visisb přečtené 47

Tess z d’Urbervillů 1975, Thomas Hardy

Úžasná věc! Jedinečné popisy krajiny, která se ponenáhlu proměňuje v závěrečné fázi technické revoluce, se prolínají s ještě brilantnějšími popisy duševních pochodů hlavních hrdinů. Ty jsou ve své jednoduchosti tak propracované, že bych uvažoval o označení románu coby psychologického a zařadil bych jej hned vedle největších klasik žánru od Dostojevského. Příběh samotný vnímám jako velkou ironii osudu/osudů (Hardyho nejznámější sbírka povídek nese název Life´s Little Ironies), jejiž cizelování považuji za největší autorovo umění. Je tu strana světla a strana temnoty, obě tak kontrastně vykreslené, že čtenář nezůstane nikdy na pochybách, a přece - upustíme-li od Tessina hodnocení Aleca a Angela, s jakou jistotou můžeme trvat na tom, že první představuje zápornou postavu a druhý postavu kladnou? Kdo by dnes tvrdil, že Alecova promiskuita a úlet s Tess je horší než Angelovo rozhodnutí odloučit se od ní pro tento hřích? Někdy je dobro a zlo dáno tak explicitně, že mi přijde, že jejich nositelé se stávají symboly. To je zřejmé u obsluhy parního stroje, jemuž jíž jsou přisouzeny přímo ďábelské charakteristiky, ale nejspíš také u sester Karových, které v prvním díle Tess inzultují, a v pátém díle, kde jsou zmíněny jen letmo ji ani nepoznávají. Jsou v Grobyho doškárně přítomny patrně jen proto, aby ještě "přitopily" v tomto pekle. Vždyť Groby zná Tess ze stejného místa jako ony, musí tedy znát i je. Nakonec je, zdá se mi, symbolika i v některých jménech: Angel Clare - Anděl Jasný, představíte si většího slaďouše?; Groby - grob německy "hrubý"; D´Urberville - poukazuje k urbanizaci (?) Každopádně na mě román zapůsobil velmi silným dojmem a jdu si pustit jak níže zmíněnou seriálovou verzi, tak film od Polanského.... celý text

Úkol naší doby 1969, José Ortega y Gasset

Kniha vlastně obsahuje tři práce. Nejpodstatnější část tvoří deset kapitol eseje Úkol naší doby, která je následovaná kratšími pracemi Zánik revolucí a Ani vitalismus, ani racionalismus. Mám rád Gasseta pro jeho perspektivismus, který odkoukal od Nietzscheho. Ten je znát i v Úkolu naší doby ("Každý život je jedno hledisko na svět" s. 73, apod.). Text je skutečně velmi čtivý, až hravý. Pobavila autorova obhajoba tolik opovrhovaných -ismů: "...každé slovo, které končí tou ostrou příponou, jíž jako gotická věž poukazuje k výšinám abstrakcí, probouzí ve mně nadšení." (s.108), nebo "nejhlubší definice Boha", kterou podle autora podal Jadžňavalkja: "Ná iti, ná iti - Nic z toho, nic z toho" (s.79). Ještě dodám, že překládal jeden z našich nejlepších hispanistů J. Forbelský, který také knížku opatřil na závěr medailonkem autora.... celý text

Rána z milosti 2002, Marguerite Yourcenar

Přívlastek neshodný v názvu knihy by stejně dobře mohl být přeložen jako shodný, tj. milostná rána, ale bylo by škoda přijít o onen dvojsmysl, jenž nalézá oprávnění v obou významech. Na začátku knihy je jakési autorčino uvedení, které napsala r. 1962, tedy 23 let po prvním vydání. Nakolik si Yourcenarové jako spisovatelky považuji, tohle prvotní "dovysvětlení" charakterů mě poněkud rozčarovalo. Jsem zastáncem toho, že jakmile spisovatel dílo stvoří, měl by je nechat žít svým životem a sám je neinterpretovat. Eric se měl dokázat obhájit v příběhu, který vyprávěl sám, a pokud by na konci zůstal nepochopen, nechť! I přes jeho úvodní apologii z pera Yourcenarové, i přes svá místy až mnohomluvná sebeospravedlňování, se čtenář může s jeho jednáním (a nejednáním) ztotožnit jen stěží. Na druhou stranu právě tahle Ericova sofistikovaně psychologizující mnohomluvnost, je tím, co umožnilo Yourcenarové rozvinout příběh jedné z velmi originálních proměn lásky, pakliže skutečně uvěříme, že jde o příběh milostný. Pokud přece jen přijmeme avizovanou poctivost vypravěčových úmyslů, upřímnost jeho záměrů a pravdivost jeho výpovědi o vlastních citech a pohnutkách, pak můžeme číst skutečně cizelovanou novelku s hluboko propracovanou psychologií postav. Ostatně, neřekl snad někdo, že pravá láska je nemajetnická, že neklade na milovanou osobu žádné nároky a požadavky? V uvedeném příběhu je takové laissez faire dovedeno do extrému. Když Erik nechává odejít Sofii do zimy s vyhlídkou jejího jistého konce, komentuje to: "Sofie nebyla žádné dítě a já chovám k lidem takový respekt - svým způsobem -, že jim nebráním, aby zodpovídali sami za sebe." Člověku čtoucímu vprostřed spokojené každodennosti, kdy bezpodmínečná láska je jen zpola vyhaslým mýtem, může přijít takové jednání právem cynické. Zkuste ale přečíst příběh Vy, co jste čerstvě zamilovaní, a třeba bude Váš postoj chápavější.... celý text

Jedenadvacet polibků 1986, Roald Dahl

Pěkný výbor povídek, který vyšel podruhé v devadesátých letech, tentokrát kompletní. Jak tu bylo už mnohokrát poznamenáno, všechny mají určitou pointu. Sám bych stavěl na první místo asi Jirku Sirku (Georgy Porgy), potom Farářovo potěšení, Kožich od Plukovníka, Mistr světa, Chuť, ale i dětské snění v povídce Přání má něco do sebe. Z těch slabších bych jmenoval Bytnou, trochu fantasmagorickou Královskou kašičku, Genezi a katastrofu a Nyní propouštíš v pokoji (Nunc dimittis).... celý text

Kronika vrabčí uličky ― Husy z Būtzowa 1981, Wilhelm Raabe

Kdybych nečetl předmluvu překladatele, řekl bych že jde spíš o pozdní romantismus než o realismus. První část, Kronika Vrabčí uličky popisuje příběh tří generací. Autor kroniky vypráví příběh svého mládí, kdy se spřátelil s chlapcem Františkem a dívkou Marií. Když dospěli nastala mezi hochy určitá řevnivost, ale když se dívka vyjádřila pro Františka, autor ustoupil do pozadí a stal se přítelem rodiny. Marie a František povili dceru, ale záhy oba (z poněkud nevysvětlených příčin) umírají. Autor se ujímá výchovy ještě malé dívenky a zbytek knihy je převážně zaplněn poněkud idealizovanými obrazy z průběhu této výchovy. Kromě toho se dovídáme příběh Františka, který byl jako nemanželský syn jistého hraběte vychován v lesích strýcem myslivcem. V hrobu jeho matky se našel přívěšek, který prokazoval původ jeho otce. Ten zdědila i Františkova dcera, a když dospěla, začala si s chlapcem ze sousedství, jehož matka byla nevlastní dcerou jejího dědečka. Takže závěrečná svatba završuje happy end urovnávající nešťastné křivdy z první generace. Prohlédnutí tohoto typu (ať už je to u Moliéra, Cimrmana nebo Rosamunde Pilcher) mě vždy připadají přinejmenším úsměvná. V horším případě mi kazí čtenářský zážitek, protože mi přichází, že si autor tropí ze čtenářů (nebo diváků) žerty. V druhé novelce Husy z Bützowa se autor vrací do období po Velké francouzské revoluci, kdy revoluční myšlenky přicházejí i na maloměsto v Meklenbursku. Městská rada v čele se starostou Hanem se rozhodne kvůli hygieně a pořádku zakázat volné pobíhání hus po městě. Každá bezprizorní husa je chycena a umístěna do obecního kurníku. Opatření však narazí na tvrdý odpor Bützowských žen. Nejrafinovanější z nich, madam Holborstová pomocí revolučních idejí a svého šarmu obratně vmanévruje dosud bezvýznamného pomocného učitýlka Albuse do aféry. Brzy se však ukáže, že madam to hraje na více frontách a sebevědomí magistra Albuse, s nímž vyčinil starostovi, klesá na nulu závratnou rychlostí. Je nucen se ukrýt u kronikáře příběhu, a s jeho pomocí posléze opustit město. Do revolučního Bützowa jsou k umravnění místních povolány posádky z Rostocku, s jejichž velitelem se nakonec madam Holborstová zasnoubí. Příběh z Bützowa je politickou satirou využívající ideje revoluce na pozadí scény z malého města a věčným cherchez la famme!...Knihu přeložil, úvodem a poznámkami opatřil germanista Jiří Veselý s manželkou Gabrielou a možná právě poznámkový aparát bylo to, co bych na knize nejvíce vyzdvihl. Erudovaný překladatel tak čtenáři přiblíží dobové reálie i aluze na klasiky, které autor četně zapojuje.... celý text

Duns Scotus vo františkánskej spiritualite 2004, Bernardino de Armellada

Kniha pojednává významné aspekty Scotovy duchovnosti, k nimž se přibližuje přes metafyzickou teologii. Bůh je absolutně oddělený v transcendenci, avšak člověk má pro tuto jinakost (Ex 3,14) od přirozenosti smysl, a dokáže tak i z pozice své konečnosti nahlédnout nekonečno. Bůh je absolutní Dobro, a proto nejvyšší stupeň lásky je jeho láska sama sobě. Dává ale svobodnou možnost člověku milovat jej, a tím se podílet na božskosti (skrze Krista potažmo svátosti církevní, hlavně eucharistii). Dřívější nauka nepřiznávala Marii zbavenost prvotního hříchu. Např. Bonaventura tvrdil, že prvotním dědičným hříchem jsou poskvrněni všichni bez výjimky, aby podléhali Kristově moci je spasit. Scotus z tohoto vyjmul Marii, jíž tak učinil prostředníkem příchodu Kristova, jenž se zrodil z neposkvrněného početí.... celý text

Kdo chytá v žitě 2006, J. D. Salinger (p)

Četl jsem snad před deseti lety, takže mi utkvěl už jen nejasný ale velmi příjemný pocit-vzpomínka, že šlo o vynikající bildungsromán. Ihned se mi v souvislosti s ním vybaví další knihy podobného žánru: Musilovy Zmatky chovance Törlesse a Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové.... celý text