Pink Martini
přečtené 387
Hodiny a jiné prózy
2000,
Alexej Remizov
"Co hledáš?" udeřila na mě M., když jsem se potulovala kolem signatur 830. "Nevim. Chci si půjčit něco fakt divnýho. Nějakou ruskou klasiku, ale ne úplně známou, chápeš." "Remizov. Byl dost cvok, to se ti líbí. Psal povídky, jsou dost krátký, takže si je můžeš brát na hajzl." A tak jsem ho našla. Autora zlomu dvou epoch, o jehož existenci jsem neměla ani to nejmenší ponětí a nikdo se o něm do té doby nezmínil. Ani během čtyř semestrů ruské literatury. Remizovovy fantasmagorické povídky leží na poličkách knihoven vedle svazků FMD, Merežkovského nebo Brjusova, ale nešáhne po nich nikdo, protože je málo času na to ho investovat do špatných knih, nebo knih s nejistým výsledkem, takže si každej raději vezme další díl povídek FMD, než by zkusil jednoho cáklýho Remizova. O nadějného moskevského synka se jednu dobu bila všechna hlavní ruská vydavatelství, ale zemřel obklopený jen pařížskými štěnicemi a šváby, aniž by o něm kdokoliv věděl. Po vlně překladů z první republiky byl Remizov vzkříšen až úsilím Aleny Morávkové na přelomu tisíciletí. Volám proto: čtěte Remizova! Ochutnejte nefalšovaný modernistický bizár! Sám autor do hlouby duše uctíval Leskova, Gogola a FMD a pokusil se je ve svém díle propojit dohromady. Objektivně neslučitelné principy ale drží pohromadě stmelené silou šílené, sebetrýzňující ruské duše, tabákového kouře a hořečnaté atmosféry listopadového Pitěru, který smrdí po tubeře a rozkladu. Remizov balancuje mezi realitou a sny tak mistrně, že přivádí čtenáře na myšlenku, jestli je tak geniální, nebo neměl páru, co dělá. Groteskní postavičky gogolovských povídek v jeho moci dostávají ducha velkých hrdinů FMD. Žijí svůj beznadějný životeček s touhou ovládnout čas, ale den co den naráží kvůli svému křivému nosu na šikanu a do konce života si budou tisknout k hrudi hubenýma rukama utrhané krysí ocásky jako tu největší cennost, jakou jim osud nadělil. Budou chroptět v kašli, protože nemají na léky, pít jen neslazenej čaj, protože na nic jinýho nemají. V hlavě jim přitom bují velkolepé plány pánů tvorstva, sny o penězích a hezkých šatech. Mít tak aspoň teplý krb. Ba ne, ber cígo nebo tyfus. Jediným cílem je smrt, k ní všechno směřuje a je třeba jen nějak prožít svých pár dní. Ze čtení Remizova běhá mráz po zádech a zvedá se z něj žaludek, přesto není možné se od něj odpoutat. "Hodiny šly a šly, odbíjely nepravidelně, zmateně. Nebyly s to se zastavit, jen odbíjely. Neznaly svůj vyměřený čas, nevěděly, stejně jako lidé, co se stane zítra, co se stalo včera, kde budou, kde byly, kdo je nařídil, kdo je stvořil a kdo jim určil neznámou životní cestu. Bezcestí." 5/5 Možná už vím, co budu dělat, až dočtu posledního FMD. Budu číst Remizova. Ale ne moc často, umí čtenáře přivést na myšlenku, že bytí nemá žádný smysl a duše z nás stejně vyprchá jako pára ze samovaru, tak na co se snažit. Jo, takový příjemný kousek ruské depky, pro inverzní počasí ideální. Budu muset častěji pro radu k M., vystihla mě s přesností hodinářského mistra. A taky příště míň žvanit o místech, kde čtu.... celý text
Má bohéma
1977,
Arthur Rimbaud
Ten den dávali pozor všichni, včetně těch, kteří si pořád pletli Nezvala se Seifertem, protože oba psali ty divný poetický věci. Jeden třicetiletej typ, který žil předtím se ženou a živil se úředničinou, se pokusil picnout svýho mladýho amanta, který ho stáhl do světa chlastu, drog a levných tuberkulózních děvek, a teď se s ním chtěl obyčejně rozejít. Naštěstí mířil o dost hůře, než psal verše, a tak pubertální hošík přežil, pověsil poezii na hřebík a rozjel se toulat po světě, aby pak dost neslavně umřel na nádor v koleni a zůstalo po něm pár básniček. Story s Verlainem a Rimbaudem prostě všichni milovali. Bylo tak jiné než životopisy všech těch spořádaných romanopisců, ale jen tak ze dne na den nepřijít do práce, vyžahnout půllitru absintu a odjet do Belgie s náctiletým fešákem, který sice přinášel jen zkázu, ale měl tak pěkný modrý oči, že se tomu nedalo zabránit, to bylo něco. Prokletí básníci mají jako jedni z mála tu schopnost oslovit svým nonkonformním chováním i mlaďochy, a za to jim skládám hold. Všechny básně Mé bohémy byly napsány do Rimbaudových dvacátých narozenin. Odrážejí jeho pubertální krizi, nejasnou sexuální orientaci, zklamání ze života a nejistotu budoucnosti. Neví, co se sebou má dělat, žije v takových rozporech, že ho rvou na kusy, a aby dokázal alespoň nějak žít, píše o nich. Rimbaud dokázal neuvěřitelně kombinovat v jednom verši krásu a hnus. Vařil v kotli odporný starý hadry, ale ony voněly jako růže. Nebo trhal čerstvé květiny a nechával je postupně hnít někde v koutě? Do ohromného kotle své fantazie naházel krásné mladé Pařížanky, smrduté stoky, dunící moře, chcíplé kočky, opilce v deliriu a šváby za svitu měsíce, aby potom naběračkou pár námětů zachytil, prsknul je na talíř a uvařil básně, které se nikdy nepřejí a zanechají v žaludku směsici divných pocitů. "Tak směrem k černi azuru, v němž topasové moře zvrací, vždy buse tryskat v purpuru lilie, klystýr inspirací." Má bohéma dokonale prezentuje Rimbaudův životní úkol – chtěl metodicky rozrušovat všechny lidské smysly. Jak ostatně píše i v předmluvě F. X. Šalda, Rimbaud byl z řad těch vyšinutců, kteří museli všechno vyzkoušet na sobě. Proto Rimbaud hledal všechny druhy lidského utrpení, zoufalství, lásky a sebeničení, aby se jimi mohl postupně trýznit a dusit. Infikoval se stovkami druhů neštěstí, chtěl zakusit všechnu bolest světa, takže vlastně ani nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl. Co by jen z toho fešáka bylo, kdyby nepřestal psát ve dvaceti a oblažoval nás ještě dalších sedmnáct let svým fantasticko-šíleným slohem? Rimbaud je znechucená ikona, zblitá socha talentu, k níž se chodí modlit všichni básníci. Krásný hnus a hnusná krása podaná tak zoufale čtivě, že se nedá odtrhnout, i když člověk neví, jestli se mu to líbí, nebo se mu chce spíš zvracet. Tohle já prostě můžu. 5/5 "Ty kreslíš pro své rusalky jen šeřík – liliově bílý! – A temné lesní fialky, ty sladké chrchle černé víly!"... celý text
Krysař
2005,
Viktor Dyk
Krysař. K-r-y-s-a-ř. Onomatopoické orgie. Dramatické a kruté er, co se s přidáním nádechu k úvodnímu ká dá vyslovit s takovým pohrdáním, krátké samohlásky, které jako by tam ani nebyly a dodávají jen záblesk světla v temném přízvisku hlavního hrdiny beze jména. Ta zatuchlost něčeho starého a zvlhlého jako hamelnské zdi, hnus a nízkost špinavých krys, kterých se bojíme, a zároveň něco zvláště smyslně vášnivého a silného je v tom slově a zároveň v celé atmosféře krátké Dykovy knihy. Kdo to byl? Odkud přišel? Nezjistíme. Je to sám ďábel, pomsta, smrt? Jen z malých narážek hluboko v textu se dá odhadnout, že to byl někdo, kdo už zažil asi všechno a není nic, co by ho mohlo ještě překvapit. Kdysi miloval a ztratil, proto už jeho láska nemůže připomínat naivní cit rytíře de Grieux. Krysař miluje naléhavě, s citem, ale i se strachem a úzkostí, že jediná věčná věc je jen smrt. Prochází od města k městu, hraje na píšťalu a odchází pryč dřív, než by mu stihl někdo přirůst k srdci tak, že nejde oddělit. Jenže v Hamelnu byla Agnes, a ta snítkou jasmínu navždy zpečetila krysařův osud. Možná byla předurčena k tomu stát se poslední záchranou pro krysaře, aby mu svou dobrotou a láskou pomohla najít sebe sama a vrátila ho na cestu dobra. Dlouho jen její světlé vlasy chránily Hameln před zkázou a mstou krysařovou. "Mohl bych zahubiti Hameln. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To všechno bych mohl učiniti. Nechce se mi.. Bůh žádal deset spravedlivých, abych ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější boha. Stačí mi jediná žena. Ušetřím Hameln pro tebe, Agnes." Jako Tamara nespasila Démonovu duši, nezabránila Agnes tomu, aby krysař poslechl hlasy volající po pomstě. Její lásku ztratil, navždy. Nebylo jiné cesty: "Nechtěla kdysi Agnes, za prvého večera, aby vší silou zapískal na píšťalu? Tehdy se bál, dnes se nebojí. Není nic jiného, co by mohlo ulevit jeho bolesti. Není nic jiného, co by mohlo přerušit smích této šílené. Není nic jiného, co by mohlo pomstíti ho za Hameln. Ať si mluví konšelé o stu rýnských. Ne proto zazní píšťala krysařova." Doufala jsem, že se s diplomem v kapse přestanu konečně zamilovávat do postav z knih, ale Dyk dokázal, že to není možné, alespoň ne teď. Krysař je pro mě literární skvost. Asi je to něco v Dykově jazyku, stačí mu jednoduché a krátké věty na to, aby člověka vcucnul a vyhodil ho na hamelnským náměstí před sedmi sty lety. Nepotřebuje složité obraty, ale neustálým opakováním slov a částí vět vzbuzuje takovou naléhavost a dramatičnost, že vyplavuje emoce silněji než vody Vezery. Umí kousek po kousku a kapku po kapce stupňovat napětí, postupně přidává po jednotlivých slovech, až Krysař po posledním z nich zničehonic přeteče, vybuchne a jeho hněv je opravdu strašlivý. Jeho píšťala svolala všechny hříšníky a vedla je pryč. Zněla jako jasná polnice, tichá výstraha, hlasitý výsměch a něžné zavolání. Byla jako život, zpívala o snu v zemi sedmihradské a svou melodii hnala všechny do náruče zkázy s nejistou vyhlídkou vzkříšení. 5/5 nejen kvůli hrdinovi podle osnov romantismu. Tohle by měly strkat na noční stolky všech žen místo těch cornwallských shitů. Jdu stát frontu těch nehlasnou píšťalou zasažených bab. Sejdem se tam. " ´Připravujete svatbu nebo křtiny?´ otázal se krysař náhle, bez přechodu. Žena ve dveřích se zasmála hlasitě. ´Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.´ “... celý text
Most na Drině
2009,
Ivo Andrić
(Uwaga spoilery!) Veřejný dík uživateli bondula, nebýt jeho komentáře, nikdy se bych se nedozvěděla, že existoval Ivo Andrić a napsal román o mostu na Drině. Setkání s ním bylo zajímavé, ale zcela nenaplnilo mé představy a zůstal dojem silný jako šluk z jedné cigarety značky Drina, kterou se generace Jugoslávců přiváděli do hrobu, ale doprovázel ho ten nepříjemný pocit sucha v ústech a záchvat mírného kašle. Možná jsem se moc zmlsala u Ptáků bez křídel a knih E. Rutherfurda, ale čekala jsem podle popisu syrovou balkánskou ságu rodin na protažení několika staletí od doby, kdy banda chudáků plácala za zvuků biče holýma rukama most přes divý tok řeky do doby, než si i ti největší konzervativci zvykli na hukot projíždějícího vlaku. Andrićovy postavy se knihou míhají jako ryby, které si stihneme z mostu jen prohlédnout, a už mizí v dálce nebo je někdo před našima očima napíchne na udici. Než si na ně zvykneme a něco se o nich dozvíme, jsou nenávratně v trapu a nesou je na místní hřbitůvek. Když necháme stranou postavy, nadchla mě Andrićova práce při popisu krajiny a atmosféry. Vládci a události přicházejí a odcházejí, ale kamenný most Mehmeda paši stále stojí a běloba jeho kamenných oblouků statečně nese krev a slzy, které na ně odevšad stříkají. Časy se mění, přicházejí Turci, Rakušané a Srbové, aby okolní zem ovládli, generace lidí umírají, ale mostu se to netýká a dál ční zcela nehnutě nad Drinou jako památník časů dávno odvátých borou za masiv Triglavu. Jestli zítra vyjde slunce nikdo ve Višegradu neví, ale most Mehmeda Paši bude zcela určitě stát jako protipól koloběhu dějin, který ani na minutu nestojí. Andrić ukazuje svou domovinu věrně, jako by se jen díval na její odraz na vodě. Obyvatelé Višegradu spolu drží za míru i války bez ohledu na to, v které ze čtyř místních náboženství věří. Život místních je jen zřídka sladký, většinu času je štiplavý jako čubrica a zakrývá si oči před neštěstím Faty Avdagovy, která uniká sňatku s mužem, kterého si nechce vzít, skokem do Driny. Most na Drině se mi četl dost zle, nevím, jestli to bylo dnes už dost zastaralým slovenským překladem z roku 1948 nebo tím, že jeho obsah byl ještě krutější, než jsem čekala, ale celkové skóre je 4/5. Je dost možné, že mě rozmazlil Rutherfurd a české překlady Louise de Bernièra, ale po Andricóvi zůstal ne úplně příjemný pocit podobný tomu, jako by někdo naplnil kvalitní cigaretový papírek o sortu horším tabákem. Balkánská tesknota a zápal pro boj, cikánské housle a chuť se střílet po každém odmítnutí lásky jsou všechny na místě, ale neladí. "Tak v tej celej novej povíchrici, ktorá zaľahla na kasabu a od koreňov pohýbala a vyvracala dávne zvyky, živých ľudí a mŕtve veci, most aj naďalej stál biely, tvrdý a nezraniteľný, akým naveky bol."... celý text
Volání Kukačky
2014,
Robert Galbraith (p)
(Uwaga spoilery!) Volání Kukačky jsem se vyhýbala skoro dva roky, protože se její obsah a autorka propíraly na stránkách knižních novinek s nepolevující intenzitou, z čehož jsem usoudila, že to bude brak jak noha. Dobré knihy nepotřebují reklamu, že. Nicméně mi po čase začalo vrtat hlavou, o čem to celé je a zvědavost mě hnala k touze zjistit, jakou ta ženská, co napsala Harryho Pottera, dokáže napsat detektivku. Po čertech skvělou. JKR se nedá upřít fakt, že umí psát a její knihy oplývají zvláštní čtivostí. Stránky se vrší na sebe, vy zdoláváte druhou stovku a máte pocit, že čtete pár minut. Je to lehké, zábavné a chcete vědět, co bylo dál. Takže celkem bez výčitek strávíte místo tří minut slabou hodinku na nočním hajzlu, protože vás sakra zajímá, co se bude dít v butiku Vashti a čekat s tím do zítřka prostě nestačí. Pro mě je Kukačka příjemná záležitost, která rozvířila někdy už zatuchlé detektivní vody plné severského krimi a christieovek zašlých jako zvětralý sušenky s příchutí Earl Greye, co zůstaly po návštěvě senilní tetičky. Uznejme, že i sv. Agatha se po čase přejí a ani její fantazie má tendenci se opakovat. Láska nebo peníze. JKR vytvořila tak sympatickou neortodoxní dvojici, že je čtenáři někdy až líto, že nám neukázala víc z jejich soukromí. Bavil mě laický rozum Robin, která si plní dětský sen řešit záhady a odhaluje v sobě skryté schopnosti. Skvěle ji dubluje bručounský samorost Strike, do morku kostí chlap, který se občas nechá zbít svou bývalou holkou. Vedlejší popisy Londýna ukazují město ze všech jeho stran, z té zasmrádlé čtvrti pod Heathrow, kde maj nejlepší tikka masalu (fakt), i z těch, kde vám VIP obyvatelstvo neodpustí, že vaše gláda za hromového klení uklouzne na výtvoru nějakého psího miláčka s šátkem od Gucciho. 500 stran slupnete jako malinu a budete chtít další. Nemyslím, že má autorka ambice se srovnávat se s A. Christie. Píše za sebe a jde jí to skvěle. Aplauduju každému autorovi, který dokázal přilákat k čtení do té doby abstinující lidi a ukázat jim, proč mají číst. Jen ať po generaci dětí odkojených Potterem přijdou Strikovi puberťáci. Díky JKR, že jsi to zvládla, když už to nedokázal Dostojevskij. Pokud byla tohle zahřívačka a rozepisovací kolo před Hedvábníkem, bude druhý díl pěknej nářez. 5/5 za mě, členku klubu těch, co jim tohle jako dobrodružná krimi kniha bohatě stačí. Jsem jen nelogická bytost, která odešla po druhé trojce z programování v C++ studovat fildu. Bravo, Corme, žeru tě.... celý text
