Starého světa poměrně jednotně zdůrazňovala nutnost oproštění se od snového, nočního, opilého, orgiastického aspektu života a světa a příklon k probuzení, osvícení, jasnosti, v řecko-evropském kontextu k logice (raný středověk chápal logiku jako mystiku Ducha svatého). Také se vždy činil posun od krvavých obětí k nekrvavým a od nich k oběti duchovní spočívající v pochopení, přemýšlení, rozumnosti, logu.
---
…spánek rozumu plodí příšery na nejrůznějších úrovních, včetně toho spánku rozumu v nejširším slova smyslu, který nahlíží ideologizovaný a paranábožensky chápaný scientismus jako spásnou metodu, která vyřeší všechno (tolik propagovaná skepse znamená v těchto řadách skepsi ke všemu kromě k vlastním východiskům, která jsou stejně posvátná jako v každém jiném náboženství).
---
Prominentní (od lat. prominens – vyčnívající) osoby jsou na těle národa či celé planety cosi jako květy na rostlině – nápadným a snadno odečitatelným způsobem vyjadřují (momentální) povahu a přirozenost celého sloučenství. I blín kvete.
---
…lze velmi dobře říct, že před Newtonem nebyla gravitace a před Freudem nevědomí, ale předměty padaly odedávna a lidé občas jednali podivně odnepaměti. Známá jungovská teze říká, že zvědomění každého procesu v nás i mimo nás je žádoucí a je kusem cesty ke svobodě, výdobytkem (i míru svobody ve státech lze měřit množstvím utajovaných skutečností).
---
Za relativní klid a prosperitu vděčí pozdně industriální civilizace především televizi – pitomost jejích pořadů je pouze nepoznaným derivátem slabomyslnosti naší a hořkou, byť přece jen snesitelnější daní za to, že nechceme další Verdun či Stalingradský kotel. Má-li tolik lidí žít relativně pokojně vedle sebe a vzájemně se ´nesežrat´, je nutné nějak zabránit institucionální superpozici jejich vášní a v oddělených ´simulačních boxech´ je individuálně otupit a ukolébat (že tím samozřejmě těžce utrpí celková kreativita společnosti a dobrý vkus, je jasné, ale můžeme si třeba dnes namazat na chleba právě podomácku utlučené máslo?).
---
Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a ´slušnými´) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná), jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení."