strana1-100 přečtené 150

Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr 2018, Krystal Sutherland

Nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je tahle knížka primárně určená. Ale fakt, že pro mě mělo smysl dočíst ji do konce (což se zdaleka nestane se všemi knihami, které číst začnu) a doknce k ní píšu veřejný komentář, znamená, že na ní je co ocenit i ve věku zcela jiném. 1) Téma. To, jak autorka lehkým stylem pojednává o velmi těžkých věcech. Tak lehkým, že si možná ne každý čtenář uvědomí, jak těžké ty věci jsou, když se dějou doopravdy. 2) Konec. Je dobře, že to není 100% happy end, i když i těch 85 % je trochu moc. Ale, jak praví Ester, život jde stále dál od pohody k nepohodě a tak pořád dokola a žádné definitivní (šťastné) konce se v něm nekonají. 3) Fantazii. Vloženou do reality. Skoro všechno by se mohlo doopravdy stát, že? Tak co tam dělá tenhle prvek? 4) Jazyk. Není fádní. Má vtip. Zajímavé slovní obraty. 5) A pak takové milé prvky, jako třeba že sedmnáctiletý kluk jde na rande v obleku. :-)... celý text

Tohle je háčkování 2017, Pavlína Martiňáková

Dnes jsem se rozhodla, že se konečně naučím háčkovat. Otevřela jsem knihu na první kapitole... a už mám uháčkované pouzdro na brýle. Připadá mi jako skvělý a vysoce motivační nápad, že každá kapitola obsahuje nějakou techniku, kterou se čtenář hned naučí tím, že jí vyrobí něco užitečného, namísto aby háčkoval jen tak naplano pro cvik. Krom toho jsou popisy i fotografie srozumitelné a lze podle nich postupovat krok za krokem. A oceňuju povzbudivý styl komunikace autorky se čtenářem. Třeba: "Opět háčkem zachytíme přízi a protáhneme zpět na druhou stranu. Při této akci nám musí zůstat nabraná příze stále zachycena za háček. Snad vás ale uklidní, že i mně se po letech háčkování stane, že háček protáhnu a nic zachyceného nemám. Musím pak krok opakovat znovu. Nic se ale neděje, naštěstí to nejsou závody."... celý text

Kříž u potoka 1982, Karolina Světlá (p)

Když se na počátku Karolina Světlá pustila do adorování nadpozemsky ctnostné Evičky, říkala jsem si, že si snad tak černobíle pojatou postavou dělá ze čtenářů dobrý den. Naštěstí nám pak předestřela solidní drama plné vášní, z něhož Evička vyšla zkušenější a rozhodně už ne tak černobílá. A pro to drama, které by se v modernějších kulisách mohlo odehrát stejně dnes jako tenkrát, jsem pro nás již zastaralý jazyk, v němž vesničanům vycházejí z úst pozoruhodné formulace hýřící archaismy i přechodníky, přijala, aniž by mě jakkoli omezoval.... celý text

Slyšel jsem sovu zavolat své jméno 2006, Margaret Craven

Četla jsem tuhle knížku porůznu v dopravních prostředcích, včetně tramvají, a tedy skutečně po kouskách, a přesto ten hlavní dojem, který z ní mám, je hluboký klid. Klid daný tím, že příběh plyne jako staré mytologické vyprávění indiánů - nezabývá se emočním prožíváním a duševním stavem hrdinů, popisuje jen život s jeho výšinami i údolími, jehož plynutí se v člověku přetavuje ve zkušenost. Promluvy aktérů jsou většinou myšlenkově nosné, protože světlo autorčina zájmu na ně posvítí zrovna ve chvílích, kdy mají co říct. Co mě oslovuje velmi, je společenství - kmen jako semknutá jednotka, v níž každý zastává své úkoly ve prospěch všech a kde stařešinové představují moudrost, která zná budoucnost dřív, než se stane, a přesto nebrání mladým si ji prožít. ... Jednou odpoledne, když se Marek zastavil u Martina domu kvůli nějakému drobnému vzkazu, zjistil, že sedí u ohně a plete těžký šedý indiánský svetr, který měl na zádech bílého polárního medvěda. Zeptal se: "To je pro mě?" a Marta odpověděla: "Tentokrát ne. Je pro Keetah." "Myslíš, že se vrátí?" "Ano." "Dobrovolně, a ne proto, že prohrála?" "Ano, Marku, dobrovolně," a Martiny laskavé tmavé oči zkoumaly jeho zraky dlouho a pečlivě, a víc už neřekla nic.... celý text

Dveře 2011, Magda Szabó

Před časem jsem četla autorčin Staromódní příběh, který se mi líbil víc, ani tento román však není špatný. Vycházíme-li z toho, že jde o autobiografii, je třeba přihlížet k tomu, že je nutně zkreslená interpretací jedné z hlavních účastnic, tedy spisovatelky samotné. Myslím, že pod tíhou viny, již autorka cítila i po letech, kdy román psala, sama sebe líčí v horším světle, než tomu nutně muselo být. Až se nechce věřit tomu, že by cítila větší zodpovědnost ke státnímu zřízení než k blízkému člověku. Docela by mě zajímalo, jak by tenhle příběh vypadal, kdyby ho napsala Emerence. Jisté je, že by byl natolik odlišný, že bychom možná ani nepoznali, že obě ženy popisují tutéž událost.... celý text

Stříbrné kladivo 2001, Vera Henriksen

Knížku z dávné historie Norska jsem nejspíš ještě nečetla a o to víc mi připadalo vylíčení tehdejšího běžného života zajímavé. Leckdy jsem se v jiných knihách setkala s postesknutím postav: "Naši předci, to byli ti praví chlapi, udatní a odvážní, dnes už takoví nejsou." V téhle knížce si nestýskají. V té ještě tvoří ty legendy. Přesto jsem ráda, že autorka v knize zůstává na domácích dvorcích, zejména na Egge, kam se hlavní hrdinka Sigrid přivdá, a nedoprovází muže na loupežné výpravy nebo do boje proti panovníkovi. To bych s největší pravděpodobností nedočetla. Na knize oceňuji, že si autorka troufla na to, na co málokterý spisovatel. Pojmenovat několik postav stejným jménem. Dokonce křestní jméno hlavní hrdinky mají přinejmenším dvě další postavy. Eirik, Tore, Olav, Sigurd... Tehdejší lidé zkrátka používali jen omezený počet jmen a to, že to autorka v knize reflektuje, sice silně zhoršuje možnost si všechny ty lidi zapamatovat, ale rozhodně zvyšuje pocit autentičnosti.... celý text

Holka, kterou nechtěli 2020, Torey L. Hayden (p)

Jako při četbě každé knížky Torey Hayden propadám bezradnosti při představě, že bych se s nestandardním chováním popisovaného dítěte měla popasovat já. A jako obvykle jsem ráda, že těmhle náročným situacím čelila ona a já si o tom, jak je vyřešila, jen v klidu přečtu.... celý text

Zítra je taky den 2020, Rudolf Havlík

Tak jako je osobitý literární styl autora, který mě na jednu stranu hodně baví a rozesmívá a na druhou až přesycuje sarkasmem, který tuším i v dalších jeho knihách (a proto s nimi počkám), tak nevyhnutelně osobní je jeho pohled na situaci levné výroby a obchodní kultury v asijských zemích, který bych nerada nekriticky přejala, jak leží a běží, i když působí velmi přesvědčivě. Každopádně připouštím, že je to jeden z mála textů v poslední době, který mě nutí o věci přemýšlet a soustředit se na ni i v souvislosti s mým praktickým životem. Zrovna teď nemám vůbec chuť jít si koupit tričko do HáeMka (či dosaďte libovolné jméno jiného řetězce). Jsou nicméně tvrzení autora, s nimiž nemám problém se ztotožnit. Že často posuzujeme něco, o čem nic nevíme a jen si o tom přečteme na internetu? Důkazy jsou všude kolem nás. Že osmdesát procent lidí tvoří blbci, kteří nevidí dál než po vrátka své chaloupky? Nevím, jak došel zrovna k tomuhle číslu, ale připouštím, že nás není zrovna málo.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Toto je kniha, ve které se nevyskytují narušené vztahy, psychické problémy hrdinů ani nutnost čelit těžkým dějinným nebo životním událostem, která prostě jen popisuje život, obohacuje o nové znalosti a čtenáři je při ní dobře. Kniha, jakou je příjemné číst. Přesto mi připadá, že většina současných českých autorek (pomineme-li fantasy) se vydala přesně opačným směrem. Jako by kniha, která neobsahuje dostatek útrap, neměla na čem vystavět příběh. Anna Cima ovšem dokazuje, že to jde a že to jde skvěle.... celý text

Probudit lvy 2018, Ajelet Gundar-Gošen

Výborně popsané psychické stavy, reakce a proměny postav. Nepřekvapuje mě, že je autorka psycholožka. Četla jsem knížku déle, protože mě stresovalo napětí z toho, co se stane, pokud všechno praskne, i co se stane, pokud to nepraskne. Krom toho je každý přečtený kousek výživný. Není to knížka na rychlé čtení, ale taky je to knížka, od které se neochází.... celý text

Lovci Půlnoce 2007, Richard Zimler

Je to krásná kniha. Poklidná? Ano, ovšem tím nejlepším způsobem. Akční? Cha, stačí se dostat do půlky a čtenář jenom zírá na ty zvraty. Ovšem nedoporučuju číst anotaci, hodně se tím ochudíte. Oceňuju taky pěknou práci s jazykem a myšlenky, jež provázejí zrání hlavního hrdiny i ostatních postav. Nicméně pár výtek bych měla. K překladatelce - česká verze názvu mi vzhledem k příběhu nedává smysl. Původní "lovení Půlnoce" by bylo logičtější. K autorovi - občas jsem trochu nadskakovala nad prvky, které na začátek 19. století přenesl v podstatě ze současnosti. Za všechno dva příklady. John jako chlapec touží po psovi, a tak mu otec pořídí border kolii. Když pomineme fakt, že borderky vznikly křížením až na konci 19. století, nedokážu si vysvětlit, proč by rodiče žijící v městském domě pořizovali chlapci ryze pastevecké plemeno a ke všemu ho do Portugalska (zcela určitě plného psů) dopravovali z Anglie. Druhá zarážející věc - kolem roku 1800 alespoň v našich končinách děti svým rodičům vykaly a vztah mezi nimi nebyl ani náhodou rovnoprávný. Nemyslím, že by to v Portugalsku bylo až tak rozdílné, takže Johnova komunikace s rodiči byla přímo neuvěřitelná. Jsem však ochotná připustit, že to byla mimořádná rodina s mimořádnými vztahy. I přes podobné drobnosti to však pro mě byla kniha ideální k ponoření a dlouhému čtení do noci, i když se ráno musí vstávat. Škoda jen, že nebyly přeloženy všechny tituly z cyklu.... celý text

Syndrom Loutky 2018, Dina Rubina

Zajímavá a čtivá kniha, která sice má svá postupná odhalení příběhu v pozadí, ale ten přichází jen mimochodem, bez napětí, není vrcholem vyprávění. Zajímavý je totiž samotný život Péti a Lízy, subtilní, psychicky nevyrovnané rusovlásky a jejího muže oddaného světu loutek. Velmi se mi líbilo odhalování pro mě méně známého prostředí Ruska, zvlášť historie a atmosféra Lvova (teď už ukrajinského) byla vykreslena velmi přitažlivě. A pak sugestivní popis toho, jak určité téma či obor prorůstá životem člověka, který je v něm mistrem, jak díky tomuto sepjetí zakouší uznání i úspěch, ale stejně tak je příčinou mnohého jeho neštěstí. Petr v závěru vyslovuje touhu se od tohoto údělu osvobodit, jenže - kým by byl bez svého loutkářského mistrovství, bez své celoživotní vášně? Jediné, co jsem v knize postrádala, byl Lízin pohled. Ačkoli se kolem ní skoro všechno točilo, ona sama stála pořád jakoby v pozadí. Byl to snad autorčin záměr, jímž naznačovala, že je Líza přiliš loutkou, než aby měla svůj vlastní hlas?... celý text

Vůně letních jablek 1980, Helena Šmahelová

Knížečka vyšla ke spisovatelčiným 70. narozeninám a dovedu si představit, že zadání vydavatele bylo: Napište vzpomínky na svůj život. Jenže autorka trilogie popisující důkladně dějiny jejího mlynářského rodu od 17. až do 20. století tady nemohla fabulovat tak jako tam. Asi taky neměla tolik času (korektor ho neměl určitě). Možná ani neměla chuť se do něčeho takového pouštět. A tak, sedíc v letních dnech v altánku zahrady kdesi na Rakovnicku, vrhla na papír jen nesourodé střípky, které jí paměť právě poskytla. Vzpomínku na chrudimskou babičku a její zlomyslné soužití se sestrou Lízou. Na bratrance Sašu, se kterým ze střechy pozorovali tři staré učitelky v sousední zahradě. Na stoletou tetu Maru, která u ní trávila poslední léta života. Na kokršpaněla svého přítele Jaromíra Johna. Na momenty, ve kterých psala některé své knížky. Helena Šmahelová je dobrá spisovatelka, takže i toto střípkobraní je v jejím podání literární dílo. Přesto... mi připadá zvláštní, že až na jeden moment (pohřeb matky, když bylo Heleně osmnáct) nevěnuje žádnou vzpomínku svým rodičům, manželovi ani příteli Johnovi. Možná to bylo příliš osobní, než aby to chtěla sdílet s někým cizím.... celý text

Hádanky a hlavolamy – Úniková hra 2019, James Hamer-Morton

Kniha je skvěle zpracovaná jak po vizuální, tak po obsahové stránce. Ale! Běžný člověk, který není zběhlý v řešení únikových nebo šifrovacích her, v podstatě nemá šanci šifry vyluštit ani po přečtení nápovědy pro začátečníky. Nestačí inteligence ani logické uvažování, protože tohle je úplně specifický styl postupů, které člověka nemůžou napadnout, pokud s nimi už nemá zkušenost. No a pokud se člověk snaží o něco, co je zcela mimo jeho možnosti, může knihu frustrovaně zaklapnout dávno před polovinou.... celý text

O ostatních nevím nic 2020, Kristina Májová

Autorka umí psát. Dobře, čtivě a promyšleně. Psychologie postav odkazuje na vnímavé pozorování nejen světa kolem sebe, ale především sebe samé, protože jsem přesvědčená, že mnohé pocity a stavy, jež autorka popisuje, jsou její vlastní. V knížce se sice nepochopitelně objevují prvky, které neodpovídají skutečnosti (kromě předčtenářkou zmíněného faktu, že na gymnáziu se nematuruje v 18 letech, taky třeba to, že v žádném obchoďáku patnáctileté holce, která navíc vypadá na jedenáct, vodku rozhodně neprodají), ale věřím, že ve druhé knížce autorka už tohle vychytá a já si ji opět ráda přečtu. Nosným tématem celé knížky, jak to vnímám já, je proměna z pasivního člověka, který podléhá událostem a něčemu vyššímu, čemu se nelze bránit a co o nás rozhoduje, v člověka aktivního, který silou vůle změní své myšlení tak, aby nenechal o svém životě rozhodovat "cosi" (co si sám ve své hlavě stvořil), ale stal se sám tvůrcem svého života. Možná, že k tomu Alici pomůže i to, co jí leckdo vyčítá - snížená emoční a sociální inteligence, avšak vysoké IQ a s ním spojené analytické myšlení. A propos - nejsou právě toto znaky jiných fiktivních, avšak dosti oblíbených postav, jako jsou třeba Sheldon Cooper nebo Sherlock Holmes?... celý text

Ze života knihomolky 2019, Debbie Tung (p)

Návrat domů 2016, Yaa Gyasi

Vidím mladou ženu, která by měla být doma ve Spojených státech, a přece není, která se vrací do vlasti svých předků, Ghany, jež jí ale také nemůže poskytnout pocit domova, a chápu, že její otázka "kdo jsem" je naléhavější než u těch, jejichž předci po několik staletí obdělávali stejná pole usazeni na stejném kousku země. Mladá žena hledá v minulosti a odpovídá si: jsem dívka z chýše i překupník otroků, neúspěšný, avšak svobodný rolník i žena nadaná viděním, jež ničí její život. Jsem ta, která se bojí ohně, neboť oheň poznamenal ty, jejichž součástí jsem. Neméně jsem však tou, jež připlula za otřesných podmínek v podpalubí lodi do Ameriky, byla týrána, vězněna, připravena o svá práva, zdánlivě svých práv nabyla, a přesto se nikdy nestala rovnoprávným občanem. I mně koluje v žilách krev těch, již se děsí vody. Obrazy všech, kteří žili přede mnou a do nichž se otiskly události náležející období, ve kterém žili, jsou mou součástí. Škoda jen, že příběh, který vyprávím, nemá pokojné završení ani ve mně. Snad za sto let? Snad nikdy. Protože co by vlastně mělo být tím završením, když život je nepřetržitý proces proměny? Kdyby někdo podobnou knihu napsal o minulosti mého rodu, jistě by to nebyla tak vzrušující četba, ale ráda bych ji znala. Přála bych si porozumět našim ohňům a vodám.... celý text

Židovka z Toleda 2008, Lion Feuchtwanger

Při čtení Židovky z Toleda, a vlastně i komentářů k ní, mi přišly na mysl filmy dejme tomu ze 70. let. Při úvodních několikaminutových titulcích se tam často neděje nic jiného, než že auto projíždí městem nebo jezdec na koni krajinou... Dnešní filmy začínají přímým skokem do děje dokonce ještě předtím, než se objeví titulky. A s knihami je to podobné. Je třeba čtenáře zaujmout okamžitě, aby knížku hned na začátku neodložil. No, Feuchtwanger si v 50. letech takové cíle nekladl. Tempo jeho vyprávění je pomalé. Důkladné. Takové, že když jsem jednoho dne byla podrážděná a nervózní, stačilo mi přečíst si stránku, nebo možná odstavec této knihy a byla jsem klidná. Jako kdybych prošla ulicí plnou tlachajících lidí, z níž jsem se najednou ocitla v téměř prázdné síni, kde na židli sedí muž a rozvážně hovoří. Vážím si práce, kterou autor musel vynaložit na to, abych si mohla přečíst knihu v takovéto kvalitě.... celý text

Pes, který hovořil s bohy 2004, Diane Jessup

Autorka miluje a po desítky let chová pitbuly. Její nejspíš jediná beletristická knížka je poctou tomuto pro ni mimořádnému plemeni, jež je zosobněno v pitbulovi Damienovi, a hloubce a síle vztahu, jenž může vzniknout mezi člověkem a psem. Velice oceňuji zasvěcené popisy pitbulova chování i uvažování. Jak si hraje na honěnou s listem, jak se zastaví v běhu, aby se podrbal za uchem, jakým způsobem a proč se podrobuje autoritě, jak se chová ve stresu nebo radosti... to jsou věci důkladně odpozorované ze života. Ačkoli mě scény v lese nebo i laboratoři nadchly víc než poslední přespříliš dramatická třetina knihy, je to pořád text, který stojí za vysoké hodnocení a uznání.... celý text

Pes pro mě 2004, Lea Smrčková

Praktický, přehledný průvodce psími plemeny s výbornými ilustracemi. Jednotlivá plemena jsou v knížce řazena abecedně (od afgánského chrta po zlatého retrívra), ne podle příslušnosti ke skupině FCI, takže se snadno vyhledávají. Každé plemeno je popsáno na základě svých typických vlastností a potřeb, jež vycházejí z původního účelu, k němuž bylo vyšlechtěno, takže si čtenář po přečtení stránky může říct: Zvládl bych toto? A autoři navíc pro jistotu rovnou po lopatě dodávají, pro jaké chovatele se plemeno hodí. Ačkoli míněna pro děti, přijde mi příručka mnohem praktičtější a přehlednější než leckterá kniha pro dospělé.... celý text