OuFistle
přečtené 80
Zeď / Nevolnost
2003,
Jean-Paul Sartre
Co se týče povídek, samotná Zeď mě i pro svou ,,Kafkovskou" formu bavila asi nejvíce. Nevolnost jsem četl v mírně nedobré náladě a spíše měla tu schopnost ty pocity ještě prohloubit, i když přesně to se od toho dalo i očekávat. Sartrem však napsáno brilantně. Ještě se vrhnout na Bytí a nicotu...... celý text
Den, kdy jsem se naučil žít
2015,
Laurent Gounelle
Je to taková milá, možná trochu přebujele laskavá kniha psaná popovějším stylem. Každopádně to nic nemění na tom, že bylo příjemné ji mít v ruce a číst.
Jazyk grafického designu
2012,
Richard Poulin
Dosti strohé, některá témata a pravidla jsou neměnná a drží se po desítky, ba ne stovky let, ale většina vizuálních příkladů v knize, a tak to ve fenomenologii grafického designu bývá, je zastaralá, i když se jedná pouze o osm let starou knihu. Co se mi ale opravdu líbilo, bylo prokládání historických návrhů ať už plakátů nebo písem (Art deco plakáty, prostorové názory generace Bauhausu, písmo Univers, Zlatý řez a třetinkové pravidlo) a jejich konfrontace s díly jednadvacátého století obklopeném nepopsatelně ohromným arsenálem pro zjednodušení práce v daném oboru.... celý text
Ecce homo Forman: Miloš Forman pohledem blízkých
2019,
Radim Kratochvíl
Příběhy z této knihy mají duši. Sám Forman opravdu není pouze vyzdvihován za své filmařské dovednosti a popravdě se nejedná ani o hlavní téma textů. Je to spíše příjemná charakteristika obyčejného člověka okem rodinného příbuzného, takže působí příjemně citlivě. Forman se svými schopnostmi, které však nejsou brána v potaz, jakožto něco výjimečného, je oceňován za fakt, že za ně tento úžasný člověk tvrdě pracoval a především hodně obětoval. A k tomu knize přidává i tak obsáhlá sbírka nádherných fotografií.... celý text
Hlava XXII
2005,
Joseph Heller
Naprosto nejfantastičtější, nejvtipnější, nejtěžší a nejinteligentnější četba, jakou jsem měl kdy možnost okusit. I když jsem se tak prvních 60 stran musel mnohdy nutit, najednou pro mě do doby, než jsem ji dočetl neznamenalo nic větší hodnotu. O to víc se mi možná líbila myšlenka, že jsem ji nemusel číst jakožto povinnou četbu, tu podle mého názoru hodně lidem tou svou zevrubností a neotřelým humorem znechutilo. I přes určité znepokojující a temné jsoucno příběhu zde byly pasáže, při kterých jsem se vážně nahlas smál a ještě je musel předčítat dokola kamarádům, těch nebylo jen k zobu... Major Major Major Major. Bomba. Každopádně to člověk může číst pořád dokola, a to aby měl aspoň trochu jasno, i když nevím, jestli se to někomu kdy povedlo pochopit, ale tak to asi ani Heller nezamýšlel. A Švejk, kterým se autor hodně inspiroval, je v tom tolik cítit, že už se člověk musí smát jen tomu. Není divu, že se tahle absurdní šlamastika zaryla do obecný mluvy jen jako nesmyslný spojení slova s číslem, ale přitom tolik znamenající. Heller je pro mě hrdina:)... celý text