Dvojník přehled

14.10.2021

(Svůj příliš dlouhý komentář jsem byl nucen buď zkrátit, nebo rozdělit. Rozhodl jsem se pro druhé. Komu se ho nechce číst, nechť jej nečte.)
Dostojevskij napsal novelu Dvojník na samém počátku své literární kariery (mohu zmínit, že před formativním zážitkem inscenované popravy a následnou deportací na Sibiř) a byla okamžitě přijata velmi vlažně. Na rozdíl od knih předchozích. Když jsem měl nyní sám shrnout vlastní čtenářský zážitek ve svém hodnocení, musil jsem přemýšlet několik dní, než jsem se rozhodl pro konkrétní počet 'hvězd'. K tomu, proč tomu tak bylo, se ještě dostanu, ale nejdříve se zaměřím na to, s jakým záměrem vůbec Dvojník vznikal a jaký je smysl této knihy.
Jelikož se jedná o fantastickou prózu, pouhé zobrazení reality zřejmě Dostojevskému nestačilo k vyjádření svých myšlenek. Ve své době si již začal budovat reputaci znamenitého tvůrce v žanru kritického realismu - na první pohled by se mohlo zdát, že Dvojník představuje odklon od tohoto žanru literatury, ale stačí se podívat na hlavního Dostojevského inspirátora, N. V. Gogola, abychom poznali, že realismus se může ve starší ruské literatuře prolínat s fantastičnem, je-li to nejlepší cesta k vyjádření určité ryze realistické problematiky -viz například Gogolovu povídku Plášť, jenž je především alegorií na sociální poměry carského ruska. Dostojevskij však Gogola myšlenkově překovnává. Silnou stránkou jeho děl je jejich filosofický rozměr a širé meze interpretace, a nejinak je tomu i u Dvojníka. Dvojník je závažný už samotným svým tématem - motiv doppelgängera se objevuje napříč literaturou od antiky, od doby, co Narcis hledal v odrazu na vodní hladině vlastní podobu (či dle jiné verze mýtu pátral po své zemřelé sestře, dvojčeti), později ho bylo často užíváno v různorodé romantické literatuře - balada Noc prosincová de Musseta, povídka William Wilson od Poea, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od von Chamisse, Hoffmannův Dáblův elixír a další. Moderní autoři, kteří motiv dvojnictví využili, jsou například R. L. Stevenson v novele Dr. Jekyll a Mr. Hyde nebo Oscar Wilde v románu Obraz Doryana Graye.
Fenomén poppelgängera je znám v nejrůznějších podobách a variacích. Proč je způsob, jakým ho pojal Dostojevskij, hoden naší pozornosti, a je tomu tak vůbec? Můžeme se setkat též s názorem, že kdyby byl spisovatel místo deportace na Sibiř skutečně popraven, a nikdy by neměl příležitost vytvořit své pozdější velké romány (k motivu doppelgängera se vrátil v Bratrech Karamazovových), novela Dvojník by byla dokonale zapomenuta. Vladimir Nabokov například tvrdí, že Dvojník nepodává žadné nové myšlenky, které by již nebyly přítomny v povídce William Wilson, kterou napsal E. A. Poe, a jež byla publikována o téměř dekádu dříve. Premisou této povídky je, že hlavního hrdinu, po kterém je dílo pojmenováno, provází životem jeho jmenovec, který vypadá zcela stejně jako on, je jeho dvojníkem, a který maří hrdinovy činy, jsou-li v rozporu s obecnou morálkou – například odhalí podvod v kartách, když Wilson právě obral svého přítele o všechny peníze. V závěru povídky Wilson svého dvojníka smrtelně zraní kordem, když se však následně otočí, spatří ve velkém zrcadle něj místo sebe sama.
Dvojník ve Williamu Wilsonovi bývá obvykle interpretován jako personofikace Svědomí. Krom Dostojevského se nabízí také srovnání s Oscarem Wildem , jehož románový hrdina Doryan Gray vlastní svůj portrét (SPOILER), jež samovolně stárne o ohyzdne úměrně tomu, jak se Doryan propadá do morální špatnosti. V závěru románu se pokusí obraz zničit dýkou, ale sám umírá na bodná zranění, s rysy zohavenými. (SPOILER ENDS.)
S Nabokovovou myšlenkou, že Dostojevskij nepřináší nic, co neznal Poe, nesouhlasím, neboť Dostojevskij předkládá ve svém díle celou řadu nových aspektů, hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že hlavní hrdina se nechová amorálně, a doppelgänger se nesnaží nijak usměrňovat jeho činy či poukazovat na jejich správnost či špatnost. Dále Dostojevského dvojník nabízí dvě zcela odlišné interpretace, jednu fantastickou a druhou ve své podstatě realistickou. Ta první je nasnadě – protagonistu povídky pronásleduje záhadný dvojník nepřirozeného původu. Jedná se o tradiční motiv. Druhá spočívá v tom, že protagonista trpí psychotickou poruchou, patrně schizofrenií či disociační poruchou osobnosti (touto nemocí trpí také jiná postava z jiného autorova románu – A. P. Versilov ve Výrostkovi). Tuto možnost podporuje více aspektů knihy, nejexplicitněji je vyjádřena postavou Kresťjana Ivanoviče, lékaře, který má podle všeho na starost hrdinovo duševní zdraví - a v závěru příběhu jej nechává zavřít do ústavu. Nicméně se mi zdá, že takovéto chápání příběhu čtenáře značně omezuje a redukuje samotné dílo - nadsazeně by se to dalo přirovnat ke čtení Kafky s myšlenou, že Gregor Samsa jednoduše trpí paranoidním bludem metamorfózy...