Dům a vítr přehled
Héctor Tizón
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/265843/bmid_dum-a-vitr-sLP-265843.jpg
4
7
7
Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka. Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním. „Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky.“ Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , RunaOriginální název:
La casa y el viento , 1984
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dům a vítr. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (3)
Stěžejní literární dílo argentinské literatury, tak jak je to popisováno v doslovu, mě nudilo k smrti a udělalo ze mě definitivně literárního rasistu.
Příběh cesty do exilu a sbírání vzpomínek po této cestě Argentinou mi často připomínal Handkeho Pád. I v teto knize jde o úplný prd a vypravěč cestuje Argentinou a popisuje co zaživá. Ve vesnicích mu lidi vypráví své příběhy, místní legendy a ostatní zajímavosti a vypravěč jde zase dál. O WTF momenty neni nouze:
"Úžasle i pobaveně se na ni podívám. 'Oženit? Vždyť už jsem ženatý byl'. 'Na tom nesejde, s ni se nežeň, ona bude chtít, protože si asi mysli, že jsi. Ale ty nejsi!' 'Co nejsem?' 'Nic' odvětí, 'vůbec nic'."
O historii Argentiny nic nevim a tak mi az doslov osvětlil situaci - vypravěč zdrhá před diktátorským režimem. A já si řekl: "a-ma-zing".
Že i v kupce hnoje lze najít perlu dokazuje autor touto moji novou nejoblíbenější literární větou roku: "Přijel a zastřelil svýho koně, na důkaz toho, že tu chtěl zůstat."
Moje zaručeně poslední knížka latinskoamerickyho / španělského ražení.
Odraz Tizónovy duše. Kniha, která Vás bude pronásledovat...
Je to mé první setkání s Argentincem Tizónem - jedním z největších současných španělsky píšících romanopisců, vyznamenaného řadou mezinárodních literárních cen a který byl u nás dosud takřka opomíjen. Kniha s autobiografickými rysy (autor začal psát román během svého vyhoštění z Argentiny v Madridu) působí mimo jiné svou zvláštní jazykovou strohostí a syrovostí....
Nosné téma knihy je nucený útěk ze země do exilu : "Mé úsilí bylo zarputilé či šílené : před odchodem jsem si chtěl zapamatovat každou píď této země. Zemi jako tělo milované ženy, každý kámen, nebo cestu, každé malé stavení, prchavý a věčný sloup kouře....Mé dětství na klíně indiánské chůvy..."
V rámci cesty - loučení je to i putování od způsobu života v městské civilizaci ke "kořenům, klidu krajiny" provinčního života : viz. str. 108, 109 : "To, co nacházíme dnes v ulicích, zřejmě není život, ale jen dějiny. Tohle byla útěcha bezbranného člověka, člověka stejného skoro jako všichni ostatní, který zapudil posvátno kvůli rozumu a který již posvátno v rozumu nevidí... Ulice, města, areály plánované estetikou, asepsí, politikou. Také vytvářené myšlenkami, útlakem, policií, konkurencí a smrtí. Zabezpečení pořádku, který nás dovádí jen k šílenství či hlouposti.....".
Z návštěvy provinční vesnice Rinconady, viz. str. 47 "Starý Félix spí nehybně jako kámen. Pro lidi jako on existují jen dny a noci. Bůh s nimi žije, jako by byl další událostí. Neptají se, ani neprchají. A když spí - protože ve spánku a ve smrti jsou si všichni rovni -, jsou svobodni.....
Nebylo to snadné čtení, ale "blábolivé svědectví" o loučení se zemí s popisy zdánlivě všedních situací je mimořádným a upřímným vyznáním (dle Tizónovy předmluvy) : "o lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky ".
Výborný překlad Jana Macheje.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dům a vítr v seznamech
| v Přečtených | 10x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Knihotéce | 3x |
| v Chystám se číst | 8x |
Štítky knihy
útěk exil domov společenské romány argentinská literatura hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 2006 |  Krásy světa |
| 2015 | Dům a vítr |
| 2020 | Strasserova žena |
| 2016 | Muž odjinud |
| 2019 | U kolejí |
Osamělé putování vylidněným rodným krajem, coby poslední rozloučení před útěkem z vlasti, sužované násilným převratem. Letmá náhodná setkání s přežívajícími, kteří jakoby byli jen stíny minulosti, střípky jejich vyprávění, snaha vrýt si každý okamžik a dojem co nejhlouběji do paměti... Skličující ztráta domova s pocitem, že je to navždy. Pro někoho, kdo nezažil, asi nepředstavitelné.
"Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Ale mým domem, stojícím u kolejí, je řev zběsile projíždějících vlaků, supících vlaků protínajících noc, jako podobenství. Paměť přetavena ve slova, neboť naše minulost přetrvává právě ve slovech a obrazech (nejsou slova jen obrazy?). A tak je i jazyk zdrojem našeho vlastního neštěstí. A člověk se daleko od svého domu promění ve volání bez odpovědi."