tatjana1737 přečtené 609

Tleskač 2022, David Jan Žák

!!! POZOR SPOILERY !!! Pokud tu někdo čte mé poslední komentáře, musí nutně nabýt dojmu, že jsem dogmatik a odpůrce nekanonických děl navazujících na Foglara. Chtěla bych proto předně říct, že nejsem takový škarohlíd, jak by se mohlo zdát. Ba naopak, každý následnický počin vítám a jsem za něj ráda. Jen má očekávání jsou vysoká a nároky taktéž! Knihu jsem dočetla před chvílí a smutně přiznávám, že ve mně nezanechala žádný pořádný dojem. Jak by řekl můj muž: Škoda. Mohlo to bejt dobrý Prostředí sirotčince mohlo být vykresleno mnohem tísnivěji, kromě mytí latrín ve mně nevyvolalo žádnou pořádnou emoci. V knize padne mnoho klučičích jmen, ale s výjimkou ústřední trojice se čtenář nedozví, co s nimi bylo dál. (A u Jana, Komoura i Vonta to ví celou dobu, pokud četl předlohu.) U komparsu by to nevadilo, ale u padouchů bych to čekala - co bylo dál se Zbyškem, jak byl potrestán Správce, kam se poděl Hrbáč a zda došlo k Talafousově nápravě. Vont je sice nadšen Janovým původem, ale za celou knihu se nedozvíme Tleskačovo pravé jméno, natož aby byl využit pro sjednocení Stínadel, jak si Vont maloval. Všichni kluci jsou chudí, ale sociální prvek stojí úplně stranou a autor s ním pořádně nepracuje. Sirotčinec je zprvu líčen jako vězení a líheň šikany, přesto v určitém momentu mají hrdinové tolik volnosti, aby se potulovali po Stínadlech. V těch navštíví známá místa v podobě Svatyně Uctívačů ginga či kostela svatého Jakuba, což jsem nepovažovala za Easteregg, ale přišlo mi to spíše na sílu. Žák na rozdíl od JF zasazuje děj svého příběhu do konkrétní doby. Proč? Proč zrovna na počátku 20. století do sirotčince přibylo tolik sirotků? Fungovaly by c. a k. ústavy pro osiřelé děti tak, jak je spravoval Správce? O klášter jakého řádu původně šlo a proč klášter opustil? Atmosféru předválečné Prahy jsem si dosazovala spíše sama kvůli dataci z nejrůznějších narážek (např. jméno židovského obchodníka), autor s ní záměrně nijak nepracoval a viditelná nebyla. Postavy, nejvíc patrné to bylo u Berta Komoura, mluvily spíše jako naši současníci. Což, jak píše mirek69, současníkům asi vadit nebude, ale mně, coby osobě rochňající si v autenticitě se to nelíbilo. I jména dvou hlavních stínadelských "mafiánů" mi neseděla, ačkoli uznávám, že po krátkém výzkumu jsem zjistila, že slovo ksicht bylo v té době známo a běžně se užívalo. S ohledem na dějinné i místopisné zasazení, chyběl mi v sirotčinci i nějaký německy hovořící hoch nebo větší důraz na sociální prvek. Kolik tehdy stálo pořízení fotografie? Mohl by Jan mít celé rodinné album? Závěrečný zápis je datován do roku 1917, kdy by zřejmě i hoši ze Stínadel řešili spíše válečnou situaci, ale to je jen moje domněnka. Chtěla bych vědět, jestli autor dějinné reálie promýšlel a něco si o nich zjišťoval, nebo jestli jen letopočet plácnul, aby to chronologicky sedělo k (dějově) pozdějším Rychlým šípům. Před pořízením knihy jsem si četla zdejší komentáře a měla obavy z využití známých jmen: Jan Tleskač, Robert Komour, Vojtěch Vont. Kupodivu, autorovo uchopení věci mne nakonec vůbec nepohoršilo, ani skutečnost, že z dotyčných udělal vrstevníky. Zázemí i osobní historie chlapců mohly být rozpracovány víc. Pokud se ale na knihu dívám očima Foglarovky (což je, uznávám, divné slovo, nemohu se však zvát Foglarovcem a nestydím se za to, že jsem žena), nejzásadnější výtku mám k autorství vynálezu létacího kola. Není to sice poprvé, co se setkávám s myšlenkou, že by autorem Tleskačova kola NEBYL Jan Tleskač, ale stále ji považuji na neslýchanou. Kudličkův vynález měl být navíc tajný, přesto o něm hlavnímu hrdinovi řekl Hrbáč. A v neposlední řadě - nebyl Tajemný Em mistrem zámečníkem? Autor z Tleskače udělal učně u truhláře Souhlasím s mnoha výtkami v komentářích od Isew i beníčka. Líbil se mi odstavec, kdy chlapci nahlížení do stínadelských kronik: Prosíme, dejte nám svolení, ať váš můžeme rozevřít a číst, rozkryjte všechna tajemství, ať vidíme, co je skryto mezi řádky, jaká poselství? Dejte nám dar zasvěcení. Prosíme! Nechceme jen bezcílně bloumat a plout po povrchu slov a vět, chceme se ponořit až na dno, do hlubin dávných příběhů, chceme se poučit, chceme vědět. Mám to úplně stejně. A právě proto Žákova Tleskače nezavrhuji. Jaroslav Foglar byl geniální v tom, že některé věci nechal zcela bez odpovědí, takže mohou dráždit obrazotvornost čtenářů i případných pokračovatelů, kteří o svých představách třeba napíšou knihu. Žákova představa se neslučuje s tou mojí, věřím ale, že svoje čtenáře si najde.... celý text

Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství 2018, Tomáš Prokůpek

Maják Uctívačů ginga 2005, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! V roce 2005 mi zcela uniklo vydání třetího dílu, a tak jsem to nyní, ve svém Rychlé šípy - revival období napravila. Po přečtení doslovu se musím trochu kát za své dva předchozí příkré komentáře k uctívačské trilogii. A proto, aby nedošlo k mýlce: Svatopluk Hrnčíř píše pěkně, jeho knížky jsou čtivé, hrdinové sympatičtí, děj napínavý a je zde i výchovný prvek. Jako prázdninová letní oddechovka naprosto ideální čtivo. Proč tedy to nízké hodnocení? Protože Hrnčíř nerozvíjí Foglara, on si jen půjčil jeden jeho motiv (uskupení Uctívačů ginga) a ten si napsal po svém. Samozřejmě, není to hřích, ale pro pravověrné Foglarovce (A Foglarovky? Jak se vůbec říká čtenářkám Jestřábových knih??!) to není Foglar, ale jen volné navázání a vlastní pojetí některých reálií. S oblibou o sobě říkám, že jsem dítě analogu, a jako takovému mi nevadila absence zasazení do nějaké konkrétní doby, v níž se příběh odehrává. Nebýt některých pojmů, přísahala bych třeba, že Zapletalovy Sedmička, Ostrov přátelství a další se odehrávají v současnosti. Taktéž zde. V průběhu četby mne však několikrát napadlo, jak by na děj nahlížely dnešní děti - když hrdinové hledají místa ze zašifrovaných vzkazů, nepoužívají google. Když Kůk kreslí mapy anebo něco s ostatními hledá v terénu, nemá k tomu chytrý telefon s GPS a online mapami. (Mně to nevadí a na uvěřitelnosti to knihám neubírá, ale pro někoho to může být pravěk.) Stejně tak ty Hrnčířovy hrátky s češtinou a autorské novotvary, tentokrát viditelné už u stínadelských Vos, ale i jinde. Co Vavřich ml. udělal se svým pražským domem? Copak se o něj po jeho zmizení nepřihlásili žádní dědicové? Kolik let je vlastně hlavním hrdinům? Z Káti už je slečna, ve druhém díle dokonce jezdila na motorce s místním borcem, tak se mi nechce věřit, že by jí bylo třináct. Pustili by dnes rodiče dvanáctileté kluky samotné přes noc tábořit do neznáma? A co Fárovo shánění vlastního výtisku Stínadelských pověstí, které měl kromě něj v knize snad každý druhý? To si nemohl zajít do knihovny? Děj knih jsem si pro sebe zasadila do doby, kdy jsem je četla poprvé, takže nějaká 90. léta, a k RŠ jsem přistupovala jako k prvorepublikové záležitosti. Proto mi poněkud haprovala časová osa příběhu. Kdy se zjevil Struna? Vždyť, co vím, Uctívače založil Štěpán Mažnák. Kde Jastrův turistický oddíl sehnal sazenice ginga, které sázel všude možně po světě? Proč nikoho nenapadlo zasadit gingo nové poté, co to původní ve Svatyni uschlo? Kdy se Dominik druhý vydal na Východ? (Nebyl on takhle náhodou emigrant?) Pokud se knihy odehrávají v 90. letech, byla by Stínadla stále v tak bezútěšném stavu? Nu a pak to, co si na Foglarovu čtvrť narouboval Hrnčíř: co ta černá věž alias Maják? Ze stínadelských pověstí by se mohlo zdát, že alchymista tam žil někdy ve středověku, ale když si čtenář spojí všechny narážky, muselo to být v době ne tak dávné. Věž sice využívala Kaskova mýdlárna jako sklad, ale nikdo ve sklepě nenašel původní alchymistickou výbavu (o kandele nemluvě), na kterou narazil Franta Hurych? Hrdinové kupu věcí rozluštili a našli díky mnoha náhodám (objev svíčky, Kůkova návštěva starožitnictví, setkání s malířem Zimolou coby dalším spřáteleným dospělým), což možná přijde neuvěřitelné dospělému čtenáři, ale cílové věkové skupině ne. Při čtení mne trklo - a souhlasím v tomhle s Turloghem - že místopis v závěrečné části knihy byl inspirován Protrženou přehradou, čemuž nahrávají už jen ti netopýři. Docela by se mi líbilo pozorovat Bratrstvo spouštějící boty do díry a pak přicházející na Druhou stranu obuté - neobuté. Proto mě mrzelo, že třetí díl neobsahuje žádný komiks jako ty dva předchozí. To byl, zejména v 1. díle, moc hezký nápad a RŠ i noRŠ byly velmi zdařilé. Líbila se mi i obligátní šifra, kterou jsem rozluštila už jen proto, abych nebyla nařčena, že jsem pohodlný čtenář. Hrnčíř oproti 2. dílu přidal více Stínadel, ale hrdinové stejně nakonec skončí jinde. I když už do klubu více méně přijali i Káťu, záhady opět řeší především klukovský trojlístek, a to navzdory Františkově i čtenářově dojmu, že to vůči Tomášově sestře není fér. V závěru knihy jsem čekala, že kromě Katky do party přibude i Ondra Šír, který by si to už s ohledem na svůj rodokmen zasloužil, ale skutek utek. A vůbec spousta věcí zůstala nedotažených: Co Jork? Anebo Klub obnovující tradice Vontů? Ti se sice na scéně mihli, ale v průběhu děje vyšuměli do ztracena. Alchymistův původ nám SH neodkryl a stejně tak poslední Velký Vont Gabriel zůstal zahalen tajemstvím. Nemělo on být nakonec ještě 4. díl? Jako pokračování Rychlých šípů je to (zejm. ve srovnání s Velinským) spíše průměr. (Já jsem prostě zatvrzelý skalní Půrýš - původní Rychlý šíp.) Jakožto čistokrevný Hrnčíř to, i když mým favoritem jsou stále především Lovci z Ohňové hory, ale vůbec není zlé. Ten ostravácký jangin bych na vlastní oči viděla moc ráda, a pokud by místní dovolili, sáhla si na něj. P.S.: Komentáře níže obsahují spoilery, doporučuji pročítat a hodnotit po samotném přečtení knihy.... celý text

Poklad Uctívačů ginga 2000, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl mne svého času zaujal méně, možná proto, že mi přišel i méně uvěřitelný. Předně se mi už jako mládežnici nechtělo věřit, že by někdo něco podobného opravdu reálně prožil a bližší jsou mi knihy, kde čtenář skutečně může zažít to, co hrdinové. Komu z nás se ovšem poštěstí najít nejen tajný srub, ale zejména přes 150 let staré zápisky podivína s Cimrmanovou invencí a výrazně zajímavějšími životními osudy? Pak mi moc nevoněly (a to ani dnes) Hrnčířovy hrátky se slovy, patrné (ale v menší míře) už v prvním díle: norýšové, mašíblové, nyní k tomu Katčiny neologismy typu chlupohrabka apod. Co vedlejší postava, to fiktum faktum další zvláštnost ve vyjadřování, což mělo působit odlehčeně a komicky, ale mně to spíše obtěžovalo, protože v takové statistické míře tak lidi prostě nemluví :-). A pokud si mohu dovolit být ještě chvíli rýpavá, tipla bych si, že Prunus Spinosa by svůj odkaz v té době napsal spíše německy než česky. Draci v prvním díle mi přišli trochu moc, ale Křivodol, poustevník, pyramida a další v díle druhém na mně působily již přehnaně. Což mi připomíná, že jsem zatím nesplnila svoji osobní výzvu, podívat se do mapy a zjistit, zda uvedená místa skutečně existují. Pokud ano a vše je tam tak, jak autor píše, mé hodnocení nebude zdaleka tak příkré! Dějová linka s Dominikem druhým ve druhém díle akcentuje to, že Hrnčíř vlastně vůbec nepracuje s Vonty. Vypůjčil si název jednoho z uskupení, vytvořil mu vlastní historii a zvyky a přesadil ho ze Stínadel do Podkrkonoší. Uctívači zde tak fungují spíše jako turistický oddíl Jakuba Struny a názvem natěšení znalci Rychlých šípů tak z četby mohou odejít rozčarováni. Z knihy mi nebylo moc jasné, v jaké době Struna vlastně působil, ale Hrnčíř se tomu možná s ohledem na naše politické dějiny úmyslně vyhnul. SH píše velice pěkně, čte se dobře a jeho knížka má vše, co od tohoto žánru očekávám - prázdniny, partu sympatických dětí, kterým zdatně sekundují sympatičtí dospělí (ovšem v 99 % případů pouze muži), přírodu i dobrodružné řešení záhad. Jen na ta foglarovská Stínadla navazuje velmi volně, ba spíše nenavazuje.... celý text

Ostrov Uctívačů Ginga 1999, Svatopluk Hrnčíř

!!! POZOR SPOILERY !!! Po letech přečteno znovu a po letech mé hodnocení není již tak příkré. Jak mi dříve vadilo, že Svatopluk Hrnčíř si Uctívače ginga pojal po svém a rozvedl jejich mystiku a rituály, tak mi to dnes přišlo osvěžující a zajímavé. Autor píše čtivě a věřím, že ve své době mohl zájem o původní RŠ u mnohých čtenářů skutečně probudit. Obávám se, že nyní knížka je svými reáliemi už trochu zastaralá, i když styl psaní je pořád velmi pěkný, ve srovnání se současnými autory obstojí a mohl by se dnešní mládeži líbit. (Nevím, tipuji, sama jsem dítětem 90. let. Ale bejsbolka jsme neříkali snad ani tehdy.) Oproti klasické chlapecké literatuře je rozhodně fajn zapojení dívčí postavy, takže i dívčí čtenářky se mají s kým identifikovat. (I když kluci Káťu stále nechávají stranou a de facto NENÍ plnohodnotným členem party na rozdíl třeba od knih Hoganových.) Jednu hvězdičku dolů dávám za zápletku s Kllopokem, která mi přišla už kdysi neuvěřitelná a navíc. (I když si matně pamatuji, že agentura bude hrát roli ještě v dalším dílu?) Stejně tak se mi příliš nepozdávalo všechno to, co děti při svém pátrání v blízkém okolí bydliště objevily, ale na místě jsem nikdy nebyla, a tak nevím, nakolik Hrnčíř fabuloval a nakolik vytesaní draci existují. Říkám si, že průměrné české dítě nebude mít takové štěstí na záhady, což je ostatně nešvar i jiných Hrnčířových knih (např. Talisman spiklenců). Při čtení jsem se přistihla při myšlence, že mě to překvapivě hodně baví možná, že za negativní hodnocení knížek o Uctívačích v mé paměti mohl spíše druhý díl, který mi přišel už hodně přehnaný. (Nyní mám rozečteno, tak uvidíme, jak po letech.) Hrnčíř není Foglar, styl psaní i ladění knížek je jiné, hravější a ne tak temné. Uctívači coby Vontové jsou tu za samostatný spolek, spíše by se dalo říct turistický / skautský oddíl, Hrnčíř jim vymyslel vlastní historii a mytologii, ale pozor, Štěpána Mažnáka v ní nenajdeme. Moc se mi líbil nápad s ukradenými komiksy, které jsou stylem kresby i scénářem hodně věrné předloze. Nicméně za nejlepší knihu od Hrnčíře, kterou mohu číst opakovaně, považuji Lovce z Ohňové hory, právě proto, že mi přijdou mnohem uvěřitelnější a díky tomu i nadčasovější.... celý text

Synové stínadelští 2018, Josef Blažek

Stopa vede do Stínadel 2023, J. Č. Grifin (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Pokračování: Hodně motivů a okamžiků v knize mi přišlo přes čáru. Zmlácením děvčat a stínadelskými čerty počínaje, přes Vinšovy hrubé nadávky přítelkyni, anebo jeho pomočení se, které autor rozmázl hned na několika místech příběhu. A ten útok na Fanku? (s. 235) U toho jsem si už jen poznačila: WTF? I když se nakonec ukázalo, kdo byl pachatel prvního, stejně mi to přišlo přehnané a zbytečně surové. Pachatel měl skončit minimálně v polepšovně, ideálně s předchozím psychiatrickým vyšetřením, a nevěřím ani tomu, že by matky kompliců - i s ohledem na to, jak tato událost Stínadly zahýbala - nešly věc oznámit. Když nic jiného, u Foglara bývá zlo po zásluze potrestáno, tady se autor začal soustředit na druhou dějovou linku s požáry a tohle mu uniklo. Ostatně i to žhářství mi přišlo moc a nechce se mi věřit, že by se tato deviace takhle rychle rozjela. Do poslední chvíle jsem tipovala, že pyromanem je otec dotyčného, už jen proto, že se mi nechtělo věřit, že by autor tuhle diagnózu napsal jedné z postav. Pro někoho to možná bude mít wow-efekt, mě to spíše zklamalo. Byť mě potěšil nález jeho hrobu, zklamalo mě i vyprávění kolem smrti Roberta Komoura, to už mi přišlo vyloženě zbytečné a napsané ve snaze propojit věci, které vůbec propojeny být nemusely. (Ale uznávám, že původ mého oblíbence z klubu mě potěšil, neb se považuji za skalní Vontku, a - i když je to téměř nemožné - v průběhu čtení se díky tomu stal mému srdci ještě o fous bližší.) Je to škoda, protože příběh i autorův styl pro mě měly zpočátku veliký potenciál a myslím, že kdyby mu některé chyby někdo opravil, a on sám se některých věcí vyvaroval, mohlo to být hodně slušné pokračování trilogie. Autor navíc některé věci ponechal otevřené (viz jen původní ježek ležící stále na dně stoky pod sv. Jakubem), takže se může zdát, že třeba ještě něco z tohoto prostředí sepíše. Z pokračovatelů u mne ale každopádně první příčku zaujímá stále nesesazený Velinský a přestávám věřit, že se někomu podaří Poslední tajemství Jana T. překonat. I když RŠ v knize do Stínadel chodily tak často a tak hladce, jako kdyby chodily na nákup do koloniálu, jistou atmosféru to mělo a při čtení jsem cítila potřebu malovat křídou na zeď ježky v kleci (kterémužto nutkání jsem skutečně podlehla). Už víc jak měsíc nosím v lemu trička žlutý špendlík. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů a já věřím, že mnozí z nich jej skutečně ocení. Pokud se k němu dostanou...... celý text

O Červenáčkovi 2019, Pavel Čech

!!! POZOR SPOILERY !!! Už jen na základě komentářů a pro to téma jsem váhala, zda si knihu pořídit a rozšířit si svoji šípáckou sbírku. Knihu jsem si šla okouknout do knihkupectví a ten velký formát se mi nelíbil. Když mi teď muž štědře dovolil koupit si vše to, co jsem si vyhlédla, vložila jsem knihu do košíku a stále váhala, takže nakonec jsem si ji rozhodla půjčit v knihovně, abych zjistila, zda za tu investici stojí. Protože mezitím jsem se seznámila s další autorovou tvorbou (a zjistila, že to je ON, jehož plán Stínadel nutně musím mít doma), velký formát a pevné desky mi už ani trochu nevadí. A po prvním čtení mohu dodat i to, že za koupi stojí. ALE: Je nutné si uvědomit, že ač je to k němu hodně blízko, Foglar to není. Stále je to Petr Čech a takto je nutno knihu vnímat, byť to k Rychlým šípům svádí a čtenář autory snadno zamění. (Ovšem teď, co jsem přečetla několik autorových knížek v rychlém sledu, vidím nenápadná znamení a nitky, které knihy propojují. Věřím, že autor je nezanechává pro vnímavého čtenáře, ale vkládá je do knih hlavně sám pro sebe. Vždyť ta zahrada, kde dívka Červenáčka schovala, je tou z knihy O zahradě. Marně si lámu hlavu, jestli malá vontka není dívkou, co vystoupila z obrazu, ale jsem si jistá, že ten ateliér ve zchátralém zahradním domku patří Čechovi.) Já totiž předně nevěřím tomu, že by to s klubem takhle dopadlo, neseděla mi ta lhostejnost ostatních členů. Dospívání je přirozený proces a Mirek, Jarka i Jindra s Rychlonožkou by se s ním určitě popasovali mnohem líp. Neseděla mi Rychlonožkova lhostejnost vůči kamarádovi, Mirkovo naprosté ignorování chlapců, za které měl jako vedoucí odpovědnost, nemluvě o tom, že Jindrovou osudovou dívkou je přece Tonča Sedlářová a ne Podkova! Knihu proto vnímám především jako nostalgické ohlédnutí někoho dospělého za něčím, co zažil jako dítě a cítí smutek kvůli tomu, že už to neprožije. V tom se ale s Čechem neshodneme. Jistě, opravdická Stínadla si neprojdu, dlouhého v přilbě neuvidím a dobu první republiky, dřevěných ohrad, hliněných dvorků a pavlačových domů s průchody nikdy neprožiju. Knihy mne ale vždy spolehlivě přenesou v čase a navodí takovou atmosféru, že cítím chlad stínadelské mlhy a při čtení inzerátu o výměně ježka v kleci za motocykl se v předtuše velkých věcí budoucích rozechvěju očekáváním a vzrušením stejně jako Rychlé šípy. Budu s nimi při pronásledování Širokka i při otevírání hlavolamu, roztřesu se nespravedlností nad osudem klubovního psa Bubliny a znovu se budu třást strachy při Cizincově nálezu proutěného koše. Himbajs šůviks, ten Vránův deník si chci přečíst taky! I když nevěřím, že byť v dlouhých kalhotách, Červenáčka by si vonťata spletla s dospělým, zajímá mne, zda na brance do zahrady bude zámek nebo bude otevřená. A co za ní Červenáček najde.... celý text

O klíči 2007, Pavel Čech

!!! POZOR SPOILERY (i z jiných knížek) !!! Chce se mi věřit, že František, jemuž je kniha věnována, je tentýž z knihy O zahradě. A tentokrát jsem ráda, že je kniha jaká je, protože ze Zahrady jsem měla smíšené pocity a konec mne spíše frustroval. Knihu jsem zatím četla sama, bez dětí, ale jsem si dost jistá tím, že se jim bude líbit a zaujme. Se Zahradou má společný motiv dětského vnímání světa a bezbřehé fantazie, kdy všechno je možné. I když mi té ztráty na konci bylo líto (od začátku jsem tušila, že tam bude) a doufala jsem, že se chlapec s klíčem znovu shledá, závěr měl pro mne smířlivé vyznění a spíše než že by mne rozesmutnil, příjemně mne rozechvěl v očekávání, co přijde dál. V knížce jsem si užívala drobné detaily: Třeba že ten strašidelný dům na konci ulice jako jediný nemá číslo popisné, ale když se člověk podívá na číselnou řadu, je mu jasné, jaké číslo musí mít. Nebo hned na další straně, že by klíč mohl odemykat třináctou komnatu (náhoda?). Kouzelná zahrada, Umbaj kví divochů, "Chytej, Rodrigo!", detektiv Štika nebo Rychlé šípy odcházející ze školy v obrázku jako komparz pro hlavního hrdinu. Knížku jsem hned přidala do objednávky. Ač se s nákupem nových knih snažím držet zpátky z finančních důvodů i kapacitních podmínek našeho bytu, knihy Pavla Čecha patří mezi ty, k nimž se zaručeně budu vracet opakovaně. P.S.: Po přečtení komentářů se musím připojit k poznatku od R.E.M. Vím, že autor byl kdysi chlapečkem, ale nějaká holčička v knížce by neuškodila.... celý text

Pro Tebe 2018, Pavel Čech

Při objednávání z knihovny mě tahle kniha zaujala svoji obálkou. Coby osoba, která navzdory prozaicky se zdražujícímu poštovnému pohledy, zarytě posílá pohlednice a užívá si jejich poetiku, jsem si tenhle balíček prostě musela alespoň prohlédnout. Grafická úprava knihy je nádherná, předsádkou a obsahem počínaje a zadními deskami konče, samostatnou kapitolou jsou známky, každou z nich bych vydržela studovat dlouhé minuty. Hned první příběh mě přesvědčil, že i tuto knihu musím nutně vlastnit (což je vcelku průšvih, protože je nesehnatelná). Po přečtení Zjevení jsem ihned musela listovat zpátky, abych se podívala, jestli na dveřích bytu bude jmenovka. A byla tam! Příběh o lodičkách - a vůbec motiv lodiček v obrázku (i v Dědečcích) - byl nesmírně poetický a autorovi se něžně podařilo přetavit moji beznaděj v naději a víru v dobro a dobré konce. Příběh s dobrým koncem na mne působil spíše smutně, ale Třešně byly krásné a děkuji za to, že konečně v příběhu figuruje i nějaká žena.... celý text

O zahradě 2012, Pavel Čech

!!! POZOR SPOILER !!! První 3/4 knihy se mi neskutečně líbily a říkala jsem si, že každý z těch obrazů si zaslouží, abych se u něj zastavila, přičemž šeptající štuková znamení se mi líbila snad nejvíc. (Dala bych ruku do ohně za to, že se jedná o skutečná domovní znamení!) Když jsem knížku prohlížela s dětmi, ať šlo o nejstaršího nebo o ty malé, shodně začaly počítat schody, kterých se František z knížky nemohl dopočítat. Devítileťák se ptal, zda se město skutečně změnilo v podmořský svět, a nejmenšího zajímalo, kde je ta babička, co vyprávěla o dívce z obrazu, a proč je velryba zelená. Nejstarší se rozhořčil, když viděl pařez u božích muk a asfaltku se značkami, prostřední řekla, že město se jí nelíbí. Příběh jako takový nepochopil žádný z nich, jen dcerka se ptala, jak je možné, že se zahrada proměnila, když předtím byla stará a ošklivá. I proto, že mám doma Františka, který zatím vidí tygry, létající lodě a bezedné studny, všímá si šipek na zdech a byl by ochoten bez váhání jít hledat poklad, dávám jednu hvězdičku dolů za to, jak to v knize dopadlo s Františkem z příběhu.... celý text

O mráčkovi 2005, Pavel Čech

Knížka podobná té O klíči, ale tato je dějem i jednoduchostí obrázků spíše pro mladší děti. Ilustrace připomínají Trnku, příběh je sice jednoduchý, ale moc hezký, a věřím, že pokud rodič předčítá malému dítěti, mohou se u každé stránky zastavit a dlouho na sebe nechat ilustrace jen působit. Četla jsem zatím jen s nejstarším, byl trochu zklamaný, předchozí čtené autorovy knížky daly laťku trochu výš. Ale i tak se mu to líbilo :-). Zajímavé je, že město i kopec jsou velice podobné těm z jiných Čechových knih :-). Doplněno odpoledne: Knížku jsem ještě četla malým a ty zaujala podstatně víc. U každé stránky děti kladly nějaké dotazy. (Chlapeček: "Jak se jmenoval ten kluk?" Já k holčičce: "Jak se jmenoval?" Holčička, po kratším přemýšlení: "Péťa!" - Jméno starší bratra, o kterém tvrdí, že ho nemá ráda a který jí dneska z tábora přinesl bonbon.) U obrázků tipovaly, jaký tvar mráček má - úmyslně jsem vždy nejprve nechala prohlédnout obrázek, a pak teprve četla. Některé z ilustrací (u nichž obecně jsem obdivovala techniku provedení) v nich vyvolávaly krystalickou dětskou radost, která zase rozradostňovala mně.... celý text

A 2016, Pavel Čech

!!! POZOR SPOILERY !!! Vůči téhle autorově knize jsem na základě anotací byla nejvíc skeptická a nechávala si ji na konec. Navíc jsem nejprve nechápala, co je to na obálce, a myslela si, že je to nějaká brambora nebo kámen s anténou. Po přečtení ihned pořizuji domů a doporučuji na všechny strany. S ohledem na možné využití v hodinách českého jazyka / dějepisu / občanské výchovy naprosto geniální titul! Jelikož jsem usoudila, že to není nic moc pro děti, začetla jsem se do komiksu nejprve sama. Když nejstarší viděl, že opět čtu Pavla Čecha, rovnou si sedl ke mně na zem, že chce číst taky. Přelistovala jsem tedy zpět na začátek a četli jsme spolu, přičemž jsem se tentokrát zastavovala někde, kde mně to bylo prve jasné, ale jemu nyní ne, a nebo si všimla věcí, které mi napoprvé unikly nebo nedošly (např. využití barev v knize). Neuniklo nám, že sopka, kterou maluje na plátno dívka na břehu, je stejná jako ta, co několikrát figuruje v knížce Pro Tebe. Syn "A" úplně nechápal, ale kladl ty správné otázky: "Proč je všude A? Proč ten pán napsal B? Co se s ním stalo? Proč je to tam všechno šedivé? Proč dolů hází ty knížky?" Pro mne je nejlepším shrnutím úvod komentáře uživatele yarghoul na konkurenčních stránkách, který na mne vyskočil z googlu: "První dojem z knihy: Jan Tleskač se dostal do Orwellovy knihy 1984."... celý text

Dědečkové 2011, Pavel Čech

Když jsem se dívala, co všechno Pavel Čech napsal, tahle knížka mne mezi všemi jeho tituly úplně nezaujala a dědečkové na obálce mi přišli oškliví a ne příliš vzhlední. Když jsem zjistila, že kniha vyhrála Zlatou stuhu, tak jsem ji ze zvědavosti v knihovně objednala také, abych domů šla s přeplněným batohem Čechových knih. Dědečkové skončili v tašce přes rameno, kde jsem nesla další balík knih z Knihobotu, a tak jsem je na ukrácení jízdy ze zvědavosti vytáhla v tramvaji. Vůbec mne nerušilo handrkování mých dětí, na chvíli jsem se v knížce ztratila, abych ji pak znovu vytáhla na hřišti při čekání na nejstaršího, až přijde z tábora. Když jsem pak sledovala svoje téměř devítileté děťátko v interakci s vrstevníky, bylo mi až líto, jak se projevuje. Rozjetý byl ještě u večeře, zatímco já už jela na jiné vlně a chtěla trochu zklidnit a zvolnit. Zatímco jedl, rozevřela jsem před ním nejprve knihu O zahradě a pak Dědečky, první mu četla, druhou ukazovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se jeho reakce měnily, kdy ze začátku světácky komentoval "tady vypadá strašidelně!", "Hm, teď levituješ a co", pak se začal usmívat, ptát se a radovat. V průběhu čtení obou knih se naprosto proměnil, jak na něj zapůsobily, přičemž mohu říct, že Dědečkové víc. I když některé příběhy nepochopil (Knoflík), bylo vidět, že ho kniha zaujala, a já dnes experiment zopakovala s mladšími sourozenci. Čtyřletého zaujaly některé obrázky a potřeboval se k nim sám vrátit, takže po dočtení si knížku vzal a listoval si v ní sám. Skoro šestiletá pak komentovala děj, smála se a měla krásné postřehy a interpretace. Oba se shodli, že by si knížku chtěli nechat a že ji mám koupit domů. Co se mne týče, nejvíc se mi líbila Hruška a Přání. I když nevěřím tomu, že by takhle křehký dědeček zvládl lézt po příčkách po zdi, říkám si, kdo z nás by se ve shonu všedního dne vydal za šipkami, které probudily jeho zvědavost? Při třetím čtení jsem si v knize všimla nových detailů, které mi předtím unikly, a třeba teprve před pár minutami jsem objevila mladší já dědečků z obálky nad jejich barevnými portréty. Zpětně souhlasím s komentářem jadly, že mi v knize vlastně chyběla i nějaká babička. Všichni dědečkové byli osamocení, věkem zkroucení, s trčícími chlupy / vousy / vlasy a dojemní, což je mi teď zpětně trochu líto. Nejméně mne zaujalo Moře, i když dědečka z tohoto příběhu naprosto chápu a mám to při čtení podobně jako on. Psí bojovníky jsem musela synovi vysvětlit, mladší děti je nepochopily a dívaly se jen na obrázky indiánů. Biograf mne upřímně pobavil a Ještě něco bylo velice poetické, přičemž děti zaujalo asi nejvíc a dost jsme si u obrázků povídali. Příběh Knoflík je silný posledním obrázkem (viz komentář od Mr.Elmo) a při opětovném čtení si člověk všimne věcí, kterým předtím nevěnoval pozornost a jež nyní najednou vidí zcela jinýma očima (lidé stojící u zda a čtoucí vyhlášku). I napoprvé jsem si ale kladla spoustu otázek a říkala si, jaký význam má jeden utržený knoflík, když už má člověk sbalený kufr a dalšího dne odjíždí... Co se stane se všemi těmi ostatními knoflíky v košíku? Ke knize je docela hezký metodický list čtenářského klubu na stránkách Zlaté stuhy, ale už autorova předmluva mne přiměla zamyslet se nad vlastními dědečky. Dědeček František sice nebyl můj vlastní dědeček, ale pro mě prostě dědečkem byl a v dětství jsem s ním trávila víc času než s dědečkem Jindrou, na kterého teď v dospělosti vzpomínám víc. František se se mnou vracel do svých dětských let, která pro něj už asi byla daleko a která si přibarvoval a já mu to všechno věřila, než jsem si později uvědomila, že ne vše byla pravda a bylo mi ho trochu líto. Jindra mi jako holčičce na Lopůnce sbíral jahody a já ho vidím i babiččinýma očima, která mi později na VŠ psala, jak se seznámili a jak moc se mají rádi. Až když jsem se nad nimi zamýšlela, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec neznám a nic nevím o tom biologickém dědečkovi, co umřel dávno předtím, než jsem se narodila, a že jsem se o něj ani nikdy pořádně nezajímala. Jsem ráda za to, že moje děti svoje dědečky mají a ještě i jednoho pradědečka, který - budu-li upřímná - jako kdyby z některých těch příběhů Pavla Čecha na mne šibalsky mrkal, protože přesně to by byl i jeho styl. Doplněno třetího dne: Nejmladší si knížku stále prohlíží a právě se ptal, jestli bych mohla nasbírat takové jablíčko, aby v něm uvnitř byla taky hvězdička. Říkám mu, že ty jsou v každém jablíčku, záleží na tom, jak se rozkrojí, že bych mu to ukázala, ale zrovna žádné jablko doma nemáme. "A můžeš někdy nasbírat takový jablíčko, aby byla uvnitř taky ta hvězdička a my ji taky měli doma?"... celý text

Bez citu 2022, Neal Shusterman

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Jak poznám, že mi teď nelžeš? Nepoznáš. Ale zatím jsi zásluhou svých instinktů vždy přežil. Co ti říkají instinkty teď? Instinkty mi říkají, že jsme v hajzlu tak jako tak, ať udělám cokoli. Ale to je u mě normální. Po těch letech, co jsem četla první díl, jsem chvíli tápala v některých pojmech a událostech, které jsem zapomněla, jinak byly dojmy z prvního setkání s autorem tak silné, že se mi vše velice rychle vybavilo. Do děje vstoupili noví hráči, kdy zejména čápnutý Starkey si tohle označení zaslouží. Bože, jak mě tenhle kluk štval a jak jsem doufala, že dostane po čumáku! A jak mi bylo líto Trace! Potěšilo mne znovushledání se Lvem, toho jsem si oblíbila už prve a nyní mi byl ještě sympatičtější. A moje sympatie si rozhodně získal i Cam, jehož pozice v tomhle světě je z mého pohledu nezáviděníhodná, ale z pohledu čtenáře hodně zajímavá. Ve dvojce bylo nastíněno, proč vlastně byla Dohoda o rozpojení přijata (je zajímavé, že jsem se po tom sama nikdy pořádně nepídila!). Proaktivním občanům je třeba podívat se na zoubek! CITÁT: Ty jsi vážně hajzlík, víš to? Jablko nepadá daleko od stromu. Já mám stromů spoustu, budeš muset být konkrétnější. Já toho Shustermana prostě žeru. Začalo to nenápadně výpůjčkou Bez šance na základě komentářů z Databáze knih. Dostal mě hned napoprvé. Říkala jsem si, že tenhle úspěch nemůže zopakovat, ale dostal mne znovu. Suchem a pak Smrtkou. Teď jsem si zase naivně říkala, že už mne nepřekvapí, aby mi Bez citu opět vzalo vítr z plachet. Nechápu, kam na svoje nápady chodí a smekám. I když je to žánr YA a trochu mi dělá problém, že se jako dospělec nemám s kým v knize identifikovat, Shusterman do knihy dokáže dát tak hluboká témata a myšlenky, že si z nich hodně odnese i dospělý čtenář. Strašně moc si přeju, aby mu to zůstalo, a i třetí díl téhle dystopie (a já doufám, že bude brzy) mě něčím odrovnal. CITÁT: Věci se dějí buď proto, že to mý nějaký důvod, anebo se dějí úplně bez důvodu. Život člověka je buď nitka v nádherném goblénu, nebo je lidstvo jen beznadějně zašmodrchaný uzel. Máš právo být vybíravý. Neměl bys vzít nic míň než to, co chceš ty sám. Koho by napadlo, že jedinečný celek jejího odpuštění může představovat cennější dar než stovka jejích částí?... celý text

Ocelová princezna 2023, Rina Kent

Pokračování (OBSAHUJE SPOILERY): Nešvar druhých dílů spočívá v tom, že zpravidla nepřijdou s něčím originálním, co by vyvolalo stejný haló efekt jako díl první. Většinou jde o rozvíjení již představených motivů a oslí můstek pro závěrečné (a zpravidla grandiózní) finále. Ocelová princezna trpí přesně těmito nedostatky a jak jsem psala výše, vše podstatné šlo shrnout do textu v rozsahu jedné kapitoly, nemusela vznikat celá kniha. (Pořád se mluví o krizi papíru, ale přesto se tisknou podobné tituly. E-kniha by bohatě stačila...) Konec s informací o Silver měl být šokantní, ale úplně nebyl. Uznávám, že poslední věta zajímavá byla, ale bohužel celou knihu nezachrání a nevím, nevím, jestli si tentokrát jen kvůli ní přečtu i třetí díl. Raději bych snad měla jít dělat něco smysluplného jako zírat do zdi nebo tak. (Pokud se tu jednoho dne přesto objeví můj komentář k trojce, prosím, abyste mne tou knihou profackovali a donutili mne číst Seneku, kterého mi vnucoval můj manžel se slovy: "Ty, která zvládneš číst takhle rychle, ztrácíš čas takovýmhle brakem! Proč si nepřečteš něco pořádného? Takový Seneca by Tě nějak obohatil a něco Ti dal do života!" Slibuji, že teď konečně dočtu ten pád Cařihradu od Waltariho, co čtu už od jara!) Tak, jak jsem měla potřebu mluvit s postavami nahlas a komentovat jejich pitomé chování, měla jsem i nutkání předčítat ty nejstrašnější pasáže kolegům v práci. Položila jsem řečnickou otázku, jestli britské soukromé školství opravdu vypadá takto, a ironicky dodala, že přesně to, co hrdinka líčí, se dělo i u nás na střední škole, že jde opravdu o popis typického středoškolského prostředí a reálií. Kolega hbitě doplnil: "Ano, i já si pamatuju, že to u nás na gymplu takhle bylo!" Kdysi v hodinách světové literatury měl spolužák referát na knihu od J. J. Rousseau "Emil čili o výchově", který začal slovy: "Úvodem svého referátu bych vám chtěl říct: Emila nečtěte!" Já bych tedy závěrem chtěla říct, že pokud máte rádi dobrý příběh, který dává smysl, jednání postav není úplně pitomé, byť se autorka neustále snaží tento fakt maskovat, autor / překladatel si hrají s jazykem a výrazy, kniha má nějakou kompozici, pointu a myšlenku, vedlejší postavy jsou co k čemu apod., pak Ocelovou princeznu nečtěte. Pokud nejste tak dogmatičtí a striktní a výše uvedené Vám vadit nebude, pak jí po přečtení třeba zvednete už tak vysoké hodnocení. Za mne v tom nepřeberném množství titulů existují lepší knihy, se kterými trávit čas. (Jedna hvězda z milosti za poslední větu knihy.) A ne, to, že jsem měla potřebu napsat takhle dlouhý komentář, který jsem pro jeho délku musela rozdělit do dvou částí, opravdu neznamená, že na té knize NĚCO JE.... celý text

Nová životní kapitola Amy B. 2020, Kelly Harms

Četla jsem na doporučení ze skupinky na Modrém koníkovi a líbilo se mi to moc. Není to jen oddychová romantika, ale je tam i spousta dalších motivů, které autorka podle všeho promyslela, takže dávají smysl. Sama se pohybuji v prostředí, kde se četlo a čte, mám i knihomolské přátele, ale o krizi čtenářství u dnešních dětí se mluví dlouhodobě a probírali jsme ji i v rámci rozšiřujícího kurzu učitelství pro 1. stupeň. Věřím, že mnoho mých spolužaček by myšlenka flextologie oslovila a přijde mi škoda, že ji autorka víc nerozpracovala. Představa, že jednou budu doma mít puberťáka, který si bude číst jen za trest, mne upřímně děsí. Vztahová zápletka knihy je poměrně jednoduchá a předvídatelná a ani na okamžik jsem nepochybovala, koho si Amy vybere. Na jejím místě bych ovšem vůči manželovi a jeho znovuzačlenění do rodinného života nebyla tak shovívavá a možná o to víc si cením autorčiny myšlenky: Lidi odcházejí od rodin, když se snaží utéct sami sobě. I motiv momspringy byl osvěžující a coby matka tří dětí musím potvrdit, že pro zachování zdravého rozumu a vlastní identity by si momspringu měl jednou za čas v nějaké podobě naordinovat každý. V neposlední řadě chválím konverzace mezi Amy a jejími kamarádkami, ta hodně odvážná o Bohu z úst Leny mě upřímně pobavila. Danielův latinický vtípek jsem hned musela poslat kamarádce ze střední školy. Taky bych chtěla kámošku, co dělá v módním časopise, a osobního stylistu. A rozhodně bych chtěla zajít do té restaurace, kde podávají smažené sardinky. Přijde profesor latiny do baru a říká: Jeden martinus, prosím. A barman na to: Myslíte martini. - Neblázněte, povídá profesor, víc než jedno nevypiju.... celý text

Poselství ze Stínadel 2003, J. Č. Grifin (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Jarka Metelka byl mým prepubertálním idolem (valem i díky svému černobílému seriálovému představiteli), a když jsem se dozvěděla, že i další autoři (kromě Hogana, Hrnčíře a Velinského) navázali na Foglara, bylo jasné, že tituly si musím - když už ne rovnou zakoupit, pak alespoň - přečíst. Poselství jsem četla jako e-knihu a hned v úvodu jsem přijala hozenou rukavici a poctivě půl dne luštila šifry v úvodu příběhu a transliterovala si na kus papíru Losnovu tajnou abecedu, aby mi na chytrém telefonu kniha neustále skákala na jiné stránky a já tak bojovala nejen se snahou Velkého vonta co nejvíc utajit poselství ze Stínadel, ale i s technikou. Po přečtení knihu bohužel musím hodnotit nízko - pokud jsem poslední Mornštajnové dala tři hvězdy, tak tohle na víc než dvě nevytáhnu... V zásadě nejvíc souhlasím s komentářem od Galadwen: Co mi nejvíc scházelo, je příjemná kompaktnost a přímočarost děje původních knih. Zde autor naopak honí příliš mnoho zajíců, ti se mu rozprchli všemi směry a někteří zmizeli ve křoví. Chybí nějaká nosná základní linie, která by děj propojovala. Doslov mi sice v mnoha věcech udělal jasno, především v tom, proč kniha má kompozici, jakou má - původně se jednalo o námět několika celotáborových her, které spojuje vlastně jen ústřední pětice a téma Stínadel. Jednotlivé dějové linky se autorovi nepodařilo poskládat v kompaktní příběh, přestože z textu je zřejmé, že nápady má dobré. Nemohu se ubránit srovnání s Posledním tajemstvím Jana T., u kterého, kdybych nevěděla, kdo je autorem, věřila bych, že je z pera Foglarova. Zde se mi vysvětlení Tleskačova původu příliš nelíbilo, Měcháček ve mně nezanechal (na rozdíl od takového Dymoura, pomateného Derneta či jiných) téměř žádnou stopu. Dějová linka s leteckými motory a špionáží byla spíše na sílu a Mažňákova rekonstruce létacího kola vyzněla úplně do ztracena, stejně jako několik hlavolamů. Co se Rychlých šípů týče, ty autor ukazuje tak, jak je známe, ale nepřidává k nim nic nového. Postavy jako kdyby uvízly v tom, co napsal Foglar, včetně oblíbených replik či pošťuchování. Neustálé zdůrazňování detektivních vloh mého oblíbeného Jarky mne po několikerém opakování spíše rozčilovalo a Jarku mi zprotivilo. (Jako kdyby ostatní z klubu neměli alespoň selský rozum, když už ne schopnost dedukce.) Rychlonožka sloužil více méně jako komický prvek, sem tam s nějakou replikou přišli Jindra Hojer a Červenáček, jinak to bylo spíše (podobně jako u Jestřába) o Mirkovi a Jarkovi. (Nyní mám rozečtenou třetí Grifinovu stínadelskou knihu a naopak velice oceňuji vykreslení i mimoklubového života starších šípáků, které na mne vůbec nepůsobí rušivě či nepatřičně.) Skalní fanoušky (ale pozor, mezi ty se počítám i já!) zřejmě potěší výskyt a propojení se jmény, které znají z původní trilogie - za všechny Vrána, který ukryl vontskou kroniku a psal o tom, že "Dymoura ještě nenašli". Kdyby autor s těmito figurami pracoval nad rámec Foglara a přidal jim něco vlastního, byla bych zřejmě nadšená a moje hodnocení by nebylo tak příkré. Grifin ale bohužel nevložil do děje nic, co bych neznala, a to, co bylo z jeho pera, se nepodařilo prodat. V ději se sice objeví několik dospělých postav, jak ovšem padlo v dalším z komentářů níže (Arminus), kupříkladu inspektor Vrána se objevuje spíše jako Deus ex Machina. Rychlým šípům sám od sebe předává informace, včetně těch, které souvisí s probíhajícím vyšetřováním, aniž by se hoši na cokoli ptali nebo bylo vysvětleno, proč k nim inspektor pojal takovou důvěru. V knize je navíc zásadní lapsus, a to když Vrána vypráví, že se s Tleskačem jako děti osobně znali, aby později mluvil o tom, že po průšvihu ve fabrice se z města odstěhoval. U knihy, kterou vydalo renomované vydavatelství jako pokračování legendy, bych čekala, že podobné renoncy nebudou. Několikrát zde padlo, že Grifin není Foglar. Není. Musím mu přiznat dobré nápady i jistou čtivost, o výsledku ale nevím, co si pořádně myslet. Pokud bych měla hlasovat, tak důstojným pokračováním je pro mne Velinský. Pokud mělo vydání Poselství ze Stínadel potěšit ty, kteří pamatují celotáborové hry s tématikou Stínadel, pak kniha jistě splnila účel. Nezasvěceným, kteří na knihu nahlížejí jako na pokračování původní trilogie, však může vadit autorova neobratnost a nevyrovnanost jednotlivých linek příběhu. Uznávám, že nápady má Grifin dobré, psát podle všeho taky umí, ale jak jsem psala výše, nepodařilo se mu to prodat a osobně mě kniha do kolen nedostala a působí na mne jako průměrnější fanfiction, která - a teď to možná schytám - nutně nemusela vyjít knižně. Určitě jsem ale po letech dostala chuť přečíst si znovu Foglara.... celý text

Les v domě 2023, Alena Mornštajnová

!!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení nějakých dvou knih jsem si AM na DK dala do oblíbených a těšila se na další knihy, co napíše. Listopád nebyl špatný, ale neseděl mi (alternativní historie), očekávání knižní novinky mi trochu pokazily debaty kolem originality příběhu. Všechny diskuse a obvinění z plagiátorství vyzradily pointu, což mi před čtením tolik nevadilo, ale zpětně si říkám, jestli mi to nemohlo pokazit dojmy z četby a vyznění celé knížky. Začít musím zpracováním knihy. Překvapilo mne poměrně velké písmo a široké okraje stránek. V době, kdy se hovoří o krizi papíru, mi to od Hostu přišlo jako rouhačství, a kdyby byla menší písmenka a menší okraje, kniha by měla tak pětinovou šířku. Přečetla jsem za několik hodin. Příběh jako takový mne příliš nepohltil a po celou dobu jsem cítila odstup. Styl i jazyk vyprávění mi přišly jednoduché, jako kdyby to ani nepsala Mornštajnová. Téma, prozrazené na internetu, bylo zpracováno tak jinotajně, že bych ho - dokud to autorka nevybalila "na plnou pusu" - neodhalila ani kdybych chtěla. Asi to bylo vyzrazením pointy, ale šok se nekonal, i když znechucení ano. Z hlediska děje zůstalo příliš mnoho nedotažeností (co se stalo s tátou, proč se nevyřešil Jakub), na což u autorky taky nejsem zvyklá. Hrozné mi přišlo, že když už hrdinka věc pojmenovala, bylo to všem jedno. Žádná katarze a pocit zadostiučinění. A to, jak pak situaci vyřešila, sice po tom všem dávalo smysl, ale čemu tím prospěla? Po té vší délce si člověk jen říká, že skončí v base a co z toho... Pokud ve mně zůstaly nějaké pocity, tak spíš bezútěšnost a frustrace ze stavby celého příběhu. Vím, že Mornštajnová tvrdila, že chce napsat něco úplně jiného, ale za mne se jí to nepovedlo a kniha mi, navzdory několikaleté přípravě, přišla šitá horkou jehlou. Můj názor je, že by se měla vrátit k "rodinným kronikám ", ve kterých vynikl její jazyk a kterými mne oslnila.... celý text

Nezbytné věci 1993, Stephen King

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!! Konečně se dostávám k sepsání komentáře, protože zrovna u téhle knihy by mne mrzelo, kdybych se k tomu nedokopala. Od Stephena Kinga jsem četla na VŠ, nebylo to zlé, ale z nějakého důvodu jsem mu nepropadla. Když se ve čtenářské výzvě objevil bod přečíst něco od Kinga či Austenové, rozhodla jsem pojmout to jako výzvu, a protože od Austenové toho mám v knihovně docela dost, obrátila jsem se s prosbou o doporučení na kamarádku, která má Kinga načteno a patří mezi její oblíbené autory. Volba padla na Nezbytné věci, o kterémžto titulu mi i svého času vyprávěla. Hned, jak jsem se začetla, věděla jsem, že to bude ono, a těší mě, že i ona si tím byla jistá. Předně: Neuvěřitelně se mi líbil Kingův styl a jazyk, jakým píše. Určitě má na tom zásluhu i překladatel, kterému se tímto dávám pozdravovat. Samotný příběh byl poměrně jednoduchý, ale celou dobu jsem čekala, co se z toho vyvrbí a, i když jsem tomu příliš nevěřila, doufala, že to všechno dobře dopadne. Někteří jiní čtenáři si stěžovali na rozsah knihy, já bych klidně ještě nějakou tu desítku stránek snesla. I když nejsem Američan, King vykreslil prostředí maloměsta tak dobře, že se v mé hlavě spojilo se seriály a představami, které o amerických maloměstech mám, a připadalo mi, jako kdybych tam byla a vše zpovzdálí sledovala. (Jestli se ke knize někdy vrátím, věta Vás jsem tu už viděl! bude tím pádem pro mne mít úplně jiný rozměr.) Pravou identitu páně Gauntovu jsem si tipla dobře, i když jsem jí dlouho nevěřila. Nejednou jsem se přistihla nad úvahami: Jak málo stačí, aby se všechno zbortilo a zničilo. Dobré sousedské vztahy, které navenek a naoko fungují, ale skrývají (ne)zapomenuté křivdy, domněnky, které si o druhých vytváříme Jaká věc by byla nezbytná pro mne a dokázala bych nutkání koupě odolat? Ten pocit z vlastnictví něčeho tak cenného musel být opojný. (A o to hořčí procitnutí!) Jak snadno se smrtelníci nechají zmanipulovat a jak snadno si nechají namluvit, že něco nezbytně potřebují. V tomhle ohledu asi nejtěžší sebeuvědomění, kolika nezbytnými věcmi se dnes všichni obklopujeme a za jak nezbytné je potřebujeme, i když je vlastně nepotřebujeme. Osudy některých postav mne velice zasáhly (Brian, jeho bratr, Cvalíkova manželka), u jiných jsem byla náležitě otřesena (Nettie a Wilma), ale byly i takové, u kterých jsem si zhluboka oddychla, že se jim oči nakonec otevřely. King po celou dobu mistrně budoval napětí a i když se v ospalém maloměstě zdánlivě nic nedělo, tísnivý pocit v pozadí byl čím dál nepříjemnější, mračna na obzoru houstla a věštila bouři až najednou byla černá a ztěžklá hromy. Škoda jen, že samotný závěr mi přišel odbytý, shrnutý do pár odstavců. King je opravdu Král, navzdory odbytému závěru deset hvězdiček z deseti.... celý text