PFP
přečtené 147
Muslimská dívka
2017,
Amani Al-Khatahtbeh
Přiznám se, že na tuhle knížku jsem se docela těšila a byla jsem na ni zvědavá. Bohužel mne dost zklamala. Řekněme, že má dvě roviny. Jedna, která mi příjde validní a zajímavá. Je to osobní zkušenost dívky se šikanou, s vlastní jinakostí, nadváhou a po krátkém pobytu v Jordánsku, kdy se po návratu do USA vizuálně (nošením šátku) přihlásí k islámu, i s islamofóbií. A její následná cesta na střední, izolace. Hledání vlastní cesty ve společnosti, která se na ni z důvodu původu a náboženství leckde dívá skrz prsty. Stejně tak reakce okolí na její rodinu po 11. září a útoku na dvojčata A samozřejmě její americký sen. Pak je tady ale druhá rovina, kde mě knížka hluboce zklamala. A to je ta faktografická a esejistická. Například mluví o masakru v Dejr Jásinu (1948), ale již nenapíše, že tehdy arabové (ještě si neříkali v té době Palestinci) zavedli blokádu Jeruzalému za účelem vyhlazení jeruzalémských Židů a právě z téhle oblasti odstřelovali jakýkoliv povoz/vozidlo, které se snažilo dodat do Jeruzalému jídlo. V zásadě pak Židům nezbylo nic jiného než si vybrat mezi smrtí hladem a obranou-útokem. A ano, zvrhlo se to v masakr, kdy umírali nevinní. Stejně tak se nezmiňuje autorka o tom, že následný krok arabů byl útok na konvoj převažející nemocné, lékaře a sestry do nemocnice. Arabové pak 70 lidí za živa upálili. Celkově z knížky získáte dojem, že muslimové jsou extrémně hodní lidé, kterým všichni kolem ubližují, kteří měli kontakt s původními obyvateli Ameriky dávno před bělochy. Muslimové jen úpěli pod jhem kolonialismu a proto by se jim teď všichni bílí měli klanět. Harémy neexistovali, to je jen fetišistická sexualizace arabských žen v očích bílých mužů. Francie a její sekulární zákaz zakrývání obličeje na veřejnosti (ne šátku jako takového), již nepíše o tom, že sice i hidžáb je zakázaný na univerzitách, školách - viz. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Dogru vs. Francie. Ale stejně tak jsou zakázány jarmulky, příliš mohutné kříže, atd. Ti lidé se přistěhovali do sekulární země a myslím si, že je absolutně v pořádku se přizpůsobit daným zvykloste v dané zemi. A nebo tam nechodit. No a drahá autorka tohle všechno samozřejmě vynechá a rovnou tam dá rovnítko k povinnému nošení hidžábů a spol. Další kámen úrazu je pro mně její postoj k Izraeli, kdy viditelně neguje právo na existenci této země. Jakékoliv negativní reakce vůči hidžábu a spol. automaticky spojuje se sexualizací muslimské ženy v očích bílého muže. Ehmm, tady si myslím, že problém bude někde jinde. Islám v jejím podání vypadá jako to nejmírumilovnější náboženství na světě, kde se na něj hrabe takový budhismus. Jedinou kaňku, kterou autorka připouští, je málo feministického islámu ve společnosti. Sečteno a podtrženo - je tady nulová (sebe)reflexe, zpětná vazba a jakákoliv snaha o komplexní přístup ke komplexnímu tématu. Celkově je tato druhá rovina absolutním zploštěním tohoto tématu a jeho zamáznutím do pozice “my jsme ti hodní, nám se jen ubližuje a vy jste ti zlí a tupí běloši. PS - tím nechci negovat islamofobii. I proto jsem po téhle knížce šáhla, když už je autorka “tváří současné muslimské ženy v USA". A také pro to, že před pár lety (2018) mě šokovala iracionální reakce na následující dva útoky, které od sebe dělí jen pár dní. Na jeden přemrštěná a islamofobní, na druhý nulová. Oba útoky de facto probíhaly stejně, v obou případech jde o opilou skupinu mladých mužů. Dělí je jen pár dnů. Nicméně první případ měl několikaměsíční téměř denodenní pokrytí, spoustu komentářů, hodně primárně protimuslimských. Ten druhý v zásadě okamžitě zapadl a nikdo se nad tím nepozastavoval. V obou připadech šlo primárně o chlast. V tom druhém případě o Čechy, to znamená, že po propuštění z vězení je tady můžete kdekoliv/kdykoliv potkat. Dneska již ani nedohledáte jestli byl někdo z druhého případu odsouzen, ale k prvnímu případu stále dohledáte spoustu diskuzí, článků, má i vlastní stránku na wiki. Takže ta disproporce je markantní. PPS - takže od knížky jsem prostě čekala něco víc než jen obviňování bílých, nelogické šermování kolonializmem a hledání sexualizace tam kde si myslím, že žádná není, a nebo jde jen o marginální “popud". Například v souvislosti s jedným porno filmem Mii Chalífa? Kterou mimo jiné autorka označuje za Libanonku, přestože je de facto Američanka tak jako autorka. A doušek nakonec - Mia Chalífa mimo jiné čelila za tento snímek výhrůžkám smrti právě od těch “mírumilovných muslimů.... celý text
Chyťte Žida!
2018,
Tuvia Tenenbom
Knížka je napsaná před 10 lety a přesně předznamenává události letošního řína (2023) a bohužel hlavně reakce na masakr způsobený Palestinci na území Izrale, kde brutálně povraždili víc jak 1200 lidí po vzoru IS. V čele byl Hamá,s ale zároveň i mnoho dalších palestinckých organizací jako je lokální obdoba IS a nebo třeba palestinčtí komunisté. Zároveň unesli cca 250 civilních obyvatel na své území. A jak se k tomu postavili neziskovky jako Amnesty Internationl, Červený kříž, Human rights watch, Lékaři bez hranic, zpravodajci z BBC, ...? BBC doteď nemá koule a páteř, aby Hamás označila za teroristickou organizaci, Červený kříž se ani nenamáhal dostat k uneseným Izraelcům, nikdo z těchto organizací neodsoudil otevřeně útok na Izrael, dokonce i většina feministických organizací, které ječí jako první když člověk jen slovem zavadí o ženu, de facto prohlásily, že hromadné znásilňování a vraždění židovek je OK, jsou to v jejich podání jenom příslušnice okupačního národa, takže si to dle jejich podání zaslouží. Ti samí lidé jsou OK s okupací Krymu, Kypru, Tibetu, s útokem na Ukrajinu, se "zelenými mužíky na dovolené na Donbasu", ale nedej bože když se Ukrajina začne bránít (Amnesty International a výkvět jejich "hodnocení"). Ukrajinci musí všechno dokládat, jakékoliv porušení lidských práv ze strany Ruska musí sáhodlouze dokládat. Ale jinak je tomu u Palestinců, tam cokoliv kdokoliv prohlásí je okažitě bráno jako berná mince. Je to například vidět na uváděných počtech obětí. Ukrajincům rozporují “každý kus. Palestinci si nadsadí stovky mrtvých je to OK. Rusové za živa upálí víc jak 50 zajatých vojáků ve věznici Avdijivka, jsou doloženy tisíce připadů mučení zajatých Ukrajinců, ať už vojáků a nebo civilů, ale na západě je to každému šumák. Izrael po teroristických útocích zavře SVOJE hranice a nepustí si nebezpečí do vlastního domu a najednou je pro všechny lidskoprávní organizace, OSN, BBC a spol. okupant. Palestinci porušují všechna možná lidskoprávní ustanovení, ale to je OK, 70 let jim všichni cpou peníze horem dolem jenom aby dostali Izrael na kolena a udělali si další pogrom a zároveň si neušpinili svoje ruce. Další krásná ukázka je přístup k tzv. bombardování nemocnice Al-Ahlí v Gaze. IDF doložila v rozmezí dvou dnů důkazy, že za výbuchem stojí Palestinci, ale v Human Rights Watch, to uznali až po víc jak 2 měsících. A zároveň Hamásem uvedených 500 mrtvých, kdy reálně tam zemřelo cca 10 - 20 lidí, je pořád zahrnováno do celkového počtu obětí na straně Palestinců a všichni tihle svatouškové to vesele papouškují dál. To že například Ukrajinská armáda při obraně využívá i školky a školy jako ubikace Amnesty International kritizovala kde mohla, když Hamás roky využívá nemocnice, školy, školky, sídliště pro odpalování raket na Izrael, sklady zbraní, atd. je ovšem pro tyhle organizace v pořádku. Ostatně výrok jednoho z hlavních představitelů Hamásu krásně dokresluje co vlastně OSN, komise EU a všechny tyhle lidskoprávní organizace stvořili - Músá abú Marzúk prohlásil, že jejich jediný účel a cíl je zabíjet Židy, o občany Gazy ať se postará Izrael a OSN a spol. A to řekl představitel strany/organizace, která v Gaze vládne neomezeně od roku 2005. Nikdo jiný nemá tenhle servis. Nikdo z těchto organizací tímto způsobem nepodporuje Tibeťany, Ukrajince, Kypřany .... Nikdo v Evropě neoslavuje zabíjení třeba Rusů, Číňanů atd. až na mohutné oslavy masové vraždy 1200 Židovských civilních obyvatel, které Palestinci povraždili obvzlášť brutálním způsobem. Otázka zní proč a hlavně, jak je to možné? Tenenbom ve své knize mluví, dalo be se říct, opravdu ze všemi. Je hodně cítit jak sám postupně propadá do beznaděje, když vidí (a snaží se popsat) co se děje. Na začátku je vidět jak leccos bere na lehkou váhu, ale postupem knížky tato lehkost mizí a naopak přibývá vážnosti a zděšení z toho co se děje. Na konci knížky již de facto předznamenává události loňského roku a jsou to bohužel slova prorocká. O to děsivější je pak realita, kterou člověk vidí kolem sebe v těchto dne.... celý text
