Safienka
přečtené 508
Pohyblivý svátek
1966,
Ernest Hemingway
Přiznávám se! Pohyblivý svátek je moje prvotina od tohoto autora. A…nestydím se za to. Něčím se začít musí. A ještě k tomu jsem se k ní dostala jen díky filmu. Tímto nakopnutím jsem se „přinutila“ dojít do antikvariátu, dílo koupit a spokojeně si ho odnášet domů. A to hned na první pokus. Štěstí mi přálo. Dílo vydané pod Odeonem z roku 1966. Paráda. Dost k úvodnímu tlachání. V rukou jsem konečně držela poslední dílo Ernesta Hemingwaye, které bylo vydáno až po jeho smrti. Pohyblivý svátek – výraz pocházející z křesťanství, znamenající svatý den, jehož datum není fixované ke zvláštnímu dni. Můžeme s ním pohybovat kam se nám za chce a určit si tak svůj den, který bude svátkem. Útlá menší knížečka čtvercového formátu, která Vás zavede do Paříže dvacátých let. 198 stran vytržených z kontextu života Ernesta Hemingwaye. Žádný začátek, žádný konec. Najednou se ocitáte v jiném životě. V životě umělce, který byl a je málokým pochopený, přesto uznávaný a žádaný. Je tomu asi půl roku zpátky, kdy jsem měla možnost spatřit krásy Paříže. Možná mi to i pomohlo v tom, abych popisy autora více pochopila, navodilo mě to do děje a byla jsem tak více polapena. Vzpomínky jsou mocné, proto je potřeba je občas někam zapsat. Tak to udělal i Ernest. V hotelu Ritz vyhrabal dva kufy, své tužkou psané poznámky a stvořil tuto knihu. Jak jednoduché. Začátek plyne velice dobře. Člověk se najednou prochází ulicemi, sedá v kavárnách, popíjí víno a píše povídky. Celý den v tomto krásném, romantickém městě. Máte možnost si jít sednout do kavárny a tam celý den tvořit nové světy. Nikdo Vás neruší, jen ta myšlenka, že musíte něco napsat, aby jste se uživili. Příběhy umělců, které se pohybují okolo Hemiho, nás provázejí celým příběhem. Fascinující život – chudý, požitkářský, smutný, veselý. To vše je zachyceno v Pohyblivém svátku. První polovina knihy byla příjemně plynoucí, navozující tu správnou atmosféru dvacátých let. Druhá polovina už se maličko více vlekla. Společně s Ernestem jsem se potácela v depresích, s tím rozdílem, že u mě nebyly vyvolány životem a zoufalstvím z toho, že neuživím sebe natož svoji rodinu. Jak těžký je sám život, zvlášť pro spisovatele této doby. Málokdo tehdy ocenil to, co bylo napsáno. Existuje spousta autorů, kteří jsou nejvíce ohodnoceni až po své smrti. Realita je nemilosrdná a krutá. Kromě svého kousku života nám autor dovolí nahlédnout do života Gertrudy Steinové a okoření řádky tragikomickými a jímavými pasážemi o smutném rytíři moderní americké prózy Francisi Scottu Fitzgeraldovi. Hlavou mi běží otázka, co je z toho asi pravda. Co si Ernest přikreslil. Po přečtení si říkám, chtěla bych tam být. Ikdyž paradoxně jsem ráda, že jsem tu dobu nezažila. Ale jen tak nakouknout, pozorovat a poslouchat. Díky Pohyblivému svátku jsem umělcům zase o krok blíž. Díky.... celý text
