Tyet přečtené 1419

Toulavá země 2021, Liou Cch'-sin

Oproti "Třem tělesům" je tahle kniha povídek, vzniklá později než strhující trilogie, pouhým chabým odleskem autorova umění. Nekompromisní materialismus a doslova zbožštění technologií, které se v trilogii jevily nezvyklé a přitažlivé, působí v této povídkové knize už jen smutně a strnule a neposkytují žádné vzrušení ani čtenářské potěšení. Většina povídek je průměrných, některé jsou vyloženě chabé, a tak tři hvězdy dávám za povídku s mikroérou, která se mi líbila.... celý text

Případ astrologických vražd 2021, Sódži Šimada

Osvěžující, moc pěkně napsaná detektivka holmesovského typu. Užila jsem si po letech, kdy se vydávají téměř jen detektivky předhánějící se v detailních popisech co nejodpornějších a šokujících zvráceností, příběh, kde je třeba pouze logiky k vyřešení záhady. Navíc zde jsou japonské protějšky Holmese a dr. Watsona veskrze sympatičtí mládenci.... celý text

Samota 2018, Andrew Michael Hurley

Napínavý příběh s plytkým pohledem na Boha a víru, s chorými detaily. Za napínavost dávám 3 hvězdy.

Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část 1. 2011, Václav Krolmus

Václav Krolmus byl vlastenecký kněz, humanista, národní buditel, národopisný badatel, archeolog a amatérský mytolog, který v první polovině 19. století shromáždil unikátní a ohromující folkloristický materiál z Čech a Moravy. Jeho mytologické výklady a interpretace her a zvyků jakožto přežitků pohanských mýtů byly svého času předmětem ostré kritiky a krutého posměchu. Jeho dílo bylo břitce kritizováno především představiteli pozitivistického folklóru ve druhé polovině 19. století. Dnešní moderní folkloristé ale odsudek zmírnili s tím, že Krolmusovy monumentální mytologické vize národní prehistorie nebyly zřejmě tak naivně odvozující, jak by se mohlo při letmém čtení zdát a jeho rozsáhlé dílo stále ještě čeká na zevrubné zhodnocení. Pro mne bylo čtení téhle sbírky nadobyčej přitažlivé a nemohla jsem se odtrhnout. Právě autorovy úvahy na téma praslovanské pohanské mytologie byly pro mne nejzajímavější. Pro představu volně uvádím alespoň hrstku údajů, které mě v knize zaujaly: Slované a Češi především za dávných dob horlivě uctívali ptactvo, žádali ptáky o radu, na základě jejich zpěvu a chování věštili nejen povětrnost, ale i budoucnost osobní, obecní či dokonce národní. Pohrdali kalendářem a řídili se výhradně ptačím doporučením. Pokud se v lidových písních zmiňuje "hájek zelený", představuje posvátný háj, kde žili kouzelníci a vědmy a lid obecný tam chodil pro radu a pomoc. V háji žili ptáci, kterým byly přinášeny obětiny, a jichž se zde přítomní kouzelníci ptali na radu. Čihadla byla taková místa v lese, kde lidé naslouchali ptačím proroctvím, a až teprve po příchodu křesťanství se z nich stala místa pro ptáky neblahá. Ve snaze vymýtit kult ptactva byli lidé odměňováni za každého mrtvého ptáka, kterého donesli křesťanskému knězi, rovněž hry, jako je např. "tlučení špačků" poukazují na zvrat pokřesťanštělých Čechů k ptactvu. Líto (tradiční ozdoba na oslavu jara) je vlastně léto - při této slavnosti se zvalo léto do kraje. Kolada (jinak též Lada), družka Svantovítova, je bohyní všeho živého na zemi, všech rostlin i všech živočichů. Koleda je tedy slavnost na počest bohyně Kolady (Lady). Lada = Venuše, Perun = Jupiter, Velis, jinak též Volos, Veles je patronem dobytka (Veliš je čedičový kopec se zbytky tvrze u Jičína). Valaši byli kdysi zvaní Valas na počest boha Velese. Nechat pole ladem znamenalo nechat na rok pole v péči bohyně Lady. Moldánky jsou dechový hudební nástroj složený z rákosových píšťal, podobně jako Panova flétna. Původem je tento nástroj z Moldavy, odtud název. Broukat = hubovat. Trnopuk = staročesky květen. Dědina - původní význam slova je popluží, pole, role, tj. dědičná, zděděná půda, až později značí celé sídlo s pozemky, dvory a statky. Beroun, Berounsko - pův. Peren, Perunsko. Hastrman = bůh vod Vodan. V Krkonoších, v místě tzv. Krakonošovy zahrádky bylo za pohanských dob nejhlavnější učiliště a božiště okolních Slovanů českých, slezských, lužických, moravských, atd. Krakonoš = Hrubýkal, Rybíkal, Zlatohlavec, Rybecal. Byl synem Megery, slavné slovanské Čarodějky. Kazi byla původně Kaša (podle Věry Ovečkové má každé slovo obsahující hlásku "š" mimořádnou sílu). Kokoš = kohout, kokoška = slepice. Brno/Průno/Perůn. Výstavba křesťanských svatostánků v místech pohanských božišť: Triglav (Perun, Radhost, Živa) = Nejsvětější Trojice, Svantovít = Chrám Páně n. sv. Víta, Svantovít a Perun = Sv. Petr a Pavel, Perun= sv. Vavřinec n. sv. Jakub, sv. Bartoloměj n. sv. Václav, Prova = sv. Pankrác, Vodan = sv. Jan Křtitel, sv. Ivan a později sv. Jan Nepomucký, Volos = sv. Martin n. sv. Štěpán, Zlatá Bába = sv. Anna n. sv. Lidmila, Lada (Kolada) = Panna Marie n. sv. Máří Magdaléna, sv. Kateřina n. sv. Klára. Babovka = bábovka, tj. slavnostní pečivo ke svatebním slavnostem. Okrouhlík = květináč, krajáč. Průhon = cesta k pastvině. Svatčina = dříve hostina při svátku V knize je zmiňováno i množství krvavých rituálů a obětí pohanským božstvům, z nichž nám naštěstí zbylo už jen několik - vánoční kapr, velikonoční beránek nebo svatomartinská husa. Kéž bychom nechali žít i je, že ano?... celý text

Epos o Gilgamešovi 1976, neznámý - neuveden

Epos o Gilgamešovi jistě všichni znáte coby povinnou četbu ze školy. Jenže děti a mladí lidé tohle většinou absolutně neocení a ani netuší, jaký poklad jim byl uložen k četbě. Já se ke Gilgamešovi s Enkiduem vrátila znovu po padesátce, abych mohla žasnout znovu a lépe. Tisíceletý příběh Gilgameše, vládce Uruku, jenž je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, je velice neobyčejný v tom, že můžeme právem předpokládat jeho pravdivý základ. Gilgameš je pyšný vládce, který dostane od bohů darem přítele Enkidua stvořeného z hlíny na poušti, a s nímž se rozhodne zavraždit Chuvavu, jenž střeží horu porostlou nádherným cedrovým lesem. A víte proč? Aby se o něm vědělo a jeho jméno nebylo zapomenuto. A to se mu vlastně podařilo. To, co měli na svědomí Anunnaki - tedy sumerští bohové Enlil, Anu, Enki, Ištara, Ereškigal a další, nás přílišnou radostí nenaplňuje. Vrtkaví bohové život tvoří a berou, vyžadují krvavé oběti, jsou zlostní, náladoví, urážliví a málokdy velkomyslní. Součástí knihy je i příběh sestupu Ištary do podsvětí nebo příběh o potopě světa, kdy Anunnaki způsobené potopy, záplavy bahna, a celkové zkázy lidstva a všeho živého na zemi, kdy země "pukla jako hliněný hrnec" sami vylekali a v pláči se skrývali "na rampě jako psi". Uta-napištim, což je předobraz starozákonního Noea poslechne varování a doporučení jednoho z Anunnaki, vystaví archu...a dál už to znáte. Můžeme se zamýšlet nad tím, kdo vlastně byli tito bohové (snad mimozemští genetičtí inženýři?), kdo byl Chuvava (snad nějaký prastarý elf?), kdo byl Enkidu (snad výtvor z laboratorní kádinky?). A jak se tento prastarý příběh transformoval ve Starý zákon, který uctívá a nosí na srdci tolik lidí, i se všemi krutými tresty a krvavými oběťmi. V tomto eposu není jediná postava, se kterou byste mohli snad cítit sympatie, můžete jen žasnout, jak se svět změnil a lidé zůstali stejní.... celý text

Lékař umírajícího času 1984, Vladimír Körner

LÉKAŘ UMÍRAJÍCÍHO ČASU od Vladimíra Kornera vyšel v roce 1987, to mně bylo 19 let. Je to zkrátka dost dávno Zřetelně pocítíte jako čtenář rozdíl oproti dnes psaným knihám. Mnoho věcí je nejasných, řečených jen v náznaku a musíte se víc zamýšlet, hodnotit, vzpomínat. Dříve se tolik nepsalo pro blbce, to si člověk zřetelně uvědomí, když porovnává staré a nové knihy. Orientaci v textu nezlepšují ani pomlčky místo uvozovek v přímé řeči či děj přecházející ostře ve zcela jinou scénu bez jakéhokoliv dělení, třeba jen prostým novým odstavcem. Tenhle historický román s ústřední postavou Jana Jessenia nás provede obdobím panování Rudolfa Druhého, úpadkem jeho vlády zakončené osamělou smrtí vysmívaného blázna na pozadí neustávajících sporů katolíků a protestantů, jež jsou zakončeny přeslavnou pražskou defenestrací, při níž nikdo nezahynul, ale která byla vlastně poslední kapkou vedoucí k prohrané bitvě na Bílé Hoře a k následné tragické události známé jako Staroměstská exekuce 27 českých pánů, mezi nimiž skončil krutou smrtí i sám Jessenius. Jestli si chcete užít skutečnou depku, přečtěte si tuhle knihu, není v ní ani kapka naděje pro národ, pro společnost ani pro jednotlivce. Kniha končí předzvěstí Třicetileté války. Citace: "Kladivo na čarodějnice teď vyšlo i v němčině, zlidovělo, není pouze v latině pro vyvolené soudce. Inkvizitoři i reformátoři mohou bez rozdílu víry pronásledovat nejubožejší tvorečky tohoto světa. V tom se spojili: mučit pomatené stařenky, sotva odrostlé panenky týrat ohněm a krutými rozkošemi, tak to trvá staletí a potrvá věčně. Jsou lidé oběti a lidé kati, ti vládnou beztrestně , a ubozí trpící jen věří ve své vůdce a spasitele. Luther přibil v říjnu 1517 devadesát pět tezí svého učení na vrata kostela. Proč si jich nevymyslel rovnou sto? Sto a tisíc strašlivých zločinů na těch, kdo uvěřili, stačí jediný výrok Mistra, jak říhnutí mezi jídlem, že čarodějnice se nemají nechávat naživu. Výrok navíc překroucený, protože ten nacpaný řvoun neuměl pořádně hebrejsky, když hledal novoty z prastarého slova Zákona. Seznam umučených má být tištěn ve stylu Guttenbergovy bible, onoho údajného nového světla lidstva, z té nejstarší a nejkrutější knihy, která v dějinách lidí vznikla. Té se koří svět, neboť je v ní obhajoba každého zla, každého ukrutenství, návod i výklad pro ubíjení a trápení těch nejbezbrannějších. " A ještě jeden citát vhodný do dnešních dnů: "Malé duše, a chtějí dělat dějiny!"... celý text

Léčivé rostliny prastaré bohyně 2017, Wolf-Dieter Storl

Další z knih mého milého "gurua" Wolfa-Dietera Storla mě jako obvykle velice potěšila. Důležitost mýtů a pohádek je v dnešních časech odsunuta do pozadí, ale myslím si, že právě dnes bychom jim měli věnovat zvýšenou pozornost. Leccos by se nám osvětlilo. Zaujalo mě namátkou těchto pár věcí: "1. srpen církev slavila jako svátek Petra v okovech (st. Peter ad Vincula), který měl být uvězněný v Jeruzalémě, kde ho osvobodil anděl. Ve stejný den měl být z nebe vypovězený i světlonoš Lucifer. Tak klerikové chtěli potlačit pohanského boha ohnivého žáru Luga (nebo Lodur). Člověk narozený 1. srpna uměl rozpoznávat duchy a byl čarodějem, jak se tenkrát všeobecně věřilo. --- Stará bohyně Pan Zima nehlídá jen semena, klíčící na jaře, neposílá nahoru duše zvířat, kde přijmou podobu těla z masa, kostí a krve, kromě toho posílá do nové inkarnace i duše lidí. Vezme je do svého klína a nakonec je pošle jako děti zpátky do života. Celá příroda je neustále se opakujícím koloběhem, proč by měli být lidé výjimkou? Rodí se, žijí a umírají, vrací se zpět. I řeč prozrazuje tyto představy našich pohanských předků. Slovo vnuk (německy: Enkel) pochází ze slova předek Ano (starohornoněmecky: Ahne) + zdrobnělina - chen; vnuk je pak vlastně malý předek, který se znovu narodil. --- Tři sudičky, tři aspekty jedné bohyně, se jmenují Urd, Werdandi a Skuld. První představuje záhadný původ všech věcí; dokonce ani bůh šamanů Odin nemohl proniknout do takové hloubky. Druhá je změna, deroucí se vpřed, která znenadání vystupuje z prazákladu. Její anglosaské jméno je Wyrd a dodnes Angličané vše nepředstavitelné nebo neočekávané označují slovem "weird". Třetí přede to, co je třeba bezpodmínečně udělat, tedy to, co živé bytosti dluží budoucnosti. Její jméno neznamená dluh v křesťanském pojetí, ale spíš úkol. --- Hlavní postavou některých mýtů a pohádek ze starší doby kamenné býval medvěd. Všude, kde žil, býval uctíván jako syn nebe nebo zemské bohyně. Kolem Arktidy (řecky: Arktos, medvěd) od Skandinávie až po Nový svět lidé hvězdnou konstelaci, obklopující Polárku, považovali za medvěda (Arkturus, Velký a Malý medvěd)."... celý text

Hladový lán 2021, Andrew Michael Hurley

Mírně nadprůměrná, poměrně předvídatelná kniha s tématem přírodních démonů. Neurazí, nenadchne, za měsíc si nevzpomenete.

Musela jsem zemřít 2013, Anita Moorjani

Literárně špatná, ovšem obsahově důležitá kniha, která obsahuje myšlenky a informace, které jsme už všichni někdy někde četli, ale které je třeba si čas od času zopakovat. Žij beze strachu, buď sám k sobě upřímný. Bůh je stav bytí, nikoliv entita. Čas není lineární.... celý text

Ve jménu Metody 2021, Juli Zeh

Ve jménu Metody je filozofický román čapkovsko-kafkovského typu. Jde o ledově děsivý příběh z budoucnosti, kdy společnost zavrhla všechny dosavadní ideologie a náboženství a instalovala novou, nejděsivější ze všech, totiž totalitu ve jménu nuceného zdraví (psáno v roce 2009!). Všichni musí žít podle předepsaných pravidel, osobní svoboda je nebezpečný výstřelek, dokonce i spontánní láska je postavena mimo zákon, výlety do nehygienické přírody, kouření, sebepoškození, nebo dokonce prosté potřesení rukou bez ochranných rukavic taktéž. Roušky jsou samozřejmostí. Žádný občan už nemá žádné právo tuto ideologii zpochybnit, i kdyby ho to mělo zabít. Iniciativa Právo na Nemoc je postavena mimo zákon a potírána jako nebezpečná teroristická organizace. No, dopadne to špatně, co jiného. "Víš, kdy bude náš svět konečně bezpečný? Až budou všichni lidé ležet ve zkumavkách, naloženi ve výživném roztoku a zbaveni možnosti vzájemných dotyků! Jaký má mít takové bezpečí smysl? Živoření ve smyslu mylně chápané normality? Teprve když ideu bezpečí přesáhne jedna jediná myšlenka, teprve tam, kde duch zapomene na svou tělesnost a obrátí se k tomu nadosobnímu, začíná jediný důstojný, ve vyšším smyslu tedy jediný normální stav!" - a pod tento citát se, milí přátelé, podepisuji.... celý text

Kolčava 2022, Eva Francová

Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech 2021, * antologie

Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání. Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit. Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu): "Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou. Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“ A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte! Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také. Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.... celý text

Magické rostliny Keltů 2004, Wolf-Dieter Storl

Temná zahrada 2019, Tana French

Tahle knížka doopravdy krásně odsejpá, navzdory rozsahu jsem ji přečetla za dva dny. Námětem a celkovým vyzněním (zničený život v důsledku "mladické nerozvážnosti") mi příběh velmi připomněl Tajnou historii od Donny Tartt. Vzhledem k žánru jsem nečekala nic světoborného, a také jsem to nedostala. Je to zkrátka dobře napsaný napínavý příběh.... celý text

Magické rostliny aneb byliny od A do Z 1999, Anna Franklin

Jedna z mých oblíbených knih o bylinách. Často z ní čerpám hlavně historické a tradiční použití bylin v oblasti magického využití. Velice se mi líbí rovněž názor autorek na magické rituály s použitím rostlin, protože s ním ve všem všudy souhlasím a lépe bych to napsat nedokázala. Snad tohle moudré sdělení alespoň někteří pochopíte opravdu do hloubky: V současné době pochopilo staré učení o rostlinách jen několik západních mágů, a také se jím řídí. Naproti tomu tak zvané "magické bylináře" dávají nejrůznější novodobé návody jak sbírat rostliny: doporučují načrtnout kolem nich magický kruh, odříkat před vlastním sběrem nějaké verše, nebo nechat na místě penízek či špetku tabáku jako náhradu za trauma způsobené rostlinám. Zůstává však záhadou, co dobrého to přinese. Některé z těchto knih vám poradí, že máte stromy a byliny před sběrem napřed požádat o souhlas - např. třikrát je obejít a poprosit: "mohu si kousek vzít?". Kolik lidí kdy dostalo odpověď? Slyší to vůbec rostlina? Právě tak jste si ji mohli místo toho koupit v obchodě, nebo sebrat uschlé větvičky v lese ze země. Tyto pokyny patří do folkloru nebo k lidovým pověrám, které jen znehodnocují zpola zapomenutou podobu skutečných znalostí. K rostlinám a stromům musíme pokaždé přistoupit jako k individualitě a respektovat je jako živé cítící organismy. Žádné dva duby totiž nezosobňují úplně totéž, žádné dvě rostliny řebříčku nemají tytéž vlastnosti. A obrazně řečeno: některé rostliny se vám vzdávají ochotně, o jiné se musíte dlouho ucházet, za dalšími se dokonce musíte honit, a o některé se budete téměř rvát. Některé vůbec nikdy nedostanete. Dnes je snad zřejmé, že stromy, keře a byliny ve skutečnosti vůbec nemohou být kouzelným prostředkem nějaké "magie", i když taková slova v této knize obrazně používáme. Zacházíme-li s rostlinami správně, mohou nám jen poskytnout něco ze své životní síly, ze své "duše". Opravdová bylinářská magie skutečně není zacházení s recepty jako podle nějaké kuchařky - dej špetku toho a špetku onoho. Jediné kouzlo se skrývá uvnitř rostlin, v jejich vlastnostech, a přijmeme-li rostliny za své učitele, získá tím své kouzlo i dlouholeté intimní studium jejich vlastností.... celý text

Povídání o pejskovi a kočičce 1956, Josef Čapek

Purpurové řeky 2001, Jean Christophe Grangé

Aztécká perla 2003, Colin Falconer (p)

Od Colina Falconera jsem četla jeho román Nebezpečný, jenž se stal mou trvalou noční můrou. Nepochybovala jsem tudíž o jeho spisovatelských schopnostech, jen jsem se trochu bála, co ve mně jeho další kniha zanechá. Aztécká perla se mylně tváří jako červená knihovna, je to ovšem historický román o lačném, lstivém ctižádostivém a nevypočitatelném dobrodruhovi jménem Hernán Cortés. Je to příběh smrtelné chamtivosti, nekonečné krutosti, ale i velkorysosti a naděje. Pokoření Aztéků a zničení jejich říše bylo ustanoveno proroctvím a děj knihy bez samoúčelných krutostí, ale s tíživou osudovostí jde tomu zničení vstříc odstavec za odstavcem, stránku za stránkou. Příběh má pouze dvě kladné postavy, a není to pochopitelně ani "Opeřený had", ani jeho Perla, jejíž motivací je nejprve msta a později i láska ke Cortésovi. Je nejspíš pravdou, že bez pomoci této ženy a jejího loajálního postoje by "Bohové hromu", jak jsou Španělé nazýváni, nezískali Moctezumovo císařství tak snadno. Mlýn osudu je skutečně neúprosný a neunikneme mu nejen my lidé, ale ani celé národy a kontinenty. Vše pomine... "Jednou jsi mi řekla, že život je jako sen, trvá jen chvíli, a že všechny naše strachy jsou jen stíny na zdi, které na ni vrhá dětská ruka. Proto musíme jít za svým srdcem . nakonec stejně na ničem nezáleží."... celý text

R.U.R. 2004, Karel Čapek

Život v přeludu (... a jak se z něj probudit!) 2016, David Icke

Autor téhle knihy David Icke je pro mnohé lidi nepřijatelný a jen přiznat se k četbě jeho knih se rovná málem společenské sebevraždě. A o tom je částečně i tahle kniha. Oprostit se od strachu z toho, co si o nás myslí druzí, je prvním (a velmi těžkým) krokem ke svobodě. Kniha je plná (podle očekávání) rozkrývání manipulací, lží, mechanismů ovládání a zločinů mocných lidí i nelidí. Vysvětluje vznik a udržování našeho světa přeludů, mechanismus toho, jak jsme jako lidé drženi v nevědomosti a otroctví. Některé informace jsou pro mne přijatelné a bez problémů akceptovatelné, jiné nikoliv (třeba teorie o tom, že žijeme na „špatné kopii“ skutečné země stvořené Demiurgem). Některé věci mě zaujaly více než jiné a tak sem opíšu pár citátů. Podotýkám, že kniha byla napsána v roce 2016. „Pokud potřebujete drtit obyvatelstvo, přinutit ho k uskrovnění a chcete obhájit to, že mu ukradnete jeho peníze, potom potřebujete finanční kolaps jako ten z roku 2008 a další, které jsou v plánu. Pokud chcete zavést povinné vakcíny toxického svinstva, které ničí imunitní systém, potom vypustíte virus (nebo si ho vymyslíte) a prohlásíte, že podle zákona se musí všichni nechat očkovat, aby se ochránili proti viru a přežili. --- Lidé hledají řešení situace ve světě v podobě akce – Co máme dělat? Ale kde se bere „dělání“. Z vašeho stavu bytí. Tato skutečnost je neustále zoufale opomíjena, v neposlední řadě většinou alternativních médií a výzkumných komunit. Náš kolektivní stav bytí – vnímání, postoje – se projevuje jako svět, který „vidíme“. Pokud se naše postoje a vnímání nezmění, nemůže se změnit ani nic jiného. Pokud chceme laskavý svět, musíme být laskaví. Pokud chceme svět bez válek, musíme být mírumilovní. Pokud chceme svět lásky, musíme být milující. To není žádné ezoterické sebestředné blábolení, to je jednoduchý, daný fakt. Náš svět je takový jaký je, protože je tu velké množství lidí, kteří nejsou laskaví, mírumilovní a milující. Jak taky jinak by to mohlo být? --- … všechno se změní teprve tehdy, když začnete vyzařovat svou vlastní frekvenci, místo toho, abyste přejímali frekvence všude kolem vás. Tehdy, když začínáte otiskovat svůj záměr do Univerza místo toho, abyste jen dál přejímali otisk z existence. A to je podstata všeho, to je to rozcestí, konečná zásadní volba a cesta vedoucí buďto do vězení nebo do ráje. --- Popsal jsem v této knize, jak je viditelný svět tvořen a řízen z neviditelných sfér. Usilovat o změnu viditelného ze sféry viditelného je marná snaha. To je jenom pokus změnit symptom, aniž byste řešili příčinu. Odpovědi neleží ve viditelné sféře. Konspirace jsou fajn pro dlouhé analýzy v alternativních médiích, které hledají odpovědi ve viditelném světě. Jenomže tam je nalézt nelze. Odpovědi leží v neviditelné sféře – v našem vnímání, v naší frekvenci, v našich srdcích.“ Závěr knihy mě zaujal nejvíce, ale bez předchozího textu by to bylo jen další motivační omílání notoricky známých pouček. K podobnému poznání se zkrátka člověk musí dopracovat pěkně smrdutou bažinou. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení všem otevřeným a zvědavým lidem.... celý text