tatjana1737 přečtené 611

Bouřková fronta 2008, Jim Butcher

!!! POZOR SPOILERY !!! Jmenuji se Harrya Blackstone Copperfield Dresden. Kouzlete si s tím na své vlastní riziko. A když se věci podivně zvrátí a to, co se kodrcá nocí, se zatřepotá ve světle, když už vám nikdo jiný nedokáže pomoct, zavolejte mi. Jsem v seznamu. CITÁT: Že jsem paranoidní? Snad. Ale jenom proto, že jste paranoidní, neznamená, že se vám nějaký démon nechystá ukousnout hlavu. Knihu mi věnoval kamarád, který o celé sérii svého času básnil, na což jsem ovšem úspěšně zapomněla, a tak mne dárkem lehce zaskočil. Nicméně když jsem se konečně odhodlala ke čtení, objednala jsem rovnou v knihovně další díly, co kdybych byla taky unesena. Musím přiznat, že se mi moc líbilo, že Harry je takový ten chlápek ze staré školy, co je galantní, vyznává tradiční chlapské hodnoty, co se vídají ve filmech pro pamětníky, ale kromě toho, že čtenáře sem tam proškolí, jak magie vlastně funguje, hodí taky občas nějakou hlášku po vzoru Bruce Willise. Přidejme prostředí gangsterského Chicaga, magii a nadpřirozeno, lehce vlezlou, ale atraktivní novinářku, skvělou policajtku a téměř kamarádku, překážky v podobě zaslepeného vyšetřovatele bílé rady a navrch nebývale mocného a neznámého černokněžníka... mohlo by se zdát, že je na skvělou sérii zaděláno. CITÁT: Říká se, že čarodějové jsou lstiví. Ale věřte mi, my nejsme nic, ale vůbec nic, proti ženským. Bohužel... U čtení jsem se sice pobavila, ale zas tak moc mne to nenadchlo. Souhlasím s výtkami v komentářích níže, zejména nad rozháraností hlavní postavy, která na jednu stranu tvrdí, jak velikou má moc, ale pak se nechá mlátit jako žito a dělá neskutečné boty. A když už mele z posledního, najednou se zmátoří a předvede, že "když nemůžeš, tak přidáš"... CITÁT: V hlavě mi tepalo a ruce se mi třásly, ale přesto jsem po žebříku slezl do laboratoře - a začal zjišťovat, jak někomu vyrvat srdce z hrudi na vzdálenost padesáti mil. Kdo říkal, že v pátek večer nikdy nedělám nic zábavného? Seriál jsem neviděla, ale s "The Dresden Files" jsme se asi minuli. Číst ho v mladším věku, zřejmě bych na Harryho další dobrodružství byla nažhavená víc, takhle mne to sice neurazilo, ale ani příliš neoslnilo. Ze sportu zkusím další díl a uvidíme...... celý text

Velká kniha čůrání 2013, Jakub Plachý

S ohledem na to, že kniha získala Zlatou stuhu a objevila se v katalogu Nejlepší knihy dětem, čekala jsem víc, než co mi nabízely první dojmy, a do čtení se pouštěla poněkud skeptická. Svůj názor jsem ale musela přehodnotit a s ohledem na to, že mne autor několikrát přiměl zasmát se nahlas (což u mě nebývá moc zvykem), mu musím dát palec nahoru. Ale pro objasnění hned v úvodu: Velká kniha čůrání NENÍ encyklopedií, nebo ne seriózní encyklopedií tak, jak toto slovo chápeme. Autor sice na obálce uvádí, že kniha obsahuje mýty, fakta, polopravdy a 164 výpravných ilustrací, celé téma však není pojato seriózně akademicky, ale rádoby vědecky se zapojením autorova humoru. Pokud čtenář přistoupí na to, že nečte „encyklopedii“, ale autorský počin, který kombinuje vědecká fakta se subjektivními zjištěními, ale zejména s množstvím více či méně skrytých fórků, z nichž některé jsou zcela zjevné, nevyjde z četby rozčarován, ale naopak obohacen o mnoho faktů, ale i mystifikací a legrací. Moje největší výtka směruje k mystifikaci potencionálního čtenáře již v anotaci: "Encyklopedie čůrání pro malé i velké. Unikátní, hravá a naučná knížka kapesního formátu představuje čůrání ZE VŠECH STRAN. (...)" Knížka se věnuje pouze močení klučičímu, což autor sice v předmluvě lakonicky uvádí, u dílka, které se prezentuje pod názvem „Velká kniha něčeho“ a samo sebe zve encyklopedií, bych však čekala i zahrnutí tohoto pohledu, ne-li pojednání i o močení jiných živočišných druhů a organismů. Kniha je rozdělena do větších celků: Co je to čůrání, Co jsou to čůránky, Využití čůránek, Historie čůrání, Jak lidé čůrají a Čůrání v extrémních podmínkách. Osobně mne zaujala tabulka uvádějící barvy moči, kdy například červená barva značí nadměrnou konzumaci řepy či otravu olovem, zelená nadměrné požívání chřestu a modrá vysokou hladinu vápníku. U Historie čůrání je diskutabilní, jaké momenty autor zvolil a zda jsou skutečně natolik reprezentativní, aby byly do přehledu zařazeny. Z autorského hlediska je pak asi nejpřínosnější kapitola o tom, jak lidé čůrají, kdy již samotný Určovací klíč čůrání poukazuje na to, že zde jakákoli snaha o serióznost končí (Čůrání proběhlo: indoor / outdoor, vědomě / nevědomě, na něco / na někoho / z něčeho / do něčeho). Závěrečným bonusem je přepis textu písně Čůrej od skupiny Kašpárek v rohlíku, která též (nevyčůraně) Plachého knihu podporuje. Nabízí se samozřejmě otázka, proč knihu číst a zda je vůbec vhodná pro děti. Navzdory tématu, které může vzbudit jisté kontroverze, neobsahuje nic vulgárního, a to ani v textu ani v samotných stylizovaných obrázcích. Přestože jde hlavně o počin humorný, autor předkládá i mnoho zajímavých informací, které čtenář zaručeně nevěděl, a které ho v této oblasti skutečně více vzdělají. V neposlední řadě - soudě dle reakcí syna - je kniha již svým tématem zajímavá, malůvky vtipné a může tedy (nejen malé) čtenáře zaujmout. U mladších bych pouze byla opatrná v nekritickém přejímání některých informací a doporučovala bych přítomnost dospělého, který některé údaje uvede na pravou míru. A co já vím, u čtenářů - dívek může kniha vést k debatě na téma, jak to mají s čůráním holky, a třeba v rámci škol a rodin vznikne mnoho nových autorských počinů ;-). Na závěr musím konstatovat, že samotné čtení knihy působí značně močopudně, takže nedoporučuji číst tam, kde čtenář nemá možnost jít si odběhnout, anebo těm, kteří jsou - podobně jako já - neskutečně učůraní! To, že autor zvolil žlutou barvu obálky, a že ilustrace obsahují pouze žluté prvky a žádnou jinou barvu, jsem odhalila relativně pozdě a souhlasím s tím, že v kontextu předkládaného tématu to na někoho nemusí působit dobře a může si vsugerovat, že si po přečtení má umýt ruce. Osobně to považuji za další autorův žertík :-).... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

!!! SPOILERY!!! KLADY - Samotný nápad Prašiny. (Jen z anotace si nejde udělat obrázek o tom, o čem kniha vlastně je. Sice se dozvíme, že autor do Prahy zasadil tajuplnou čtvrť, kde nefunguje elektřina atd., ale atmosféru to zdaleka nevystihuje.) Její charakteristiky skutečně evokují Stínadla, paralel by se dalo najít docela dost. - Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, jestli v Praze tato městská část existuje, a v během samotného čtení se vůbec nezamýšlela se nad důsledky její existence v reálném světě. (Nebylo by takové místo atraktivním cílem zahraničních turistů? Jak by to tam bylo se samosprávou? Jak to prašinské děti měly s plněním školní docházky? Co jesle, MŠ, sociální služby apod.? Copak prašinská knihovna nebyla v asociaci knihoven, že budova mohla chátrat a knihy plesnivět?) Kdyby autor pojetí městské čtvrti více a lépe uchopil, věřím, že by samotná Prašina se svými křivolakými uličkami, plynovými lampami, temnými zákoutími a zchátralými domy obývanými nepřátelsky se tvářícími postavami, mohla být samostatnou postavou v knize. Ač je její atmosféra vystižena dobře, autor dle mého názoru plně nevyužil potencionálu Prašiny a ta tak slouží především jako kulisy, v němž se příběh odehrává. Uznávám však, že kulisy velice zajímavé. Prašina jako městská čtvrť mě bavila hodně, zcela staromilsky se mi líbila myšlenka, že u nás ještě někde existuje takovéhle záhadné stínadelské místo. Komu z nás není líto, že se do skutečných Stínadel již nepodívá? Kdežto do Prašiny bychom si zajít mohli… - Existence Prašiny ve mně vyvolávala i otázky zcela jiné, zejména poté, co se začala zvětšovat: Poradili bychom si v dlouho trvající nejistotě? Spoléhali bychom na pomoc zvenku a Jednotný integrovaný záchranný systém nebo bychom se o sebe dokázali postarat sami? Kdo z nás má doma jiné než ústřední topení, vlastní zdroje pitné vody, možnosti zpracování odpadu, ale i možnost dlouhodobě uchovávat potraviny podléhající zkáze a možnost jejich tepelné úpravy jinak než na elektrickém sporáku? Škoda, že toto vše Matocha pouze naznačuje (zvuk, který Jindra zaslechl, a který byl zřejmě výstřelem z pistole), ale tak jako na jiných místech dále v knize neřeší. - Zajímavá postava Hanuše Nápravníka. (Paralela s Janem Tleskačem?) - Poměrně věrné vylíčení reality, kdy děti zásadně při souboji s dospělými dostanou na zadek, nejde o žádné superhrdiny. - Větší zapojení dívčího elementu a náznak milostné linky. Myslím, že Prašina dobře splnila účel knihy pro děti a mládež, protože to bylo napínavé, akční, dospívající se může s postavami identifikovat. Sama se pohybuji v sociální bublině, kde se hodně čte, ale z vyprávění jiných, kteří třeba vyučují češtinu na základní škole, vím, že to jinde tak žhavé není. Pokud Prašina naláká dětské čtenáře ke čtení, jedině dobře, domnívám se (možná naivně), že četba kultivuje. Velkou výhodu oproti Foglarovi má Matocha v tom, že je současný, píše současným jazykem, o současných dětech, v knihách se objevují současné motivy. A na rozdíl od dospělého, čtenář dětský nebude tolik nad knihou hloubat, řešit délku vět nebo kulhající dialogy. Pokud navíc někdo začne přemýšlet nad tím, co napadlo i mne, tedy jak bychom obstáli, kdyby najednou nefungovala elektřina, zda bychom si dokázali poradit jen vlastními silami a prostředky, tak je to pro Matochu rozhodně další plus. V dnešní době je otázka (ne)vyčerpatelných zdrojů více než aktuální.... celý text

Transport za věčnost 2017, František Tichý

!!! POZOR SPOILERY !!! Knihu jsem brala jako osobní výzvu, neboť holocaustové literatuře se pro svoji útlocitnost vyhýbám. Zaujala mne vysoká hodnocení, a tak jsem po Transportu sáhla jako po jednom z 5 titulů, které jsme měli za úkol přečíst na předmět Literatura pro děti a mládež. Samotná dějová linie je poměrně prostá, do příběhu vstupujeme v okamžiku, kdy 12letému Jendovi gestapo zatkne tatínka. Spolu s ním pak čtenář reflektuje zejména sílící protižidovská opatření. Věřím, že jen osudy Jendova otce a celé rodiny by vydaly na samostatný román, autor se však vůbec netají tím, že jeho cílem bylo představit osudy dětí z terezínského Domova: "byli nám tak blízcí a tak podobní a my cítili, že jediné, čímž se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů." Z celé knihy je znát autorova snaha o co největší autentičnost, dobové reálie jsou předkládány nevtíravě, sem tam se v textu objeví nějaký pojem, který dnešní děti nemusí znát, ale postavy jej v běžné řeči používají, protože tvořil jejich běžnou realitu, a ač je kniha psaná současnou češtinou, Tichému se podařilo vyvolat ve mně dojem, že jsem skutečně ve 40. letech 20. století. (Oproti tomu přiznávám, že ilustrace S. Setinského mne moc nenadchly.) Nosnou myšlenkou knihy je přátelství. Sice přátelství chlapecké, ale silné, pouto udržované navzdory "odlišné rase" nebo represi režimu. Jenda ze svého dětského úhlu pohledu vidí věci poměrně "černobíle", dospělý čtenář už si může klást různé otázky a řešit morální dilemata (zda by se i on sám dál kamarádil s Petrem navzdory všem rizikům nebo by se také raději nechal rodiči zapírat?). Jakmile jsem se ovšem dostala k Jendovu terezínskému pobytu, ztratila jsem motivaci ke čtení, protože od toho okamžiku se pro mne kniha stala fikcí. Chtěl by vůbec někdo dobrovolně vstoupit do ghetta? (Argumentovat se dá tím, že Jenda si na rozdíl od dospělých, z nichž mnozí o kruté realitě, co se s jejich židovskými sousedy a spoluobčany děje, ani nevěděli, neuvědomuje, co všechna nařízení skutečně znamenají, jak se vše bude vyvíjet, a že jen přesun do Terezína znamená, že je něco špatně - natož, co znamenají transporty v dobytčích vagonech „na práci“ do Polska.) V tomto momentě se příběh hodně zpomaluje, autor se zaměřuje na vylíčení místních poměrů, uchyluje se k dokumentárním materiálům. Kniha pak v závěru obsahuje nejen časovou osu, ale též medailonky hlavních postav. Věřím, že pro mnohé čtenáře může být šokující zjištění, že zas takovou fikcí ten příběh nebyl... Transport za věčnost je rozhodně mimořádným titulem, nad kterým jsem přemýšlela mnoho dní po dočtení. V knize však vidím jistý rozpor - jako kdyby se František Tichý nemohl rozhodnout, zda píše beletrii nebo odbornou práci. (Kupř. bych pro větší autentičnost zařadila poznámky pod čarou spíše na konec knihy, aby výňatky z dopisů J. J. Kratochvíla působily jako skutečné vzkazy od Jendova otce.) Autor lavíruje mezi zobrazením historické reality a fikcí, příběhem, který je prostě vyprávěn, a snahou o vzdělání čtenáře. Možná, že kdyby na knize pracoval déle, dokázal by se více rozhodnout o tom, zda prezentuje příběh přátelství na pozadí války, anebo je jeho cílem vyprávět perzekuci Židů v tehdejším protektorátu se zaměřením na příběhy terezínských dětí, a to včetně reportáže z fungování ghetta. Tím ovšem v nejmenším nechci znevažovat přínos knihy a její dopad na čtenáře! Osobně jsem silně vnímala i závěr knihy, kdy - ač jsem věděla, jak Petr skončí - stále doufala, že se útěk a jeho záchrana přece jen podaří... I když závěrečné pasáže byly poměrně snové, oceňuji autorovo zjemnění popisovaného, které tak na dětského čtenáře nemusí působit tak depresivně a definitivně jako na dospělého, který je s dějinami 2. světové války obeznámen hlouběji. Forma i obsah vyprávění, která autor zvolil, zpřístupňují přijatelnou formou problematiku holocaustu dětem a dospívajícím. Většina z nás se dokáže vcítit do úzkosti, kdyby nám zatkli jednoho z rodičů, do pocitů bezpráví a nespravedlnosti páchaných na kamarádovi (což je nejvíce patrné v pasáži, kdy si Matouš s Jendou našijí na kabát Davidovu hvězdu), ale i do bezmoci, kterou hrdina po celou dobu prožívá. Z pohledu dneška, kdy jsme nezažili hlad, bídu ani obavy o vlastní existenci, se morálka některých jedinců za doby protektorátu hodnotí velmi snadno. Je ovšem otázkou, nakolik bychom mravně obstáli my, kdybychom byli na jejich místě, visela nad námi hrozba zatčení, výslechu, popravy, a to nejen nás, ale třeba i našich nejbližších… Pro čtenáře, který „chce vědět víc“, anebo pro didaktickou práci s příběhem v hodinách literatury či dějepisu jsou určitě plusem nejen medailony reálně existujících osob (Petr Ginz a další židovské děti, Josef Jan Kratochvíl), ale i časová přímka příběhu uvedená v závěru knihy, která uvádí na pravou míru některé momenty, které autor pro svoji knihu upravil či stylizoval, a která pokračuje až do současnosti a zahrnuje tak nejen události kolem vzniku knihy, ale v samotném svém závěru zapojuje i čtenáře do příběhu: "Dočítáte knihu Transport za věčnost. Její příběh pokračuje i skrze váš životní příběh."... celý text

Tajemství jeskyně pokladů 2015, Petr Hugo Šlik

Ač jsem věrná Foglarovkám, po současné literatuře pro děti a mládež v knihovně nesahám. Knížku jsem si vybrala z katalogu Nejlepší knihy dětem kvůli předmětu Literatura pro děti a mládež, přičemž mne zaujal název, anotace i autorovo jméno :-). Při čtení jsem si hned vzpomněla na Modrou jeskyni, Klárov a sportovní motiv mi zase připomínal Manovy Hradby (kniha Sen na dosah). Prašinu jsem nečetla a nemohu srovnávat, při čtení mi tak vyskakoval zejména Foglar. Nepřipadá mi ale, že by kniha byla pouze plagiátem, mnoho motivů je současných a může vést k zamyšlení (neznalost vlastní čtvrti a její minulosti, ale zejména vysedávání dětí u monitorů či lhostejnost sousedů). První kapitolu jsem četla nahlas synovi, ač mi přišlo, že jazyk je lehce archaický, mně to nevadilo a ani on si nestěžoval. Souhlasím s komentáři níže, že dospělý čtenář si zápletku domyslí velice brzy, včetně odhalení totožnosti dávného Tondova kamaráda. Konec příhodně napsaný tak, že příběh se nikam neposune a Klárov stále zůstává okrajovou čtvrtí. (Pro mne poněkud frustrující a nepochopitelné, nepozdává se mi, že by se Tonda svého objevu tak snadno vzdal, stejně jako svého přítele.) Z pohledu dospělého kniha obsahuje hodně motivů, které by si zasloužily rozvést (kupříkladu rozvod rodičů zmíněný v komentářích pode mnou), jiné vyznívají do ztracena (Vojtův životní styl, sportování, příprava na závody) a něco je trochu nesmyslné (Jindra se nechá zmlátit, křupne mu v rameni, ale spraví to kostivalová mast, stejně jako Vojta později hopsá na asi zlomené noze, ba dokonce na ní stihne prchnout z jeskyně). Ale už jen to, že nad tím vším vůbec přemýšlím, je pro mne plus :-). Dospělý asi bude hodnotit níže, ale věřím, že u dětského čtenáře kniha obstojí a může z ní vyjít i morálně obohacen. Při zapůjčení jsem netušila, že jde o první díl série, takže nakonec hodnocení trochu zvedám s očekáváním, že v dalších dílech budou některé prvky více rozvedeny (kupříkladu motiv Terezy jako dívčího elementu, u Foglara či jiné "chlapecké literatury" něco naprosto neznámého).... celý text

Klárka a 11 babiček 2015, Olga Černá

Četla jsem do předmětu Literatura pro děti a mládež, kde jsme měli vybírat z knih oceněných / nominovaných Zlatou stuhou, Magnesií literou nebo uvedených v katalogu Nejlepší knihy dětem. Po zapůjčení v knihovně mne překvapil vcelku malý formát, ale po přečtení musím říct, že knížka je i tak nabitá písmenky, dějem a informacemi. Forma dopisů mi přišla jako zajímavý nápad a byla jsem zvědavá, jak bude fungovat. Při čtení mne to vůbec nerušilo, ale po přečtení jsem musela konstatovat, že už jsem asi moc dospělý čtenář, proto nemohu jinak než za 3,5 *. Z hlediska práce s knihou titul i přes útlý rozsah nabízí hodně motivů, jazyk, kterým je knížka psaná je čistý a pěkný, forma zajímavá. Zajímalo by mne, jak by na knihu reagovala věková kategorie, jíž je určena, ale mně celou dobu vrtalo hlavou, proč se o Klárku nezajímá OSPOD, proč ve škole nikdo neřeší, že najednou šla s prospěchem dolů, že vlastně nikoho nezajímá, že její jediný zákonný zástupce se o ni dlouhodobě nemůže starat, Klárka nemá žádné svoje oblečení, svoje věci, nežije v bytě, kde žili s dědečkem, starají se o ni v podstatě úplně cizí lidé. Z tohoto úhlu pohledu se starala jedině tělocvikářka Šilhavá, která ovšem byla líčena jako postava negativní až nepřející a zlá. Ani vyučující klavíru Terezka dost dlouho neřešila stav své žačky, byť jako jediná nějak naplňovala její potřeby (hra na klavír, později i bydlení a strava a péče). Postavy babiček na mne působily trochu schematicky, každá byla jiná, jedna holdovala zdravému životnímu stylu, další kladla důraz na péči o vzhled, její kamarádka na správné hodnoty ve společnosti a jiné zase na návrat k přírodě. Přišlo mi ale, že žádnou z nich nezajímala Klárka jako taková či Tomáš, že se o ni dlouhodobě nemůže starat, co s holčičkou bude... Bydlení na hřbitově mi přišlo až strašidelné, byť bylo líčeno bezelstně až poeticky, pozdější přechod do jiné školy proběhl až příliš snadno, a to, že Tomáš rok neplatil nájem a v bytě nikdo nebydlel, vlastně také nikdo neřešil (až na zlou bytnou, která byt pronajala někomu jinému). Soudě dle známek nalepených na pohlednicích usuzuji, že příběh je zasazen do současnosti, ale nejsem si jistá, zda by se skutečně mohl odehrát.... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Otec mu mnohokrát říkal, že správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu, Tak jako u jiných titulů, na tuhle knížku jsem narazila díky pročítání komentářů spřátelených uživatelů na Databázi knih a pochvalné ódy mne zaujaly. Dočetla jsem již před nějakou dobou, ale k sepsání komentáře jsem se dostala až nyní. I když mám už trochu odstup, přesto: Doporučuji!!! Četlo se to opravdu moc pěkně, a i když je příběh tak trochu pohádkový, a skeptik ve mně souhlasil s kritickými hlasy, že negramotná holka z bažiny by takový život prožít nemohla, je to zároveň psané velice uvěřitelně. Příběh samotný i prostředí mají svoji poetiku a čtenářům, kteří jsou naladěni na tuto notu, ukazují hloubku a pravdivost. Ačkoli jsem v Severní Karolíně nikdy nebyla, pár míst, kde ještě raci zpívají, jsem navštívila, takže jsem si do knihy mohla projektovat jistou nostalgii, sentiment a romantiku, které jsou cítit i z knih E. T. Setona, a které člověk zažije v osamělých melancholických mokřinách Jizerských hor. Hlavní hrdinky mi bylo často líto a obdivovala jsem její nezdolnost a přirozenou touhu po životě, které jí umožnily přežít. Sdílela jsem její údiv a radost nad divokými zvířaty, ať šlo o racky nebo mořské mlže. Její osamělost mne dojímala, stejně jako soucitnost a lidskost vedlejších postav, které ji - na rozdíl od většiny - přijaly mezi sebe. CITÁT: „Co tím myslíš, kde zpívají raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“ „To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká. (…)“ V úvodu nastíněná detektivní linka gradovala teprve postupně a umožňovala mi vytvářet si různé domněnky. Bohužel, v Chasovi jsem se nespletla, i když jsem čekala, jestli mne autorka třeba překvapí a všechno bude jinak. Jak vyšetřování postupovalo a zápletka s vraždou (?) gradovala, byla jsem opravdu zvědavá na rozuzlení a pořád zvažovala, kdo mohl vraždit (červená čepice přece patřila Tateovi!). Během soudního procesu jsem byla na vážkách a opravdu nemohla říct, jaký konec čekám - zda Kya bude odsouzena nebo ne. Samozřejmě, že jsem jí držela palce, ale přesto jsem byla nejistá. Její obhájce i mne tou závěrečnou řečí dostal do kolen, takže jsem cítila stud porotců i lidí v sále. Za šťastné rozuzlení i znovuobnovení lásky mezi Kyou a Tatem jsem byla nesmírně ráda, i její skon byl pokojný a přijala jsem jej s klidem a smířením, tak jako Kyu přijala její bažina. Jenže pak přišla kapitola s básněmi od Amandy Hamiltonové a ta můj výsledný dojem z knihy pokazila. Kdyby mne autorka do poslední chvíle nechala na pochybách, kdo Chase zavraždil, a já nepochybovala, že o vraždu šlo, odnesla bych si z příběhu mnohem silnější zážitek. Ačkoli jsem chápala motiv i jeho osvětlení, jako čtenář bych se bez toho obešla. Dávám sice pět hvězdiček, ale kvůli té závěrečné kapitole je to jen za 4,5. Škoda... v průběhu čtení jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, viděla v něm různé motivy z jiných knih, byl pro mne uvěřitelný, jímavý, pravdivý, děj na mne působil a dojímal mne. Nejraději bych byla naběhla do knihkupectví a pořídila si knihu k sobě domů, jak moc mne zasáhla. Když jsem viděla fotku autorky a dočetla se, že jde o prvotinu, musela jsem ji ocenit o to víc, jaké knihy dnes leckdo vydává. Bylo patrné, že psaní předcházela důkladná příprava, promýšlení detailů, znalost toho, o čem autorka píše, láska k divoké přírodě, ... vše jako celek ladilo a bylo v harmonii. Jenže to závěrečné osvětlení vraždy mi to celé zkazilo a zanechalo ve mně jistou trpkost.... celý text

Červená, bílá a královsky modrá 2020, Casey McQuiston

Do téhle knihy se zamilovala spřátelená uživatelka DK, a protože z ní často citovala a nejednou ji zmiňovala, dala jsem si na ni rezervaci v knihovně. Když později, krátce po našem korespondenčním sporu, uvedla, že mně se to líbit nebude a ať to nečtu, zvedlo mě to (v kontextu dříve napsaného) ze židle. Když mi tedy přišlo avízo, že kniha je k vyzvednutí, přistupovala jsem k ní lehce rozpolcená. Očekávání byla dosti vysoká, přibarvená lehkou trpností. Předem jsem se trochu bála tématu, protože přece jen gay romance nejsou můj běžný šálek kávy, a tak jsem si říkala, jestli jsem natolik trapně konzervativní a homofobní, že to nevydýchám. Překvapivě, tato linka se mi v příběhu moc líbila a prokázalo se, že pokud jde o dobře napsaný milostný příběh, jsem liberál. Mám v oblibě zápletky typu "nesnášejí se - milují se", a pokud je to okořeněno o žhavou a nenávistnou konverzaci, a proloženo vtipnými situacemi a slovním humorem, tím lépe. Přiznám se bez mučení, že jsem se mnohokrát culila, nejednou smála nahlas a párkrát byla i lehce vzrušená. A samozřejmě, scéna s krocany je bezchybná! Proč tedy čtyři hvězdy? Vadilo mi vykreslení britské královské rodiny a královny obzvlášť. Přišlo mi poněkud černobílé a schematické. Autorka je Američanka, hlavní hrdina Američan, trochu jsem z příběhu cítila "americké pojetí" (nejen) monarchie, což mi, coby osobě z kontinentu, která má blíž k Anglii než k USA, moc nešlo pod nosánek. Místy také trochu haproval překlad (Návrat Jediů), zaznamenala jsem jistou schematičnost (demokraté x republikáni) a z hlediska vztahových konstelací mi vadilo, že za "mámu" zde byl pouze princ. Jinak mě ale kniha kromě ocenění romantické linky (já těm dvěma taky držela palce!) přiměla k zamyšlení nejen nad tématy LGBT, ale i nad fungováním politiky (včetně zákulisí amerického volebního systému), nad tím, nakolik jsou celebrity připraveny o něco tak prostého a samozřejmého jako je soukromí. Očekávání jsem měla poměrně vysoká a potěšeně musím konstatovat většina z nich byla naplněna. Ba dokonce zvažuji, že knihu zařadím do své kapacitně již přeplněné knihovny. Po přečtení se nabízí říct: "Trhni si! Líbilo se mi to! Nic o mně nevíš!" Ale nebudu malicherná. Ba naopak jsem ješitně ráda, že sama sebe znám lépe, a dotyčné tímto veřejně děkuji za tip na dobrou knihu.... celý text

Královna povětří a temnoty 2019, Cassandra Clare (p)

Pokračování: !!! SPOILERY !!! - Spolek a Kohorta: Docela mě mrzí, že většina lovců stínů tvoří jen kulisy ústředním postavám a tvoří anonymní šedou masu, která po celou dobu stagnuje a umožní nástup k moci Dearbornovým, které mohla zastavit v samotném počátku, aby se nakonec vzepjala a s velkými gesty se zapojila do finální bitvy. Většinu času jde ale o naprosto anonymní a pasivní osoby, takže celý Spolek působí jako banda flegmatických tupců se zkostnatělými názory. Proti tomu stojí skupina hrdinů, kteří jako jediní vidí pravdu a jsou skutečnými potomky Anděla, takže i když poruší zákon, je to vlastně správně a příběh jim dá za pravdu. - Bitva u Alicante: Svého času v každé fantasy knize musela být závěrečná epická bitva. Netvrdím, že je to nutně špatně, ale vede to ke klišé uvažování čtenářů, že bitva vše rozsekne, vše se radikálním řezem najednou vyřeší, napětí opadne, spory jsou zapomenuty a všichni vykročí vstříc zářivým zítřkům. V tomhle ohledu vlastně docela oceňuji ten rozpačitý konec, kdy „ti praví“ lovci stínů odešli z Idrisu, aby vybudovali nové struktury a svůj svět ve světě civilů. Tohle chtělo velkou dávku odvahy a jsem dost zvědavá, co z toho Cassandra ještě vystaví. - Manuel: Doufám, že chlapec doroste a předvede nám mnohem širší škálu svého padoušství. Tenhle záporák mi jako jediný byl sympatický a působil na mě uvěřitelně, na rozdíl od Zary a jejího otce, kteří pro mne byli spíše karikaturami a nechápala jsem, proč jim to všichni baští. - Dokonalý Diego: Tenhle hoch byl ze začátku vylíčen spíše trochu jako blbeček (koupil si na Stínovém trhu otrávené šípy, pořád nosil svůj centurionský odznak, zradil Cristinu + v kontrastu s tím neustále líčeno, jak je mužný a dokonalý, takže zvládl stát i v mraveništi), ale nakonec se moje sympatie získal. Pokud bych si měla vybrat jednoho borce, se kterým bych chtěla svůj milostný příběh ve světě lovců stínů prožít, volím DD! Ostatně on, Cristina i Jaime ukazují na to, že nejen LGBT téma, ale i Hispánci teď docela frčí. (Po přečtení trilogie jsem sáhla po knize, kde je syn prezidentky USA poloviční Mexičan.) - Obligátní konflikt mezi tím, že postavy jsou teenageři, ale chovají se jako dospělí: Pouto parabátai své aktéry více méně dost svazuje (což se ukázalo i v milostné linii Emmy a Juliána), ale všichni už tak od 12 let přemýšlejí, s kým se takto nechají na celý život svázat, a to včetně Kita, který o lovcích stínů zatím ví vlastně spíše kulové. A to již nemluvím o jejich milostných eskapádách, kdy se zásadně začnou muchlovat (a téměř dojde na věc) v okamžiku, kdy jsou na misi a obklopeni démony… Většina postav je tu náctiletých, jen některým je lehce přes -cet, ale to jim nevadí vykonávat čelní funkce v hierarchii lovců stínů. Alek se stane konzulem a vzápětí navrhuje na post inkvizitora Diega? Dva mladiství budou rozhodovat o veškerých záležitostech lovců stínů včetně těch, kteří by mohli být jejich rodiči či prarodiči? - Svatba v závěru: Pro ty, kteří nečetli Nástroje smrti, mohlo být matoucí, proč je jí věnován takový prostor, oproti epické bitvě, kterou by příběh Juliána a Emmy vlastně měl skončit. Ovšem ti, co mají v oblibě Magnuse, to museli brát jako bonus a dárek od autorky. Ten limonádový závěr mě trochu rozladil, ale uznávám, že postavám jsem to přála. Jen opravdu VŠICHNI na konci skončili s nějakým svým protějškem, což bylo ještě umocněno dodatkovou povídkou o Jacovi a Clary. (S ohledem na to, že navazovala na epilog, v němž se objeví Jace z Thule, to na mne ovšem působilo poněkud zlověstně.) Ač se mi ten konec líbil, uznávám, že na některé mohl být až příliš přeslazený. CITÁT: Lidi tvoří spousta různých střípků, pomyslela si Dru. Vtipné střípky, romantické, sobecké i statečné. Občas ostatním ukážou jen některé z nich. A možná teprve když je uvidíte všechny, získáte dojem, že toho druhého opravdu dobře znáte. Suma sumárum: Přes veškeré výtky se mi to líbilo a rochňala jsem si i v těch neustále se opakujících milostných eskapádách, které měly povětšinou stejného jmenovatele. Pominu-li skutečnost, že nezletilci se tu chovají jako dospělí, mají jejich práva i výsady, ale pořád to jsou nezletilci, svět lovců stínů mě baví a téhle trilogii dávám svoji doporučující pečeť.... celý text

Pán stínů 2018, Cassandra Clare (p)

!!! SPOILERY !!! Už nějakou dobu se mi nestalo, že by mi nestačil počet znaků v jednom komentáři :-D. Pokračování: - CCa rozehrála další zápletky (a že už jich není málo): sněť, tajemná nemoc čarodějů, intriky na vílích dvorech, ... I další motivy: porážka jednoho z Mannanových jezdců a Cortana jako taková... Celou dobu čtení mě táhla na vařené nudli a já si to užívala. CITÁT: „No tak, Aleku. Lovci stínů a podsvěťané ve skutečnosti NEMAJÍ být spolu. Tvůj vztah s Banem je ostuda. Jenže tobě nestačí, že ti Spolek dovolil znesvětit tvou vlastní andělskou krev. Ne, ty to musíš vnucovat nám všem." „Vážně?" ozval se Kieran (...). „Vy VŠICHNI musíte spát s Magnusem Banem? Šťastlivci." - Bohužel, celá Annabell nějak vyzněla do ztracena. Nu a ten konec, ten KONEC? Uznávám, že Blackthornových je hodně a někteří z nich byli napsaní tak, že byli jen do počtu a dělali křoví Juliánovi a jeho (neustále omílané) snaze držet je v bezpeční a vést Institut. Nicméně pokud bych přijala za fakt, že někdo půjde z kola ven (jakože s tou neustále opakovanou láskou a rodinnou sounáležitostí jsem nevěřila, že by autorka na něco takového měla koule), tak bych si vsadila na Tavyho nebo Dru. A ona to byla… Livy?? Tak nějak jsem očekávala, že ona a Tibo (v trojlístku s Kitem) budou tvořit hrdiny další série. Její konec byl pro mě naprosto nečekaný, nelogický a doteď mi nedává smysl. Knihu jsem dočítala někdy kolem 1 ráno, zbývalo mi už jen pár stránek, víčka mi padala únavou, a pak přišel ten moment, kdy jsem jen nevěřícně vypoulila oči a nevěřila že se stalo to, co se stalo. PROČ? Hned jsem sáhla po třetím dílu, jak bude navazovat, protože mi to prostě nedávalo smysl. Liviina nedovyřčená věta, Annabellin motiv, proč se tam vůbec Livy pletla. (Ostatně: Ehm, proč je povoleno brát s sebou na jednání Spolku zbraně?) Nešokovalo mě ani tak zničení Meče, ani zabavení Cortany, jako smrt Livy. Protože mě ale ihned napadlo, že ve hře stále je Černá kniha, očekávám, že Livy nakonec pomocí Malcolmova rituálu oživí, takže jsem si nedovolila truchlit a s myšlenkou na toto řešení se pustila do 3. dílu. CITÁT: Pokud v něčem figuroval Julián Blackthorn, pak šlo vždycky o víc. Přečetla jsem toho hodně, a tak kromě příběhu oceňuji i to, dokáže-li mne autor něčím překvapit. Cassandře se to závěrem druhého dílu povedlo dokonale (i když mi to tedy pořád nedává smysl), a tak dávám jasných 5 hvězd!... celý text

Paní půlnoci 2017, Cassandra Clare (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Protože mě ta kniha opravdu chytla, hned po dočtení jsem skočila na 2. a vzápětí 3. díl. S časovým odstupem (a po vsuvce 2 jiných přečtených knih) a po přečtení komentářů zde vidím různé nešvary, kterých se CC dopustila, a souhlasím s většinou kritiky. V průběhu čtení jsem se ale od toho dokázala oprostit, takže se zkusím vrátit k bezprostředním dojmům, které jsem z knihy při jejím čtení měla: Pekelné stroje jsem si po přečtení pořídila, Nástroje smrti se mi podařilo z 80 % úspěšně vytěsnit. Většinu postav jsem však z paměti vyškrábala (i když později jsem měla problém s Valentýnem / Sebastiánem, protože na toho druhého jsem zapomněla úplně), takže jsem se orientovala vcelku dobře. Těžko říct, nakolik Temné lsti zaujmou někoho, kdo s Cassandrou začíná a nezná postavy z NS, myslím si ale, že to nemusí být nutně na škodu, i když samozřejmě znalost předchozích sérií napomůže pochopení různých „easter eggs“ ukrytých v textu. CITÁT: „Jednou jsem někde četl, že vysvětlovat vtip je jako pitvat žábu. Zjistíš, co je uvnitř, jenže ta žába to nepřežije.“ Od začátku jsem měla trochu problém s Emmou, hrdinkou hláškující na každém kroku (zejména scéna rozhoru s vílákem, co vypadal jako strom), a ještě navíc pěknou a děsivě šikovnou v boji, navzdory poměrně útlému věku. To druhé směruje k zásadní výtce, kterou mám vůči VŠEM příběhům ze světa lovců stínů: hrdinové jsou teenageři, ale mnohdy se chovají jako dospělí, přičemž dospělé postavy tvoří takový neškodný kompars jejich dobrodružstvím. Současně se ale kolikrát chovají jako puberťáci, dělají nelogická rozhodnutí, neposlouchají rady starších a dospělých, vystavují se riziku a často na to doplácí. Tento rozpor mi vadil v každé sérii. (Tady je to nejvíc patrné u strýčka Arthura, který je tu vyloženě jen figurkou, aby se neřeklo, že Institut vedou nezletilí.) Nemluvě o tom, že Lovci stínů mají být striktně odtrženi od světa civilů, ale to jim nebrání v tom mít počítač, chytré telefony a znát Avengers. (Zrovna to poslední mi nevadilo, to mě naopak pobavilo.) Kniha mě velice rychle polapila a odmítla pustit, čtení jsem si vyloženě užívala. Překlad se vyvedl a obálka zaslouží pochvalu sama o sobě (až tedy na ty bílé šaty, ty mi ke scéně s oceánem nesedí). Jen nechápu, proč jsou kapitoly číslovány a pojmenovány, když knize chybí OBSAH!!! Děj točí hlavně kolem Emmy a Juliána, ale svoji roli, ať větší či menší, sehrávají i další Blackthornovic sourozenci. To je nejvíc patrné u Marka, který je propuštěn Divokým honem, a nejen on, ale i Julián, řeší dilemata a rozpolcenost s tím spojené. CITÁT: „Jezdíš moc rychle,“ konstatoval Mark. Emma si odfrkla (…). „Mluvíš přesně jako Julián.“ „Naplnilo mě to velkou radostí,“ pokračoval Mark (…). „Bylo to, jako bych znovu uháněl s divokým honem a v ústech cítil krev nebes.“ „A teď mluvíš jako Julián, kdyby se dal na drogy,“ zamumlala Emma. Ústřední zápletkou knihy je Emmino pátrání po vrazích jejích rodičů, neboť stále nevěří oficiální verzi, s níž se spokojil Spolek. Její výstavka ve skříni je sice trochu creepy, ale jejímu parabátai to nevadí, protože to chápe. To, že Julián k Emmě cítí něco víc, než by měl, vědí od začátku všichni kromě hlavní hrdinky :-). Ostatně velice záhy se z knihy, v níž se vyšetřuje vražda, začíná stávat pojednání o citových a vztahových problémech postav. Kromě dvojice Emma/Julián je už zde načrtnuta „zvrhlá vílí trojka“ (Kieran/Mark/Kristina) okořeněná prvkem v podobě Dokonalého Diega. I když si zpětně jsem vědoma toho, že příběh obsahuje hodně nelogičností, vztahové peripetie jsou mnohdy hodně natahované, postavy si nic nevyříkají napřímo, aby mohlo docházet k dalším nedorozuměním a vytváření domněnek, nemluvě o tom, že se zásadně muchlují někde, kde je někdo může vidět (oblíbené jsou zejména parkoviště před Institutem a pláž), ale vždy předtím neopomenou zdůraznit, že je nikdo nesmí vidět, v průběhu čtení jsem Clareové zobala z ruky a rochňala si v tom, čím mě ještě překvapí. Kupříkladu rozuzlení zápletky s losováním a následným honem mě dost překvapilo. I ty vztahové propletence a neustálé natahování toho, kdo s kým, zda vůbec, proč a jak, mě těšilo a přerušení v tom nejnevhodnějším okamžiku frustrovalo tak akorát. To, jak popisovala vnitřní pohnutky hrdinů, jak opisovala jejich polibky a toužení… to bylo tak k-r-á-á-á-s-n-ý!! Nad drobnostmi typu, že Magnus ví o průsečících, ale ač má mapu magických siločar, nenapadne ho se tam jít podívat, přivírám oči. CITÁT: „Jsem tady, abych vzkřísil pravou lásku z mrtvých.“ Odhalení hlavního padoucha se od určitého okamžiku dalo čekat a přiznám se, že jeho dopadením a zničením jsem byla dost zklamaná. Na to, jak dlouho Emma na to vše čekala, a s přihlédnutím k tomu, jak se kniha táhla, bych čekala víc a než rozseknutí na pár stránkách. Epilog naznačil, jakým směrem se bude odebírat druhý díl, nemluvě o dalších nakousnutých motivech. O kletbě parabátai jsme se sice na konci dozvěděli něco víc, ale pořád nevíme, jaké tajemství skrývá Diana a proč nemůže vést Institut… DLOUHÝ ROZHOVOR Takový příjemný bonus, zejména pro ty, co znají a mají rádi NS. (Ti, co začínají Temnými lstmi, to asi až tak neocení a po epilogu 1. dílu je to spíše trochu zmate.) Nicméně je zde vysvětleno pár věcí, které nejsou z děje samotné knihy tak jasné (kupříkladu kdo a je a kde se vzal Rafael Santiago Lightwood). CITÁT: „A jak byla celá pocákaná démoní krví, ještě nikdy ti nepřišla krásnější?“ CITÁT: „Taky tě napadlo otrávit punč?“ vyhrkl Alek povážlivě dychtivým tónem.... celý text

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

Pokračování: Rozdělení knih do částí mělo dynamiku a spád, podtrhovalo dějové zvraty. Průběh Her byl pro mne zajímavý a mrzí mne, že postava Žnece nedostala víc prostoru. Po celou dobu klíčící romance mezi Coriolanem a Lucy Gray jsem jim moc fandila a držela palce, aby měli šťastný konec, i když mi bylo jasné, že z podstaty věci ho mít nemohli. Když už se zdálo, že by jim mohlo být přáno, došlo k odhalení podvodu a Snow byl poslán k mírotvorcům. Podobných WOW momentů v ději pro mne bylo víc, ale toto jsem opravdu nečekala. Stejně jako Snow jsem vnímala ránu osudu i bezvýchodnost jeho další situace. Když se pak setkal se svou milovanou, čekala jsem, jestli se příběh přehoupne v romanci zakázané lásky mezi mírotvorcem a dívkou z Krajů. V tomto ohledu mne mrzí, že ti dva nedostali víc prostoru, aby ve hře bylo něco hlubšího, a že nedošlo k víc než pár polibkům. (Ale uznávám, že je to psané pro mládež…) Ostatně celá Lucy Gray a celá romance mi přišly hodně nedůvěryhodné, tady vidím největší slabinu knihy. Postava Lucy byla rozporuplná - těžko jsem od počátku mohla sympatizovat s někým, kdo po jiné holce hodil hada. Až s přílišnou lehkostí dokázala Lucy trávit soupeře a uštvat Žnece, a pořád jsem čekala, kdy se vybarví. Hodně mne ovlivnil i náhled jiných postav, děkana Casky a Billyho Taupa. Tím, že autorka nechala i toto otevřené, zůstává prostor k dohadům (sedl jí taky Coriolanus na lep?), což mě spíše štve, než dráždí. Jak jsem v průběhu čtení hledala návaznost na příběh Katniss, napadlo mne, zda se z Lucy nestala prezidentka 13. kraje. (Příbuznou Katniss jsem v ní, přes všechny podobnosti, nehledala.) Odkazy na původní trilogii (Oběšencův strom) se mi moc líbily, zejména Snowův až pudový odpor vůči reprodrozdům. Věta „Představení nekončí…“ se tak vlastně stává mottem celé původní série. Naprosto chápu, proč Snow Katniss musel nenávidět, co vše zvolená symbolika pro něj představovala. Jak jsem zmínila na začátku, nejvíc mi u knihy vadil náhle zrychlený a useknutý konec. I když se výsledný zvrat odehrál během krátké chvíle, dalo se mnohem líp vystavět napětí a vygradovat úzkost. Takto Snowův obrat působil hodně násilně a nepřesvědčivě, i když pro něj autorka připravovala půdu po celou dobu. Škoda. To, že nevíme, co se s Lucy stalo (osobně považuji její návrat za nepravděpodobný kvůli starostovi), koresponduje s básní, která jí dala jméno, ale i s tím si dalo víc vyhrát. Pokud vztáhnu symboliku užitých písní na název knihy, tak celý ten příběh JE baladou, pokud baladu vnímáme jako tragicky končící příběh romantické lásky. Perfektní komentář, se kterým se ztotožňuji, od @fvalek.... celý text

Polibek pro Annu 2012, Stephanie Perkins

Ke knížce jsem se dostala přes autorčinu povídku "To je Yulský zázrak, Charlie Browne " v antologii Dárek z pravé lásky. Zkusmo jsem se dívala, co od autorek jednotlivých povídek, které se mi líbily, jiného vyšlo a jaké to má hodnocení. Vyšel mi z toho Polibek pro Annu (originální název je víc dráždivý pro fantazii) a v knihovně ho zrovna měli k zapůjčení. I přes větší rozsah stran jsem měla cca za den přečteno a jediné, co mne mrzí, je, že už nejsem tak úplně cílová skupina. Četlo se to pěkně, bylo tam hodně hezkých momentů, a i když to BYLO předvídatelné (ale sakra, je to romantika, co tam má být nepředvídatelného?), tak to bylo milé a hezky napsané. zpětně mi možná chybělo víc jen vykreslení hlavní hrdinky, která mi z jejího vlastního pohledu nijak extra nepřišla, ale které je v průběhu knihy několikrát zdůrazněno, jak je krásná a výjimečná. (Obyčejná dívka, která je vlastně neobyčejná - klasické klišé romantických knih? Anebo prostě jen pohled zamilovaného hrdiny, pro něhož je jeho vyvolená tou nej?) Coby Evropan se také moc nevyžívám v "americkém" pohledu na Francii a Paříž a ve stereotypech typu, že Francouzi nenosí tenisky. Na knize mě hnětl místy jen dost kostrbatý překlad, kupříkladu slovo "Francouzka" psané se S, pojmenování Klobouk pro čepici ("Hat" v angličtině označuje obojí, ale s ohledem na kontext se to dalo přeložit spíše jako "hučka" či "čapka"), "otcovY rodiče" (okolní text byl spisovný, takže bych tipla, že zde jde o chybu a ne o nespisovnost), slovní spojení "nikdo speciální" (v kontextu bych opět překládala spíše jako "výjimečný" či "zvláštní"), "házecí hvězda" (znám spíše pojem "vrhací hvězdice"), "nohavice" mentolových sušenek (to jsem fakt neodhalila, co má být v originále, odhalí mi to někdo?) či označování katedrály Notre-Dame (tedy "Naše paní") v mužském rodě. Věřím, že kupu čtenářů to netrkne, ale já jsem na to v posledních letech nějak vysazená a ubírám za to na hodnocení :-). Protože jsem hnidopich, zajímalo by mne, zda autorka skutečně Paříž navštívila, nebo zda jsou všechny její popisy výsledkem dotazů na lidi zmíněné v závěrečném poděkování. Příběh si dokážu představit na filmovém plátně jako takovou tu klasickou milou a oddechovou romantickou komedii, zde navíc okořeněnou atraktivitou francouzského hlavního města. Zvraty jsou předvídatelné (vždycky to většinou podělá hrdina, ale tady párkrát i hrdinka, takže když už to začíná být zajímavé, zase kolem sebe pouze začnou kroužit), ale je to vcelku uvěřitelné, pokud se člověk vžije do nejistoty a uvažování dospívajících. (Ostatně ve vztazích mnohdy tápou i "zkušení" dospělí.) Škoda, že vedlejší postavy nedostaly více prostoru, některé (třeba Meredith, která se jako první Anny ujala) mi přišly napsané jen pro budoucí nezbytný konflikt. Zajímaly by mne další osudy nejen Anny, ale i jejích spolužáků. Z hlediska schémat romantických komedií a romantických příběhů mi chybělo větší potrestání blbečka Davea a mrchy Amandy. Příznivkyním lehkého romantického čtení, které neurazí, ale taky se u něj neprožije žádné hlubší drama, doporučuji, stejně jako milovnicím Paříže. (Opis katedrály v závěru byl opravdu moc hezký, škoda jen, že před dvěma lety došlo k požáru a zatím ji nemáme možnost poznat v původní velkoleposti.) I když to tak asi nevypadá, knížku vůbec nezatracuji a dobře jsem se u ní pobavila. Jen jako starší čtenář už asi potřebuji něco "víc sofistikovaného" :-).... celý text

Nedej se 2016, Rainbow Rowell

Vůči téhle knize chovám dost rozporuplné pocity... Zkusila jsem ji začíst číst, abych zjistila, že se neorientuji, a tak jsem si nejprve přečetla Fangirl, abych pochytila souvislosti. Líbila se mi autorkou vymyšlená literární série, z níž (a z fanfikcí hlavní hrdinky) citovala v úvodu kapitol. Nicméně "Nedej se" je vlastně posledním dílem, takže o tom, jak se Baz a Simon Snow seznámili, jak je to s Mágem, Mágovým dědicem či averzí rodů vůči změnám, něco víc o Watfordu či kouzelných tvorech tohoto světa... se člověk vůbec nedozví, vše je jen naznačeno formou zmínek v textu. Fanoušci Simona Snowa jsou doma, ale my, kteří jsme to nečetli, stále tápeme :-). A v tom je pro mne největší slabiny knihy, že neuvádí nic z toho, nač se odkazuje. Někdo to jistě bude hodnotit jako klad, protože to ponechává velký prostor fantazii (a psaní fanfikcí), ale pro mě kniha díky tomu neměla žádnou gradaci. Něco jiného je číst si Harryho Pottera od prvního dílu, růst s ním a čekat na další napsanou knihu, a něco jiného je rovnou si přečíst díl poslední, aniž by člověk věděl, proč Snape nesnáší Harryho a kdo je Brumbál. Moc se mi líbil celý princip kouzelných formulí převzatý z užívaných frází či názvů písní. "Nedej se" je navíc plné typického slovního humoru Rainbow Rowellové, který mne mnohokrát pobavil, včetně narážky na SW 1 ("To nejsou ti droidi, co hledáte"). Pár příkladů: - Nemusela mi vůbec připomínat, že my máme hodně co skrývat. S Pletichou nespolupracujeme - proč by s ním kterýkoli kouzelník nebo čarodějka spolupracovali? -, náš dům je ale plný zakázaných knih a temných předmětů. Dokonce i některé naše kuchařky jsou zakázané. (Přitom už je to kdovíkolik staletí, co Pitchovi naposled jedli víly.) (Víly už vůbec ani nejsou k sehnání.) (A není to tím, že jsme je všechny snědli.) - Všichni ještě pořád spekulují o tom, kde byl. Nejpopulárnější zvěsti jsou „podstoupil černokněžnický obřad vstupu do dospělosti a ten na něm zanechal tolik zranění, že nemohl mezi lidi“ a „na Ibize“. - Jednou jsem viděl, jak takhle zabil psa, a ani mu to nedalo tolik práce. (Tvrdil, že ten pes byl vlkodlak; podle mě byl jen rozdováděný.) - „Tví příbuzní jsou proslulí zrádci,“ argumentuje Penny. „V osmnáctém století dokonce nějaký čas měli zakázáno podepisovat smlouvy.“ „Ano, ale nikdy se nezrazujeme mezi sebou.“ !!! SPOILERY !!! Jenže mě moc neuspokojil příběh jako takový. To, že Baz a Simon skončí spolu jsem věděla, takže o tomhle nemluvím. (A ne, nemám nic proti gay romancím, naopak mnoho momentů v knize bylo moc hezkých.) Na ten poměrně vysoký počet stran jsem měla pocit, že se strašně dlouho nic nedělo a že to autorka zbytečně protahovala. A když pak přišlo rozuzlení a konečný souboj, proběhlo to naopak strašně rychle a v chvatu. (I když vysvětlení, jak je to s Pletichou a jeho požíráním magie mi na to, že autorka není autorkou fantasy, přišlo velmi vynalézavé, ač si jej třeba čtenář domyslel dříve než hrdinové.) Na některé otázky jsem sice odpovědi dostala (například jak se Penelopa dostávala na klučičí kolej či co se stalo s Lucy), ale něco stále zůstalo nezodpovězeno. Možná, že kdyby existovaly předchozí díly série, bylo by to o něčem jiném, takhle ve mně zůstal jen silný pocit frustrace. Samotná postava Mága mi nepřišla příliš propracovaná, "flashbacky" do minulosti byly sice zajímavé, ale vylezl mi z toho v podstatě rozporuplný frustrát, který vůbec nekorespondoval s postavou "důstojného Brumbála" (ostatně lze si vůbec vážit dospělého, který chodí oblečený jako Petr Pan?). Anebo postavy Ebb a Nikodéma, jež byly velmi zajímavé a skýtaly veliký potenciál, který ale zůstal nevyužitý... nebo Agáta, která tu byla jen do počtu. Vcelku mě zarazily i následky Simonova střetnutí s Pletichou, ale protože jsem zlomyslná, tak za to nakonec dávám palec nahoru, protože udělat něco takového hlavnímu hrdinovi, to vyžaduje kuráž. (Ostatně Simon zde se vší svou nemotorností působí spíše jako "antihrdina", což byl evidentně záměr. Ztotožňuji se s názory čtenářů, že Basilton byl jako postava mnohem lepší. :-)) No, druhý díl asi číst nebudu a "Nedej se" si podruhé také jen tak nepřečtu. Ale možná za to mohou jen vysoká očekávání, která jsem od autorky měla. Kdyby její doslov byl na začátku knihy, zřejmě by mé hodnocení nebylo tak příkré, protože tam vysvětluje, že neaspirovala na sepsání vlastní fantasy (natož ságy), ale že jen chtěla napsat příběh z pohledu Cath. To beru, protože jako plnohodnotné fantasy to u mě neobstálo. P.S.: To, že na obálce nejsou dvě barevně se tlučící skvrny, ale dva profily mi došlo až ke konci čtení. P.P.S.: Knihu jsem měla půjčenou z knihovny a zaujala mne potřeba jednoho z předchozích čtenářů vpisovat do textu vlastní glosy. P.P.P.S.: Všimla jsem si toho už ve Fangirl, ale Rainbow je evidentně velice zaujatá tím, když někdo při líbání dělá "věci bradou"!... celý text

Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení 2015, * antologie

Knihu jsem si půjčila po přečtení první knihy od Rainbow Rowellové, protože tu měla mít povídku. Antologie povídek mají pro mne tu nevýhodu, že nejde o souvislý příběh, střídají se zde různá vyprávění, různé styly a různé příběhy, a jako čtenář ne vždy dostanu to, co by se mi líbilo. Tady jsem ale byla celkově velice spokojená. I když vizuální stránka knihy (s růžovou ořízkou a růžovým okrajem stránek uvnitř) evokuje takové ty zamykací tajné deníčky pro dívky, když nic jiného, objevila jsem zde jména autorů (autorek), kterým u nás třeba nic moc nevyšlo, a tak nejsou tolik známí, ale podle všeho stojí za přečtení. O půlnocích Rainbow, jak jsem ji poznala v Eleanor a Parkovi, tohle bylo prostě moc hezké! Dáma a liška Zaujalo mě téma, i když bylo pojato hodně ve zkratce, pro fantasy zápletky a víly/elfy mám zkrátka slabost. Toto bych si klidně přečetla rozvedené do nějaké knížky, abych i víc pochopila osobní minulost hrdinky. Andílci ve sněhu Četlo se to pěkně, ale za mne to byl jeden z nejslabších příběhů. Asi proto, že mi hodně připomínal jiné příběhy a jiné knihy. Najdeš mě podle Polárky Zajímavý nápad Santovy dcery. Celou dobu jsem čekala, kdy "její elf" prozře a pochopí, takže závěr byl pro mě velice nečekaný. (Pořád jsem se ještě nerozhodla, zda nenávidím či miluji otevřené konce.) To je yulský zázrak, Charlie Browne Až na šílené jméno hlavní hrdinky mě to bavilo hodně a moc se mi to líbilo. Ačkoli, podobně jako jiné povídky v knize, i v této hrdinové našli lásku velice rychle - mám ráda pozvolnější průběh sbližování, ale uznávám, že povídka je povídka a má kratší rozsah. Váš záskok za Santu Tenhle příběh se od ostatních dost lišil a v knize se vymykal, zůstala ve mně po přečtení zvláštní melancholie a přiměl mě přemýšlet. Krampuslauf Tady bych si s klidem dokázala představit filmovou podobu příběhu. Tak trochu jsem čekala klišé, že hlavní hrdinka skončí s nadpřirozenou postavou, a o to víc se mi líbilo její závěrečné přání. Taky někdo přemýšlel nad tím, jak dlouho Roth zůstal proměněný? Cos to sakra provedla, Sophie Rothová? Další pěkná romantika. Tím, že jsem četla hodně příběhů odehrávajících se v NY a viděla hodně filmů či seriálů, nepřišlo mi, že Newyorčané jsou tak odlišní od zbytku světa, aby se na venkovské univerzitě cítili "v menšině" a jako "ti divní". Jablkový koláč s cheddarem bych si asi nedala, ale potkat takového sympaťáka, navíc s parádním smyslem pro humor (svetry!), bych si dala líbit. V antologii mě zaujalo (v dobrém) i to, jak je etnicky různorodá: Hispánec, černoch, Asiatka, Židovka... Na jednom místě v jedné knize se to moc nevidí. Kyblíky s pivem a jezulátko Název šílený, dost mě odrazoval předem, ale příběh pohodový a hezký. Kterak se "zlý hoch" napravil pro pastorovu dceru, ačkoli on vlastně od začátků vůbec nebyl "zlý". Vítejte ve Vánocích, CA U tohoto příběhu mě hrozně vadilo prostředí, kde se odehrával, ta bezútěšnost a pocity zmaru hlavní hrdinky. Ač jsem se vůbec nedozvěděla, proč byl Ben (mimochodem, hezké křestní jméno!)* v pasťáku, jeho superschopnost (zde nevím proč překládaná jako supermoc) se mi moc líbila (ač jsem se skepticky ptala, zda by na to vše měl v restauraci suroviny). Rozuzlení, jak to bylo se škudlilstvím otčíma bylo velice pěkné. (Ještě jsem si nevygooglovala, zda v CA skutečně je či není obec s názvem Christmas.)** Mimochodem, u této povídky je v obsahu uvedeno chybné číslo strany... * Vůbec kniha byla dost prošpikovaná vánočními narážkami na Dickense, což z našeho prostředí přece jen tolik neznám. ** Není, cítím se ošizená. Betlémská hvězda Zápletku s "hvězdou" na útěku si dovedu přestavit zfilmované jako romantickou komedii pro náctileté. Jen by vedle toho musely paralelně běžet i epizody z Huldina příběhu ;-). Dívka, která probudila Snílka Tohle se hodně vymykalo. Dlouho jsem tápala, v jaké části světa a v jaké době se příběh vůbec odehrává, chvílemi mi přišel hodně depresivní, chvílemi surreální, nedokázala jsem odhadnout, co z toho bude. Ale to neznamená, že to bylo špatně. Za matoucí považuji název antologie, protože obsahuje mnoho povídek, které zadání splňují jen velice vzdáleně. Některé příběhy byly hodně podobné, jiné byly předvídatelné, další naprosto atypické, ale tuhle knížku si dokážu představit ve své knihovničce.... celý text

Fangirl 2015, Rainbow Rowell

Já vím, že to není "Eleanor a Park", ale "Fangirl" prostě není "Eleanor a Park" :-). Četlo se to moc hezky, humor autorky mě nejednou rozesmál nahlas, ale... po Eleanor s Parkem jsem čekala víc. Čtení knihy jsem si užívala, ale po jejím dočtení a zaklapnutí jsem si říkala, že to vlastně bylo tak trochu o ničem. "Fangirl" je popisem prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions o Harry Pott- pardon, Simonu Snowovi, (pro nás) fiktivnímu kouzelníkovi studujícímu ve škole čar a kouzel Watfordu, který bojuje a v posledním díle se má epicky utkat se záporákem Pletichou. (Ostatně, abych uvedla všechny informace, před čtením "Fangirl" jsem sáhla po "Nedej se!", ale úplně mi to nedávalo smysl, takže jsem si v knihovně počkala na příběh o Cath, abych se líp dostala do obrazu.) Téma fanfictions mi není cizí a poprvé jsem k nim přičichla koncem gymplu na fanouškovských stránkách Alana Rickmana aka profesora Snapea. (O to víc mě ten Simon Snow bavil, protože jsem v něm viděla tehdejší nadšení včetně slashů, které se rojily jako houby po dešti a vždy v nich vystupovala nějaká nová sexy učitelka Obrany proti černé magii. Ovšem už tehdy existovalo i hodně gay slashů a na jeden, v němž Snape "zasvěcoval" Harryho, zřejmě do smrti nezapomenu. V tom špatném slova smyslu.) Příběh o holce, která se věnuje téhle vášni, byl zajímavý, ale sám o sobě mi už nestačil. V ději se objeví další motivy - rozhádání se s dvojčetem, které se v prváku urve ze řetězu a užívá si nabyté svobody + hrozba alkoholu/drog u mladistvých, mánie/deprese otce, překvapivý návrat matky, která dívky v útlém věku opustila (a celou "zůstavší" rodinu tím poznamenala), či Cathiny vztahy s okolím, ať jde o spolubydlící či kluky... "Fangirl" se čte velice hezky, ne že ne. Rainbow umí sympaťáky-kluky (komu by se Levi i s těmi kouty nelíbil?), ale kromě toho posledního ale nic nebylo tak rozvedeno do hloubky, aby to uspokojilo mé nároky, a aby to knihu pozdvihlo někam výš než na popis prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions. P.S.: Trest v podobě opravování gramatických chyb v zabavených milostných psaníčkách, jaký byl zmíněn v jedné z kapitol o Simonu Snowovi, bych asi ve škole vykonávat nechtěla :-D.... celý text

Kocour z Montmartru 2013, Michaela Klevisová

Trápení 2011, Richelle Mead

Mám ráda Jill Myles a její Deníky sukuby. Onehdá jsem zabrousila na komentáře knihy a našla tam srovnání s příběhy Richelle Mead. A tak jsem si řekla: Richelle je prý lepší, tož si půjčím první díl a uvidíme! Nebudu to protahovat: Mně se pořád víc líbí Jill. Možná, že Deníky Sukuby jsou větší P, takže mohou působit laciněji. Možná, že mají zmršený překlad a možná že Jackie JE naivní a občas se chová nelogicky, na druhou stranu je to "ošklivka", která si polepšila a snaží se popasovat s novou rolí, kterou Georgina (dle svých vlastních slov) ovládá dokonale. (Mimochodem: Už jen jméno Georgina mě iritovalo, ale to je jen můj problém.) Pokud jsem to z kontextu pochopila dobře, slečna Kincaidová zahájila svoji pouť světem někdy v době starověkého Řecka. To zní velice tajemně a romanticky, ovšem od takové postavy bych čekala, že do 21. století nasbírá pěknou řádku životní zkušenosti, nadhledu a rozumu. Nepřišlo mi. Ba naopak, chovala se - ani ne jako 20+ letá, ale místy spíše jako puberťačka. Údajně jí to pálí (a kupa věcí došla dříve jí než jejím mnohem starším a mocnějším kolegům), ale mě nikterak třeskutě inteligentní a důvtipná nepřipadala. Její slovní výlevy mi nepřišly roztomilé, jen otravné. Ať šlo o monolog v knihkupectví (opravdu ještě někdo kromě hrdinky netušil, že mluví se svým idolem?) nebo naprosto zbytečné urážení konkurenční prodavačky v ezoterickém knihkupectví. Zápletka s vraždami nadpřirozených bytostí by byla bývala zajímavá, kdyby od počátku nebylo jasné, kdo za tím vším stojí. (Vycházejíc z premisy, že žádná postava v knize není zbytečně, jsem chvíli sázela i na spisovatele, ale to by v příběhu nemohl být nezbytný konflikt, takže jednoduchými počty byl padouch jasný.) Postavy se v situaci ohrožení chovaly silně nelogicky (například si všichni radí, že se musí sdružovat, aby je vrah nepřekvapil, ale zásadně vždy někdo někam odejde sám, včetně hlavní hrdinky) a nikdo mi nijak extrémně nepřirostl k srdci, rozhodně ne Sukuba. (Byť to z pohledu hrdinky i autory byl blbec, pokud bych si s nožem na krku měla vybrat, tak by to byl Carter. Za mě to byla jediná aspoň trochu normální figura ve hře, na rozdíl od Jeromeho, který byl krutě lehkovážný.) Dočetla jsem to celé jen proto, že mě zajímal vrahův motiv. (A opět jsem zklamaná.) Jinak jsem zvažovala, že knihu odložím po první kapitole, což běžně nedělám. Richelle Meadovou jsem nikdy předtím nečetla, jako teenager bych asi z knihy byla odvařená víc a koupila bych si celou sérii, takto si ovšem nejsem jistá, zda si kdy přečtu slavnou Vampýrskou akademii, která - jak jsem zpětně zjistila - je také z pera autorky. Ale dobře, abych jen nehaněla, odhalení s dvojčaty bylo nečekané, únik pachatele taky (ale autorka si ho asi šetří do pokračování), konflikt hlavní hrdinky a vztah k Sethovi slibují, že by z toho i něco mohlo být, ale nic z toho by nevytáhlo hodnocení na výš než dvě hvězdičky. Tu třetí dávám za poslední větu knihy: Andělé nikdy nelžou.... celý text

Nejdelší jízda 2014, Nicholas Sparks

Nicholase Sparkse mám zaškatulkovaného na základě jediné knihy, kterou jsem četla, a jediného filmu, který jsem viděla. Dobrovolně bych si ho tedy v knihovně asi nezapůjčila, takže úvodem musím poděkovat libereckým knihovníkům, že mne v rámci Rande naslepo s knihou donutili jít na schůzku s autorovým titulem, který bych jen kvůli jeho rodiči na základě předsudků šmahem odsoudila. Mea culpa! Toto rande bylo velice zdařilé a jsem si jistá, že se s knihou ještě několikrát sejdeme (ba dokonce ji možná natrvalo pozvu k sobě domů, nejenom přes noc). Obě dějové linie se mi líbily moc. V příběhu Iry a Ruth jsem tak trochu viděla Zápisník jedné lásky, onu rekapitulaci osudového vztahu, lásky až za hrob, úcty mezi partnery a trvalé zamilovanosti. Romantika jako řemen. Ale i příběh Sophie a Luka byl moc pěkný, jejich oťukávání a poznávání, ale současně pocit, že je jim s tím druhým naprosto přirozeně dobře, přestože jsou každý z jiného světa. Upřímně, do toho kovboje jsem se trochu zamilovala. (Sakra, Sparksi, jestli takoví chlapi, jaké si bereš do úst a do knih existují, proč sakra nežiju na americkém Jihu?!) Poměrně dlouho jsem čekala, jak se příběhy protnou, respektive je-li mezi nimi nějaká jiná souvislost než ta, že to bude Sophie či Luke, kdo Iru najdou. Vyústění v aukční síni se již dalo čekat, ale i tak potěšilo a bylo moc pěkné. Jen mě mrzí to, že autor více nevyužil Sophiiny lásky k umění - část sbírky mohla přejít do nějakého muzea spolu s ní jako s kurátorkou, muzeum mohlo být zřízeno i v Irově domě? Nedávno jsem v jedné diskusi narazila na to, že Sparks nepíše šťastné konce (s čímž nesouhlasím, protože minimálně Život ve dvou, který jsem četla, končí dobře). A tak jsem celou dobu čekala, kdo umře. Když přišlo prozrazení Lukova handicapu, říkala jsem si, že tak hustý snad Sparks nebude (?!?), a s obavami otáčela stránky, abych ve scéně, kdy se Brian jde pomstít, měla v sobě jen malou dušičku. Fuj, tohle mi nedělejte! :-D U knihy jsem se neuvěřitelně dojímala - o víkendu, kdy jsem ji cestou v autobuse dočetla, jsem se letmo viděla s velice dobrou kamarádkou, takže jsem jí pak posílala sms, že ji miluju a jsem ráda, že ji mám. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou mě to poněkud obtěžovalo, protože tou sentimentalitou a cituplností se Sparks (aspoň podle toho, jak jsem ho zatím poznala) vyznačuje. SBH ho trefně nazvala ždímačkou na city, což by samo o sobě nebylo špatné, kdyby to nebylo tak prvoplánové. A to je vlastně to hlavní, co mi na Sparksovi vadí. Každopádně ten příběh byl fakt pěkný (ach!) a když jsem po přečtení komentářů níže zjistila, že byl také zfilmován, asi mu dám šanci i v této podobě. Zatím jsem shlédla jen trailer a musím konstatovat, že hrdiny jsem si v hlavě představovala jinak, jako menší hezouny, ale Alan Alda coby Ira (kterého jsem si taky představovala jinak) podráždil moji zvědavost. Hra na city je zjevně Sparksovým rukopisem, ale nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Sakryš, liberecká knihovno, příště Rande naslepo zkusím znovu (nyní to bylo podruhé) a budu doufat, že se coby dohazovačka zase trefíš!... celý text

Eleanor a Park 2014, Rainbow Rowell

Podruhé jsem rozečetla Jonathana Strange a pana Norrella, ale tentokrát jsem věděla, že ta kniha jednou skončí a nechtěla se s ní rozloučit. A tak jsem se rozhodla ji na chvíli odložit, šetřit si ji, a čtení si proložit něčím jiným. Pokud vím, toto bylo moje první setkání s autorkou a již nyní mohu říct, že rozhodně nebylo poslední. Pominu-li námět (mám ráda zamilované příběhy) i střídavé vyprávění očima obou aktérů (palce nahoru), výrazně oceňuji slovní humor autorky (místy i černý - viz například hláška Eleanor při darování knihy Parkovi). V průběhu čtení jsem si k ruce vzala papír a tužku, začala jsem si znamenat názvy skladeb a interpretů a hodlám si doplnit hudební vzdělání. (Výčet uvádím v Diskusi.) Ač sama jsem dítětem 80. let, marně jsem přemýšlela, k čemu se úvodní letopočet váže a co se toho roku stalo, co by mohlo hrdiny nakonec rozdělit. Díkybohu je to jen rok ;-). Nicméně po nahlédnutí na záložku přebalu, kde na mě vykoukla fotka autorky, se ptám, nakolik ten příběh byl či nebyl smyšlený? Po knize jsem sáhla díky komentáři spřátelených uživatelů (SBH - Ona si myslí, jak jsme každá jiná, ale to se plete ;-)). Po přečtení nemám mnoho co ke knize dodat, protože to podstatné bylo řečeno v komentářích pode mnou. Jak postihnout všechny dojmy a pocity, které mi Rainbow touto knihou dala? Stylové by bylo vyjádřit se nějakou písní, jenže na tohle nejsem dostatečně pohotová ani nemám takový rozhled. A tak jen suchopárné konstatování: Závidím Parkovým rodičům vzájemnou chemii i po letech a mohu jen doufat, že se jednou jako rodič v podobných situacích zachovám stejně správně. Závidím Eleanor a Parkovi jejich cestu k lásce, zejména její pozvolnost, novost a nádheru prvního zamilování. (Při čtení romantických knih mě už dávno nezajímá samotný cíl, i když na lechtivé čtení jsem vysazená, ale samotná cesta. A ta tady byla velice pěkná.) Nezávidím Parkovi jeho trýznění po odjezdu Eleanor a už vůbec nezávidím Eleanor její rodinné konstelace. Ač je to smutné, věřím i tomu, že i dnes mohou (nejen) americké děti žít v takových podmínkách jako Eleanor a její sourozenci. (Vsuvka: Zde mám jedinou výtku vůči autorce, a to že mi uspokojivě neuzavřela příběh Eleanořiny matky.) Nezávidím Eleanor ani pozici na střední škole, která (jak sama vím) umí být leckdy velice krutá. (Ovšem závidím jí učitele literatury, takového bych z fleku brala, byť coby studentce v pubertě by mi možná přišel nevýslovně trapný.) A ano, i já si pisatele tipla velice záhy a uděluji Rowellové pochvalu i za to, že se v knize, která by mohla být chápána jako pro dospívající, dotkla i takového tématu. Nevím, který milostný příběh je za všechny doby minulé tím nejlepším, ale tenhle byl opravdu hodně (a to jako fakt HODNĚ) dobrý. Určitě za to mohl i konec, který nechává čtenáře v drásavé nejistotě: Co byla ta dvě slova?! Stále si nejsem jistá tím, zda miluji či nenávidím otevřené konce, a asi to bude od každého něco, ač by se zdálo, že takhle moc opačné póly z emoční škály se ani náhodou nemohou mísit. Samozřejmě, že za mne to byla slova vyznání, které z úst Eleanor nikdy nezaznělo, zatímco z Parkových ano. Ale co když to byla jiná dvě slova? ;-)... celý text