PerfectionistKa přečtené 192

Pro sebe jako stvořeni 2021, Sarah Hogle

| Naomi a Nicholas jsou zasnoubení. Říkáte si, proč tahle kniha začíná tam, kde jiné romanťárny končí? Je to jednoduché, oni se totiž nesnáší a dělají všechno proto, aby právě on nebyl ten, kdo vztah ukončí. Proč? Protože kdo svatbu odvolá, všechno cáluje. Jenomže když se začnou oba vzdávat a přestanou si na něco hrát, začnou taky postupně zjišťovat, že ta chemie mezi nimi možná nikam nevyprchala, akorát byli příliš hrdí na to, aby to viděli. | Ze startu bych svoje pocity ohledně téhle knihy popsala jedním jediným slovem: frustrace. Celou první půlku knihy, cca 180 stránek, jsem proklínala Naomi, jak nevděčně se chová, protože Nicholas byl úžasný. Jo, její projevy a myšlenkové pochody byly neskutečně vtipné (!), ale děsně frustrující. Ona si namlouvala tolik věcí, že to nebylo možné. Někdy do téhle doby jsem si o knize říkala, že to je průměr. Pak ale přišla druhá půlka knihy, kde si Naomi a Nicholas přestali dělat naschvály a místo toho si k sobě znovu začali pozvolna hledat cestu. Tahle romantická linka byla vlastně taková podivná verze hate to love… konkrétně love to hate to love :D a bylo to BOŽÍ! Skvěle napsané, trochu mi to připomínalo Má mě rád, nemá mě rád od Sally Thorne, ale bavilo mě to tisíckrát víc. Vytkla bych přesně 2 věci: moc dlouhé kapitoly (mám raději víc kratších) a mega bych se chtěla dostat do hlavy Nicholasovi a přečíst si i jeho pohled. Oba hlavní hrdinové však mezi sebou měli neuvěřitelnou chemii a už jsem se nemohla dočkat, až jim to konečně docvakne. Pokud vám sedne Naomi, nebo se s ní aspoň smíříte, máte vyhráno. Mě fakt bavila, i když bych s ní nejraději první půlku knihy pořádně zatřásla, ať toho nechá a zamyslí se. A paní matka v podobě Deborah byla skvělý záporák typu Umbridgeová. Prostě byste ji nejraději zakopali do země. Bavilo mě to o to víc, že to je takový skrytý, nenápadný poklad, který není vidět všude. Ty já mám nejradši. Nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších knih v roce 2021.... celý text

Polibek v Paříži 2018, Catherine Rider

Možná tentokrát 2021, Kasie West

| Sophie je na každé akci, která se v jejím okolí koná. Pracuje totiž v květinářství, což jí jde, ale nebaví - jejím životním snem je návrhářství, takže si pořád kreslí nějaké kousky oblečení. Jestli vám už tady nedojde, jak to s její “kariérou” dopadne, zažijete v knize moc hezké překvapení. Pokud vám to hned došlo (jako mně), tak se těšte aspoň na arogantního Andrewa, který se najednou začne taky všude objevovat a Sophii lézt na nervy. #hatetolove | Těšilo mě, že i když vlastně čtu středoškolskou YA contempo, ona se fyzicky vůbec na střední škole neodehrává - a to aniž by byly letní prázdniny! - fakt osvěžující. Na základě tohoto konceptu, totiž odkrývání děje pouze pomocí několika událostí v roce, to však bylo dost povrchní a chyběla tam ta omáčka okolo. Na druhou stranu to díky tomu ale bylo aspoň v rámci možností originální a připomnělo mi to film Holidate, akorát víc teen a víc přízemní. Vsuvky o kytkách byly úžasné, vůbec se nedivím, proč to obyvatele tolik bavilo. Mě bavila i Sophie obecně, protože jsem se v ní viděla. Vím, že spousta čtenářů měla problém právě s jejím chováním, ale já ne - vyjadřuju se a jednám podobně jako ona, přestože si uvědomuju, že se obě občas chováme zbytečně útočně a sarkasticky. Naposledy jsem od Kasie West četla Kluka odvedle, který byl z mého pohledu průměrný a přišel mi zbytečně nadhodnocený. Jako jo, ty rodinné vztahy tam byly super, ale já moc nemusím romantické linky friendship to love, takže romantika byla za mě lepší zde a moc nechápu tak nízké hodnocení. Ona ani tohle není žádná světoborná literatura, pořád je to Kasie West žejo, nicméně já do toho šla s jistým očekáváním, a přesně to jsem taky dostala - uvolnění, předvídatelnost a konstantní uculování, takže si nemám na co stěžovat.... celý text

Všechno, úplně všechno 2015, Nicola Yoon

Prudký vzlet 2021, Bianca Iosivoni

Tak, jak jsem Strmý pád ještě celý poctivě četla, protože jsem tam v průběhu pořád měla nějakou naději, že by mě mohlo třeba bavit a že se bude jednat o fajn dílko, tady už jsem očekávání snížila na nulu a prvních 200 stran jsem napůl četla a napůl tím listovala, protože to nemělo téměř žádný děj. Prudký vzlet mi dal jednu věc, a to ujištění, že prostě nejsem člověk na heavy témata v contemporary, když se tam vůbec, ale vůbec nic jiného neděje. Opět a zase samé opakování již daných a řečených věcí, samé popisy citečků. Chudáci vedlejší postavy, ty by si zasloužily lepší příběh a lepší hlavní hrdiny. Tady se to navíc ani netočilo kolem nějakého - v rámci možností - milého děje se špetkou tajemství, ale kolem toho, co bylo odhaleno na konci Strmého pádu. Jenomže to je to. Ono by stačilo o pár kapitol protáhnout 1. díl a tohle nemuselo vůbec vzniknout. Nebo ještě líp, stačilo ubrat půlku Strmého pádu a díly spojit dokupy. Kniha má o nějakých 60 stran méně nežli první díl a tentokrát se děj rozjel (rozuměj přestala jsem knihu proklínat) “už” po dvousté straně. I tak to bylo neskutečně zdlouhavé, vůbec mě to nechytlo za srdce, nedostala jsem z toho žádné emoce a byl to obrovský kýč. Ale pozor, já jsem citlivá asi jako pařez. Věřím, že pokud má někdo podobnou zkušenost a/nebo se vyžívá v rozebírání psychického bordelu v hlavě, dílko se ho může dotknout na správných místech. Hodně individuální záležitost.... celý text

Básník v báglu 2005, Ivona Březinová

Strmý pád 2020, Bianca Iosivoni

Hailee je taková nezajímavá slečna, která by chtěla být odvážná, a tak se vydá sama na road trip po USA. Najednou se ocitne ve Fairwoodu, kde žil její online BFF Jesper, který nedávno zemřel. Tam se seznámí s Jesperovým druhým BFF, Chasem, se kterým si samozřejmě neplánuje nic začít, ale jako na potvoru jí klekne auto, a tak tam musí zůstat. Pak se děje hromada zbytečností a rozjede se to až v úplném závěru, který ale končí tak otevřeně, že prostě musíte bezprostředně sáhnout po druhém díle i v případě, že vás to štvalo tolik jako mě. Já a Bianca nebudem kámošky. Přesně to, co mě štvalo v 1. díle Půlnočních kronik, bylo ve velkém i tady. Nekonečné popisné pasáže na úkor akce ještě budiž, i když i toho bylo přespříliš, ale hlavně to OPAKOVÁNÍ. Mě by z toho trefil šlak, fakticky. Všechno. Furt. Dokola. Neskutečně mě kvůli tomu iritovala třeba Katie, postava, která se tam ani sama neobjevila. K tomu, abych ji neměla ráda, stačilo pořád Katie to a Katie tamto (ano, a to i přes ten konec). Hailee na tom nebyla o nic líp. Tuctové, nezajímavé děvče a ani Chase nebyl bůhvíco. Mám moc ráda knihy s více POVs, nicméně to musí jít rozeznat. Chaseův vyprávěcí pohled mi připadal nudně obyčejný, kdyby to nebylo psáno v mužském rodě a občas tam nebyl nějaký typický mužský výlev, splynulo by mi to normálně dohromady. Bylo mi jedno, jak a kdy se dají dohromady, protože ta romantická linka byla jedna obrovská nuda. Na mě to byla příliš přepálená láska na první pohled, a co mě na tom mrzelo nejvíc, že byli bez špetky jiskry, chemie. K tomu, jak o ničem byl samotný příběh, se mi už snad ani nechce vyjadřovat. Přísahám, že kdyby kniha měla o 250 (250!!) stránek méně, vůbec o nic bychom nepřišli. PŘESTO musím uznat, že to nějakou černou magií bylo čtivé, a čest výjimkám = vedlejším postavám, které jsem si oblíbila. Reálně dobrých stránek bylo asi těch 20 posledních - i když jsem to, co se stane, tušila - a zejména posledních 5, které mě sice nalákaly na pokračování, ale bohužel mě ani tak nijak nezasáhly. A aby z 416stránkové knihy bylo peckovních jen 20, to je smutné.... celý text

Má mě rád, nemá mě rád 2017, Sally Thorne

Lucy Huttonová je přesvědčená, že nenávidí Joshuu Templemana. Oba pracují jako výkonní asistenti ředitelů jednoho nakladatelství a jsou nuceni spolu sdílet kancelář. Když se ale dozví, že jeden z nich má šanci povýšit na nový post ředitele, jejich nenávistné hry dostanou úplně nový rozměr. Lucy Huttonová je přesvědčená, že nenávidí Joshuu Templemana. Možná je ale mezi nenávistí a láskou tak tenká hranice, že to ani sama neumí rozeznat. Klidně by se to mohlo jmenovat Padesát odstínů modré a dostálo by to svému názvu doslovně mnohem víc než ty druhé “Odstíny”. Teď teda tyhle díla vůbec nesrovnávám obsahově, jde jen o název, a kdo Má mě rád, nemá mě rád četl, tuhle modrou symboliku musí chápat :D Jedná se o moc fajn rom-com, ale teda že bych si z ní sedla na zadek, to se říct nedá. Měla jsem trošku jinačí představy, takže se nemůžu ubránit vnitřnímu pocitu, že jsem lehce zklamaná. Čekala jsem lepší pojetí hate to love. Na jednu stranu to bylo vlastně originální, protože to bylo napsané tak nějak jinak, to moc nedokážu vysvětlit, na druhou to bylo místy totálně klišoidní a extrémně pohádkové, což jsem v takové míře vůbec nečekala. Lucy mi žel nebyla zrovna dvakrát sympatická. Josh mi sedl rozhodně více, ale jestli ještě někdy někde uvidím oslovení “Jahůdko”, asi si to hodím. Občas mi ty jejich dialogy připadaly víc cringe než zábavné nebo vzrušující, občas to bylo naopak perfektní čtení. Takže já vám nevim. Ve finále jsou to takové 3-3.5*. Jistá jsem si ale tím, že kniha je naprosto ideální materiál pro filmovou adaptaci, jestli však nevyužijí všechny ty barevné detaily a symboliku, kterou kniha oplývá, tak budu teprve zklamaná. Bojím se podívat i na trailer, takže potom zhlédnu až výsledek a budu se modlit, ať to klapne.... celý text

Ostrov Lhářů 2015, E. Lockhart (p)

Cadence je členka zdánlivě dokonalé a skutečně bohaté rodiny Sinclairových a jedna z “lhářů”. Tihle všichni se každé léto schází na rodinném ostrově Beechwood. Patnácté léto se jí tam stane nehoda, kvůli které utrpí vážné zranění hlavy a ze které si nic nepamatuje. Sedmnácté léto se vrací zpátky s cílem zjistit, co se stalo, protože všichni - její máma - strašně mlží a ona má pocit, že je za tím víc, než vůbec tuší… Tahle moje anotace tentokrát říká asi 3x víc věcí než ta oficiální, která je sice jakože mega cool, ale úplně k ničemu. Podle mě je klíčové tyto věci vědět, protože jinak budete zbytečně půlku knihy tápat (jako já), což nutné NENÍ. Ty charaktery byly strašně ploché. Nevybudovala jsem si k nim vůbec žádný vztah, a tak, jak jsem četla, že to má být strašně dojemné, tak mě to nijak nezasáhlo. Musím ale uznat, že to bylo napsané velmi zajímavě, poutavě. Nechytlo mě to hned od začátku, protože jsem se v první řadě musela zorientovat, o co tam vlastně jde. Když jsem se ale pořádně začetla (asi půlka knihy btw ), tak jsem to jiné, zajímavé, až lyrické psaní musela ocenit. Hlavně mě, jakožto milovníka pohádek, bavily ty pohádkové pasáže. Bohužel jsem z toho děje nebyla vůbec tak odvázaná, jako někteří. Myslím, že kdybych neměla nakoukáno tolik filmů a seriálů s podobnou YA mystery tematikou, asi bych si to užila více. Takhle mi to nepřišlo nijak závratně ojedinělé a úžasné. Skoro celou knihu vůbec nic nevíte a nechápete, a když už tam přišel nějaký zvrat, tak mi nepřipadal nijak extra překvapivý. Celé je to naopak dost depkoidní a frustrující, hlavně Cadyiny myšlenky. Rozhodně všem ale doporučuju zkusit si ji přečíst. Špatná kniha to není, je naopak velmi zvláštní a buď vám totálně sedne a dostane se vám pod kůži, nebo budete přemýšlet, co jste to sakra právě přečetli. A pokud třeba čtete/sledujete jen romantiku, určitě budete nadšenější (a šokovanější) než já.... celý text

Snít znovu 2021, Mona Kasten

Jude je nejnovější přírůstek do Woodshillské rodiny, kam přijíždí za bratrem. Sama, bez peněz a se zničenými sny se nastěhuje k němu a k jeho 3 spolubydlícím. Shodou okolností je jeden z nich Blake, její ex, kterému ne-až-tak-dávno zlomila srdce. Blakeovi, který je už tak neskutečně mrzutý kvůli zranění, jež mu možná zničilo kariéru basketbalové hvězdy, se tato nová spolubydlící vůbec nelíbí. Je to proto, že ji už opravdu nemůže vystát, nebo platí rčení “stará láska nerezaví”? Zjistila jsem, že mě moc nebaví situace, kdy spolu hlavní postavy byly už v minulosti. Taky mě rozčilovalo, že přes 300 stran jsem vůbec nevěděla, co se vlastně Jude v tom LA stalo (jakože domyslela jsem si to, ale řečeno to nebylo) a taky tam do té doby v podstatě nebyla žádná romantika. Rozhodně nejvíc slow burn linka ze všech 5 dílů. Blakea jsem si zamilovala v Doufat znovu, bohužel tady mě tolik nebavil a Jude mi prostě nesedla. Rozhodně bych je přiřadila na úroveň Allie a Kadena. I když ti stále vévodí konci mého žebříčku dílů Znovu, tenhle bych zařadila hned před ně. Jsem si ale jistá, že kdyby Allie s Kadenem přišli později, bavili by mě víc, a naopak, kdyby série začala příběhem Jude a Blakea, bavil by mě o to míň. Snad mě chápete. Tady jsem si totiž užívala hlavně to, když se objevily postavy z minulých dílů, Everly s Nolanem, Sawyer s Isaacem a - co by to bylo za mou recenzi bez Spencera :D - Dawn se Spencerem! A nejvíc nejlepší bylo, když se sešla celá Woodshillská parta. Škoda, že tomu nebylo ještě víc jako v předchozích dílech. Jude si žila moc ve svojí bublině. Musím říct, že konec předchozího dílu, konkrétně epilog, na mě měl úplně jiný emocionální dopad. Tady to bylo fajn, ale proto, že jsem si Jude a obecně tenhle pár moc neoblíbila, mě to tolik nedojalo. Čekala jsem větší zapojení zbytku party a jsem lehce zklamaná, že nepřišlo. Fakt nesnáším dočítání sérií a dokoukávání seriálů, které jsem si oblíbila. Nesnáším to, neumím to a tady to bylo obzvlášť obtížné. 4/5*, 3 oficiálně + 1 navíc za ostatní postavy. Opravdu jsem si je zamilovala, nechtělo se mi s nimi loučit a nejraději bych o všech četla ještě a ještě.... celý text

Jeden z nás lže 2017, Karen M. McManus

Premiantka, bad boy, školní kráska, baseballová hvězda a místní Gossip Girl se sejdou po škole. Jeden z nich ale neodejde živý. Víc k tomu neřeknu, tohle si prostě musíte přečíst! YA thrillery jsou už odnepaměti moje oblíbená oblast v seriálovém světě. V tom knižním však bylo tohle setkání s tímto žánrem moje první a jsem mega ráda, že jsem začala zrovna s takovou peckou. Téma mě zaujalo samo o sobě a úplně miluju jednak klišé nesourodé skupinky, která musí nakonec spolupracovat, jednak více POVs. Nebudu vám lhát, nejvíc mě bavili Natewyn (hlavně teda Nate a až potom Bronwyn), protože knížky s úplnou absencí romantiky jdou pokud možno mimo mě. Hodně mě překvapil vývoj Addy, se kterou jsem se na začátku ani za boha nemohla ztotožnit, přičemž na konci mi přišla super. Líbilo se mi, jak to bylo celé vymyšlené, i když nemůžu říct, že mě to nenapadlo. Ale to vůbec nevadí, náramně jsem si to užila a už se těším na další autorčiny knihy! Nakonec ještě menší srovnání se seriálem, který vyšel na motivy této knihy - doporučuju obojí, ale nezapomínejte na to, že seriál je na knize opravdu pouze založen, není to přesná kopie. Koukala jsem na krátký rozhovor s autorkou, kde říkala něco o tom, že dala tvůrcům seriálu seznam jejích oblíbených scén od každé postavy, a chtěla, ať se jich tam co nejvíc objeví. Jinak se připravte na hooodně změn a na to, že kniha je určitě celkově lepší, ostatně jako knihy většinou bývají (výjimka v podobě Shadow and Bone jen potvrzuje pravidlo :D).... celý text

Zkáza a naděje 2021, Leigh Bardugo

Tenhle díl byla obrovská emoční jízda. Morozov a Baghra? Geniální. Třetí umocňovač? GENIÁLNÍ. Ten svět? GE-NI-ÁL-NÍ. Poprvé mě tady začala děsit představa konce. Ten Nikolaj? Tolik věcí, co se tam stalo, že jsem začala pochybovat o jakémsi mém ideálním happyendu. Nemůžu říct, že mě nakonec to finále nedostalo, akorát pořád nevím, jestli v dobrém. Stejně jako u Bouře a vzdoru bych už chtěla další sérii Shadow and Bone a vidět ten příběh i z pohledu někoho jiného - více se zaměřit na Davida a Žeňu, moje nejoblíbenější, Zoju, která mě tady neskutečně moc bavila, Nikolaje a TEMNYJE. Ta postava by si zasloužila tolik, tolik pozornosti a prostoru a pochopení. Můj OTP je Žeňa s Davidem, ale tady jsem si našla i jeden svůj nový ship, který věřím, že jednou přijde. Taky mě tady konečně neštvali Alina s Malem, což je po tom druhém díle skoro zázrak, nicméně… co si budem, kdyby Leigh chtěla udělat endgame z Darkliny, šlo by to. Šlo by to úplně v klidu až do první půlky tohohle dílu. Místo toho pak konečně dala Malovi nějakou osobnost a snažila se ho co nejvíc vyžehlit. No budiž. Hlavně že nešla, a to v jakémkoliv romantickém směru, do páru Alina + Nikolaj, to by bylo nejhorší. Já osobně pluju někde mezi láskou k Nikolajovi a Davidovi. Jakože jo, Nikolaj je naprosto božsky napsaný charakter, který prostě musíte milovat, ale moje osobní láska je a bude navždy asociální nerd David. Jsem fakt ráda, že se touhle knihou se světem Grishaverse nemusím loučit. To by se to četlo hodně těžko a rozhodně by mě ten závěr dostal ještě víc. Zkázu a naději jsem si zamilovala asi nejvíc z celé trilogie.... celý text

Kráska a geek: Jak Sam přestal být mimo 2016, Melissa Keil

Sam je tak trochu podivín, který by docela v klidu zapadnul mezi kluky z Teorie velkého třesku. Má rád svou rutinu, klid, pár svých kamarádů, až nepřirozeně moc zbožňuje horory a na všechno používá nějaké filmové hlášky. Život mu - na jeho poměry - obrátí vzhůru nohama Camilla, nová spolužačka, která se úplně bez okolků nakvartýruje k nim do party. Právě Teorie mi na mysli přistála hned snad po první kapitole. Tam jsem měla taky ze začátku problém, než jsem se se Sheldonem a ostatními sžila. Dost mi to připomnělo i Navždycky nebo MTJV od Oly. Ne teda příběhem (i když v tom “o ničem” ději je taky určitá podobnost), ale těmi neustálými popkulturními narážkami. Jenže Ola má vkus jako já, takže u ní jsem si to povětšinou užívala. Tady byly reference převážně na horory a staré filmy, které znám leda podle názvu, takže mi ty narážky vůbec nic neřekly a nebavily mě. Samozřejmě i tady se našlo několik výjimek (Hříšný tanec!), ale byla to menšina. Oceňuju, že romantická linka nebyla žádná insta-love. Ale co mě naopak zklamalo, protože to z hloubi duše nemám ráda nikde, je to (SPOILER, pokud knihu plánujete někdy číst), že se hlavní postavy daly dokupy až úplně v posledním momentě poslední kapitoly. Samozřejmě se těsně předtím stihli ještě odcizit, protože co by to bylo bez tohoto klišé, ale vážně mě irituje, jak to - třeba první polibek nebo cokoliv - je necháno až doslova na poslední stránku. (KONEC SPOILERU) Moc jsem nepochopila ani pointu těch vedlejších dějových linek. Rozvod, karate a několik dalších (zbytečných) okrajových zápletek. Bohužel, bez nich by byla kniha asi ještě o větším prd. Číst knihu čistě z pohledu kluka taky nevidím každý den a nevím, jestli to beru jako plus nebo ne, nicméně mi to připomnělo moje milované Kdo chytá v žitě. Tam měl Holden Caulfield obdobně pochybné myšlenkové pochody, takže za to palec nahoru. Kluci v tomhle věku jsou jednoduše divní, tenhle styl vám proto musí sednout. Knize docela ironicky pomohla slečna ve štafetě přede mnou, která nám ve skupině líčila, jak se jí kniha nelíbí, díky čemuž jsem šla do knihy s nulovým očekáváním, takže mě nemohla zklamat. Hodnotím jako průměrný průměr. Až tak hrozné to nebylo, bohužel komunikace byla i zde brána jako sprosté slovo. 2.5/5*... celý text

Miluju tě. Já vím 2021, Nofreeusernames (p)

Ava má peníze, cosplaye, Star Wars, jednu celou kámošku a schopnost neviditelnosti. Jestli si teď myslíte, že právě popisuju nějakou superhrdinskou knihu, jste bohužel na omylu. Ava je prostě jen nezapamatovatelná. Když se jí ozve neznámý týpek ze školy, že našel její číslo ve skříňce, a tak se rozhodl jí napsat (tohle zní taky nadpřirozeně, co? ne, ani fantasy to není), doufá, že se jedná o nějakého obyčejného kluka. Proč? Protože “hezcí kluci se kvůli obyčejným holkám vůbec nesnaží”. O tom, zdali je Chris Carter (teorie s Bradem Pittem je těžce pravda) opravdu tak hezký a neobyčejný, zatímco Ava je ta obyčejná, bych se hádala… V první řadě si pojďme říct, jak úžasně graficky zpracované tohle dílko je. Barvičky, fotečky, chatečky, soundtračky, všechno boží (ještě víc boží by to bylo už jen kdybych měla Spotify). Na MTJV jsem se těšila zejména proto, že Ava byla mou oblíbenou postavou v Navždycky. Bohužel prvních cca 100 stran jsem byla zklamaná. Díkybohu jsem se potom (přibližně od momentu, kdy si Lara a Will, chápete ne, poprvé volají) začetla. Prvně mě to nahlédnutí do toho, co všechno Avě v hlavě šrotuje, vyděsilo, než jsem si naplno uvědomila, že se až moc podobné myšlenkové pochody prochází i v mojí hlavě - takže jsem taky úplně ujetá a ani v mojí hlavě byste být nechtěli :D - a že se hlavně obě definujem jako “napůl nevyléčitelný romantik, napůl pesimistická mrcha”. Nevím, jestli jsem se kdy v nějaké větě viděla víc. Aviny myšlenky (a obecně myšlenky knihy) mě ve většině fakt bavily a kolikrát jsem se upřímně zasmála, bych ani oběma rukama nespočítala. Nicméně u mě jsou tyto úchylky o dost mírnější. U Avy to bylo “prostě moc”, což jsem si říkala ještě dřív, než jí to v knize vyčetli ostatní. Moc popkulturních narážek (vůči Rozčarování mám teď reálně averzi), moc bujné fantazie (Ava byla extrém i na mě), prostě moc. Ale Ava to ví, Chris to ví, já to vím, Ola to ví, všichni to víme, takže si vlastně nestěžuju. Ještě k těm narážkám - kdo mě zná, tak ví, že já jedu reference neustále, ale v knize by podle mě mělo být důležité stanovit si hranici mezi jejich snesitelným a nesnesitelným množstvím na jednu stranu knihy. U první kapitoly se mi protočily panenky. Už jsem se bála, že jestli to takový kýč bude furt, asi to nedám. Naštěstí tento fakt, který vlastně podnítil komplet celou zápletku, byl to nejvíc napřesdržku z celé knihy. A jeho vysvětlení/odhalení bylo nakonec i hezké. Obrovské plus má za mě kniha díky Tesse Carter, kterou jsem si celou knihu představovala a jejíž fotky v ní miluju! Moje teen a moje objektivní já se shodly na hezkých 3.5/5* a ukončila bych to tím, že mě mrzí zbytečně moc spoilerů a osobních preferencí, že vždycky Tony Stark a Peeta a že na Charlee se moc těším. A ještě víc na to, jak svůj happyend jednou dostane i Travis (moje nejméně oblíbená postava z Navždycky, já vím, neříkejte mu to!).... celý text

Ve skrytu stínů 2021, Bianca Iosivoni

Roxy je svobodná lovkyně všech možných magických bytostí, zejména duchů. Jednou takhle zachrání život neznámému týpkovi, čímž se vlastně stane jeho nejbližším člověkem. Proč? Protože zatímco ona nemá kvůli prokletí poslem smrti budoucnost, on nemá vzpomínky na nic z minulosti, a tak mu nezbývá nic jiného než zůstat s Roxy v jejich základně. Podaří se Roxy splnit nesplnitelný úkol a jak je do všeho zapletený Shaw? Ze startu jsem byla zmatená z těch loveckých skupin, ale po objevení glosáře na konci (mohl být na začátku, ne že ne) jsem se rychle zorientovala. Spíš jsem si pak v průběhu čtení všimla, že byla spousta věcí zbytečně omílána dokola, místo toho, aby se vysvětlovaly ostatní věci, které jsem nepochopila. Nejednou jsem si řekla: okay, tohle už jsem četla aspoň 2x, tak proč se mi to znova vysvětluje? a to mě rozčilovalo. Shaw mi byl určitě sympatičtější (i jeho výběrem jména) než Roxy. Nejsem bohužel fanda Londýna/UK, takže prostředí mě nenadchlo vůbec, ale to je jen můj osobní problém. Co mě naopak bavilo hodně, byly vedlejší postavy, kterých tam nebylo zrovna málo. Nejlepší byl Finn (a Giselle, mrk mrk) a Warden. Kniha měla takové Shadowhunters vibes a mě utvrdila v tom, že mám raději královské fantasy, vytvořené v úplně novém vesmíru s takovým tím středověkým tónem (nebo dystopicky), než za přítomnosti magie v našem současném světě. Nakonec dávám 3.5* Očekávala jsem, že budu nadšená více, bohužel, na to, že kniha má skoro 350 stran, se tam nic moc nestalo. Nejlepší bylo posledních cca 60 stran, které byly naopak dost napínavé. V sérii chci určitě pokračovat, zejména kvůli Shawovi, a viděli jste ty krásné obálky? Knihu doporučuju hlavně začátečníkům s fantasy, kteří normálně čtou třeba převážně romantiku. A já doufám, že té romantiky bude v příštích dílech více, protože tady skončila dříve, než vůbec začala.... celý text

Doufat znovu 2020, Mona Kasten

Everly je cynická studentka literatury, která vlastně vůbec neví, jestli chce to, co studuje, v budoucnu dělat. Kdybyste do této věty místo jména Everly doplnili jméno moje, platilo by to úplně stejně. Její cynismus vůči lásce však začal úplně vyvracet Nolan, profesor literatury, se kterým si rozumí jako s nikým jiným a z nějakého důvodu je jediný, komu se dokáže svěřit se svou minulostí. Zakázaná láska at its best! Tentokrát jsem se na pokračování netěšila tolik, jako na čtení příběhu Dawn nebo Sawyer, přesto jsem byla upřímně zvědavá na zpracování tématu studentka X učitel. Ze začátku jsem si myslela, že Everly nakopu. Když je někdo vůči lásce ještě tak pětinásobně cyničtější než já, zákonitě musí být něco špatně. Naštěstí tady byl Nolan, který z ní upřímně vytahoval to nejlepší a o jejichž zakázané lásce mě neskutečně bavilo číst. Obrovské překvapení přišlo na straně 215, kde jsem zjistila, že se tohle všechno odehrává současně s dílem Cítit znovu. Hned potom jsem se plácla do čela, že mi to nedošlo už dávno, vždyť se pořád jednalo o stejný zimní semestr, ale prostě mi to do té scény u Spencera nesecvaklo. Ta návaznost na jejich příběh byla boží, Isaac byl i tady zlatíčko a nezlobila bych se, kdyby tam se Sawyer byli více. Myslím, že by si s Everly rozuměly, ovšem kdyby jí půlku knihy nechtěla Sawyer vyškrábat žárlivostí oči… :D Musím říct, jak jsem ráda, že se od 2. dílu motáme kolem Dawn a jejích přátel, takže je na scéně pořád ona. Díky tomu pomalu zapomínám na to, jak mě ten 1. díl s Allie a Kadenem nebavil a trošku si ho v duchu přikrášluju. Můj Spencer byl i tady zas a opět nejlepší a je mi jedno, jak už jsem s ním otravná :D On a Dawn jsou úplně táta s mámou celé téhle party a já to MILUJU. Nejvíc mě překvapil Blake. Stala se z něj moje oblíbená postava tohoto dílu a moc, MOC mu přeju happyend, takže se teď už na poslední díl brutálně těším. Na druhou stranu nechci konec. Fakt ne. Už epilog tady mě úplně emočně dostal. I za něj nakonec přidávám plus k hodně silným 4 hvězdičkám, které jsem knize zamýšlela dát a které jsem předchozím dílům za ty závěry ubrala. Tady to konečně klaplo!... celý text

Bouře a vzdor 2021, Leigh Bardugo

Alina je světlonoška na útěku před Temnyjem. Společnost jí dělá její nejlepší-kdysi-kamarád-teď-už-milenec Mal, který zas utíká před trestem za dezerci. Moc dlouho jim to utajení nevydrží, díkybohu za to, a jsou nuceni se pod vedením jakéhosi přidrzlého piráta (pardon, korzára) vrátit do Ravky. Alina neví, jestli je pro ni důležitější láska (jakože Mal…) nebo moc (jakože záchrana jejích přátel, grišů, celé země… já osobně netuším, nad čím furt dumá), a když už si myslí, že ví, vždycky se něco pokazí, a ona se obává, že ztratí obojí. Já vám povim, že ze začátku (přesněji 130 stran) jsem se vůbec nemohla začíst. Neskutečně mě iritovali Mal s Alinou, což nejlíp vystihl Temnyj jeho dvěma hláškami, které miluju: “Vy dva máte nepříjemný zvyk chovat se jako blázni a považovat to za hrdinství” a “Vy dva mi to tak usnadňujete. Bodnu ho a tobě teče krev”. Tak, jak mě Světlo a stíny (kniha i seriál) nahypovali, tak tady jsem se musela spíš nutit (a vůbec tomu nepomohly ty příšerně dlouhé kapitoly). Tyhle moje pocity úplně vyvrátil Nikolaj Lantsov. To, že Nikolaj je na Bouři a vzdoru to nejlepší, vám řeknou snad všichni a já nebudu výjimka. Věděla jsem, že jeho postava přijde, ale neměla jsem tušení jakým způsobem, a že ten teda byl! Bála jsem se, že se mi nebude líbit, protože jakmile všichni někoho zbožňují, já ho zpravidla tolik nemusím - mám totiž komplex nadřazování nedoceněných postav (a jsem za to fakt ráda). Naštěstí Nikolaj a jeho sarkastické průpovídky aspirují na nejlepší postavu trilogie. Jakmile jsme se dostali do Os Alty a vrátila se na scénu Druhá armáda, cítila jsem se opět jako doma, stejně jako Alina, a už mi ani nevadily ty dlouhé kapitoly, jak mi stránky ubíhaly pod rukama. Do toho navíc ten Nikolaj (a David!) a obecně fakt, že jsem celou knihu nečetla jen o tom, jak “Malina” utíká před osudem, čehož jsem se ze startu bála. K úplnému uspokojení mi tam chybělo víc Ženi (a celkově to, co se dělo na straně Temnyje, doufám, že nám to ukážou v seriálu) a méně Mal x Alina dramatu. Obecně moc nechápu pointu Malovy postavy. Přísahám, že tam byl jen proto, abych měla nad čím protáčet panenky. Jejich chemie s Alinou je menší než nulová a Leigh asi neodpustím to, že v nich vidí jakoukoliv romantiku. Vždyť jsou víc sourozenci než Tolja s Tamarou. Na druhou stranu nevím, zda jsem tým Temnyj, protože tam tu romantiku taky nenajdete. I když po nasazení Bena Barnese do mé hlavy vlastně i jo, a teď zvažuju, zda je to dobře nebo ne, protože knižní Temnyj a Benův Temnyj mi nepřijdou jako tatáž osoba. Benovi prostě tu záporáckost (tohle jsem si právě vymyslela, že?) nevěřím. 4.5/5*, za Nikolaje a Davida.... celý text

Cítit znovu 2020, Mona Kasten

Sawyer je uzavřená, ve skrytu duše miloučká, potetovaná studentka fotografie, na kterou jednou v klubu prostě zbyde Isaac, protože všichni ostatní jsou rozpárování. Isaac je ne-úplně-dobrovolně-uzavřený a naprosto otevřeně miloučký student všeho, kam ho vzali. Jakmile na sebe jednou zbydou, začnou se na sebe vrstvit události, ve kterých se potkávají, až Sawyer napadne, že Isaac je ideální případ pro její závěrečný projekt, ve kterém by ho mohla změnit. Než teda zjistí, že jediný, koho tato spolupráce pořádně mění, je ona. Kdybych se měla nějak popsat, řekla bych, že jsem mix Spencera a Sawyer. Říkáte si, že ty dvě postavy jsou tak rozdílné, že to nejde? Taky si říkám, ale očividně jde :D V Cítit znovu Spencer zas a opět dokázal, že je nejlepší postava, přičemž se tam vyskytoval všehovšudy jen tak 4x (a to ještě díky Dawn), ale pokaždé udělal něco úžasného a moje srdce zaplesalo. Byť i on tady našel konkurenci. Sawyer jsem si oblíbila už ve Věřit znovu a Isaac byl jednoduše zlatíčko. Jeho osobnost a rodina knihu neskutečně vylepšovali. Líbilo se mi taky, jak šlo poznat, že příběh vypráví Sawyer. Klela a nadávala sprostě, měla prostě jiný způsob vyjadřování a hned šlo poznat, že už nečtu pohled předchozích dvou vypravěček. Trošku mě i tady (stejně jako v 1. a 2. díle) ale naštvalo, že ačkoli je kniha tak skvěle obsáhlá, ten závěr - snad tímto nic nespoileruju -, kdy se hrdinové konečně usmíří, byl prostě moc rychlý. Přesto mě tento díl bavil víceméně nastejno, možná dokonce i o chlup víc než Věřit znovu, a něco mi říká, že ani ty další už ho nepřekonají. Na 2. i 3. díl jsem se neskutečně těšila, zatímco na pokračování po Cítit znovu (a jeho hlavní postavy) už tolik ne. No uvidíme, třeba překvapí, protože ten svět je skvělý a já ho miluju. Tomuto dílu bych ráda dala plný počet, nýbrž ve skutečnosti to je tak 4.7/5, opět za tu rychlost v závěru, a taky za to jedno obrovské klišé, které se ke konci objeví, a já ho v určité verzi předpovídala už v Začít znovu (MENŠÍ SPOILER - autonehoda - KONEC SPOILERU). Jinak mě příběh Sawyer a Isaaca upřímně dostal, Isaac je totální láska a nechápu, proč mám pořád zafixované, že nejlepší knižní kluci jsou “bad boys”. Ono ve skutečnosti opravdu nejvíc záleží na tom, jak je postava napsaná. A to Mona umí perfektně… na rozdíl od propracovaných konců :D Buď, anebo je opravdu těžké mě závěrem uspokojit.... celý text

Harry Potter a princ dvojí krve 2005, J. K. Rowling (p)

Věřit znovu 2019, Mona Kasten

Dawn tráví veškeré volné chvíle psaním erotických novel a přemáháním se, aby si nic nezačala se Spencerem. Spencer tráví čas tím, že neustále vtipkuje a vše odlehčuje, za což taky občas schovává své skutečné emoce - no jako kdybych četla o sobě. S Dawn mám zase třeba společnou slabost pro Harryho Stylese. Jo, a pro Spencera... Páni. Tomu říkám obrat. Můj vztah k ústředním postavám se tady naprosto překroutil vzhůru nohama. Tak, jak jsem si s Allie a Kadenem nesedla, tak moc mi Dawn a Spencer přirostli k srdci. Konečně mě někde bavila romantická linka friendship to love, které za normálních okolností zrovna nefandím. Spencer je prostě láska. Byl mojí nejoblíbenější postavou už v Začít znovu a tady se mi to jen potvrdilo. Nic proti bad boyům, naopak, normálně je beru všemi deseti, ale Spencer je jeden z těch nejvíc pohodových sympaťáků, o kterých jsem kdy četla, a naprosto si mě získal. Já jsem normálně citlivá asi jako pařez, ale jak se tihle dva sobě postupně odkrývali, to byl neskutečný nápor i na moje (hluboko ukryté) emoce. Volné série jsou skvělé, ale klidně bych tady brala míň Allie a Kadena (#sorrynotsorry) a více přátelství Dawn a Sawyer, protože ta mě úplně dostala. Myslím, že se z ní po boku Spencera brzy vyklube moje nejoblíbenější postava. A konečně se nám představily i postavy, jejichž jména znám z dalších dílů, a musím říct, že si moc díl např. s Nolanem nedovedu představit. Každopádně jsem zvědavá a mega se těším. Hlavně na Sawyer! Reálně to je takových 4.5 hvězdy, a to proto, že konec mohl být rozepsanější. Epilog byl sice boží, ale to usmiřování předtím by fakt neuškodilo rozepsat. Od začátku (vlastně už od předchozího dílu) se jednalo o pozvolnější oťukávání, všechno šlo hezky postupně a netlačilo na pilu, ale pak to příliš urychleně skončilo. Jinak miluju tu rozmanitost v názorech. Všechny díly téhle série sednou každému naprosto individuálně a doporučuju nebrat na to moc ohled. Já teď jen doufám, že ten nejhorší (Začít znovu) mám za sebou a že mě zbytek série bude bavit alespoň tak jako Věřit znovu :-)... celý text