Černý ráj přehled

05.03.2021

Z více původních zdrojů upravené zápisky českého (spíše rakousko-uherského) cestovatele Emila Holuba, první z celkem tří plánovaných knih, další (Jaro v Africe a Za řekou nesnází) už Toužimský a Moravec díky, i pro kulturu „blahodárnému“ komunistickému puči, nestihli po roce 1948 vydat. Pěkné ilustrace – kvaše i perovky od Zdeňka Buriana.
Na mne jsou v knize sice až příliš dlouhé pasáže, popisující zvířenu (hlavně ptactvo) a rostliny končin, kterými Holub cestoval, pasáže, které jsem pak už přeskakoval, jinak ale určitě zajímavé čtení. Zajímavé už jen tím (překvapilo mne), že již tenkrát (v roce 1872!), vlastně ve středu jižní Afriky, nežila téměř žádná velká zvěř, rozhodně zde nebyl už tenkrát žádný „Ráj divokých zvířat“….. A ještě mnohem zajímavější je líčení obyvatelstva, domorodého i anglických a burských osadníků, a nalezišť diamantů.
Zhruba ve stejnou dobu byl v jižní Africe také H.R.Haggard, který své prožitky zpracoval hlavně v serii románů o Allanu Quatermainovi (jeho některé práce odborné či politické o situaci v této anglické kolonii v češtině nevyšly). (Haggard přišel do jižní Afriky v roce 1877 a strávil zde skoro 5 let, Holub poprvé v roce 1872 a pobyl zde 7 let. Pak se sem ještě vrátil. Měli tedy možnost se i potkat.) Srovnat to, co líčí ve formě dobrodružného románu, často žánru fantasy, Haggard, a ve formě cestopisu Emil Holub je také zajímavé. Nutno říci, že se v podstatě zcela shodují. Holub popisuje to co viděl a prožil bez jakékoliv dnešní (skoro už povinné) “korektnosti“: domorodé obyvatelstvo bylo většinou na velice nízké materiální i kulturní úrovni a mělo své, často velice krvavé, „krále“ (zlí kolonizátoři při tom bezpochyby ho ještě ani nestihli na tuto úroveň svým vykořisťováním přivést, do země teprve pronikali. A černoši se vesele masakrovali mezi sebou). Zajímavé také je, jak v zemi, později léta různě bojkotované, až do pádu režimu, kvůli „bílému“ apartheidu, byl dávno před tím černošský apartheid a jak jednotlivé domorodé kmeny a národy (už se neříká rasy) pohrdaly jeden druhým ….. Černoši, které si Holub najímal, nevynikali pracovitostí, zato sklony ke krádežím a loupežím. Ovšem i osadníci někdy nebyli žádný výkvět civilizace – Holub například líčí setkání s tlupou neúspěšných burských osadníků, živících se prostě vydíráním a přepadáním pocestných…. Haggard alespoň některé černošské hrdiny svých románů idealizuje až do podoby ideálního supermana, čestného, ušlechtilého a odvážného – viz například Olfan, král Dětí mlhy, nebo pretendent na královský trůn v Dolech krále Šalamouna Umbopo a tamtéž k smrti věrný Quatermainův sluha Ventvögel či jinde Hotentot Hans. Podobně Verne v románu Hvězda jihu (odehrávajícím se tamtéž v tutéž dobu) má příkladného domorodého hrdinu, přímo žhavého po vědomostech, Matakita. Verne v jižní Africe ovšem nikdy nebyl, jeho popis diamantových dolů a života v táborech hledačů diamantů se ale plně shoduje s tím, co zde zažil a popsal Emil Holub.
Na knize je také zajímavé – a Holub to otevřeně popisuje s dávkou sebeironie - jaký, až neuvěřitelný greenhorn byl a co za to mnohdy zaplatil. Jeho odvaha pustit se (takto „připraven“) mimo i tu chatrnou civilizaci okolo Kapského města či Port Elizabeth byla obdivuhodná.
Příliš se autor ovšem nerozepisuje o konfliktu s jiným Čechem, světoběžníkem Čeňkem Pacltem (upravovatel Holubových zápisků Kuzma v poznámce píše o „svého času nechutné senzaci“). Je veliká škoda, že knihu Čeňka Paclta Old Bass, kterou chystali k vydání s ilustracemi Zdeňka Buriana Toužimský a Moravec, komunisti také „zařízli“ a dodnes nevyšla. Možná bychom se tam dočetli více i o této epizodě a mohli si udělat lepší obrázek o co přesně šlo a kdo byl v právu …...