PWM přečtené 84

Nadace 2009, Isaac Asimov

Přestože některé dobové myšlenky pomalu zastarávají a z dnešního pohledu jsou překonané, kniha zůstává i nadále skvělá a jako celek nadčasová. Zřejmě to bude tím, že je úplně jedno, v jaké době se kniha odehrává, protože člověk zůstává stejný… Často kritizovaná „povídkovost“ Nadace, koneckonců to opravdu povídky byly, je ve skutečnosti obrovským vkladem k úspěchu knihy, neboť díky této sadě drobných dějů, autor dokáže popsat mnoho oblastí lidského chování i různorodý děj, aniž by k tomu potřeboval celé knihy, jako jiní autoři, či případně Asimov sám v některých dalších dílech. Je příjemné, že v jednotlivých poměrně krátkých a dějově velice hustých a na události bohatých úsecích knihy zůstává Asimov věrný svým výrazným myšlenkám. Ačkoli pouze náznakem, nebo v jejich důsledcích a aktuálním stavu světa, se tak dotýká „otázkou původu“, principem „Věčnosti“ apod, které následně rozpracovává ve svých dalších knihách a čtenáři podává komplexní, věrohodný a logicky provázaný svět. Díky vzájemné logické návaznosti a kontextu je velmi jednoduché a příjemné číst další knihy, ať již ze série Nadace, tak i ostatní knihy. Nadace je skvělou bránou do Asimovova světa a rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Podivuhodný život osamělého pošťáka 2017, Denis Thériault

Tahle krásně klasicky svázaná a v dnešní době, nevídané, i s pouzdrem a navíc podmanivou grafikou zpracovaná novela padne v knihkupectví do oka jistě každému. Totéž již ale jistě neplatí o jejím lyrickém a trochu mystickém příběhu o hledání vlastní podstaty, útěku z šedi vlastní prázdnoty a ochotě zničit vše a symbolicky i ve skutečnosti zemřít v marné touze konečně žít. Příběh je bezpochyby určen především všem Bilodům tohoto světa, kteří oslepení přáním dosáhnout nedosažitelného, nevidí zjevné, ostatní tento subtilní příběh pravděpodobně „mine“. Pevně věřím, že potíže se samotnými Haiku jsou způsobeny pouze náročností překladu. Občas se i nepříliš pozorný čtenář jistě zarazí na rozporu s pravidly Haiku a Renga, které přeci jen trochu kazí celkový dojem. Stojí za povšimnutí, že Denis Thériault v knize překvapivě v některých pasážích používá strhující a velice bohatý jazyk, jako by si sám oblékl kimono a jeho pero vedla nenadálá inspirace a kniha se tak sama částečně stává básní a již jen kvůli tomu stojí za přečtení. Na druhou stranu se musím přiznat, že čím více se ke knize vracím, tím silněji mě trápí neodbytná myšlenka, že kniha je stvořena „jen na efekt“. Vše je „doladěno“ k naprosté dokonalosti, tak jako by knihu tvořila spíše marketingová agentura než spisovatel. Stále mi totiž připadá krásná, ale zvláštně neživě prázdná…... celý text

Ve stínu černých ptáků , Cat Winters
odpad!

Je skvělé, že dnes můžete napsat a vydat knihu a není to spojeno s příliš velkými obtížemi. Je fajn si splnit sen a stát se „spisovatelem“… A navíc, zřejmě občas někde zbude papír, který je prostě třeba potisknout… Ploché a nenápadité vyprávění není kvůli autorčině stylu a jazyku vždy jednoduché a záživné na čtení. Příběh je sice banální a postavy povrchní, ale nabízí alespoň často opomíjenou rovinu psychických zranění v brutalitě války a s tím souvisejících „antihrdinů“. Centrální motivy spiritismu a tzv. Španělské chřipky vyprávění sice oživují, nicméně jsou do jisté míry přehnané a prvoplánové, protože obojí se rozšířilo především až s koncem války. Celkově vzato: těší mě, že knihu jsem měl jen půjčenou a nezabírá doma v knihovně místo.... celý text

Vězněná 2015, Pavel Renčín

Rozdělení na dvě dějové linky vytváří dva natolik odlišné příběhy, že se jejich propojení zdá být vedené pouze snahou vytvořit jediný větší celek a působí poněkud umělým a vynuceným dojmem. Viditelné nadpřirozeno, které v závěrečné části nahradilo dosavadní všudypřítomný strach, hrůzu a boj o život působí rovněž nevěrohodně a uměle, jako by bylo „nasazeno“ na poslední chvíli. Nicméně oba samostatné příběhy mají něco do sebe a jsou vyprávěny se strhujícím spádem. Příběhy prostupuje dusná atmosféra těžkého strachu, vyprávění je syrové, bezohledné. Autor jako kdyby k vyprávění přistupoval se stejným neosobním nadhledem, jako sám Šváp přistupuje ke svým vraždám. Především převyprávění příběhu jedné z nejtemnějších postav kriminální historie, Huberta Pilčíka, s jeho úchylnou bezohledností, pohrdáním životem a bestialitou by stálo za samostatné dílo bez zbytečného uměle vnuceného nadpřirozena. Strhující příběh, navíc vyprávěn očima jeho nejznámější oběti, je velice silný a hluboký. Dětské strachy a naivita jsou tváří v tvář dospělé brutalitě nahrazovány silou, odosobněním a ukončeny předčasným dopěním. Jednotlivé epizody jsou vyprávěny často bez emocí a jakoby „mimochodem“ a to dodává vyprávění na síle. Je zbytečné hledat zlo v nadpřirozenu, protože zlo číhá v nás…... celý text