nefernefer přečtené 508

Straka v říši entropie 2010, Markéta Baňková

A zrodí se píseň 2017, Samantha Shannon

Na úvod musím předeslat, že jsem udělala naprosto školáckou chybu. Žila jsem v domnění, že se jedná o trilogii. Kdybych tušila, že je to nedokončená série, jejíž další díly jsou v nedohlednu, nešla bych do toho. Než vyjde pokračování (pokud vůbec), už si dávno nebudu pamatovat, co se dělo v předchozích dílech. Navíc si myslím, že kdyby byl tento díl závěrečný a autorka v něm pořádně ukončila, co rozdělala, udělala by lépe. Ale utnout londýnskou část bez dovysvětlení a poslat hlavní hrdinku do Paříže rozjet úplně nový příběh, je pro mě zklamáním. Navíc její milostné tanečky (ale ne, ale jo, ale ne) už mě začínaly nudit a nějakého dokončení rozjetých linií vedlejších postav jsem se také nedočkala. Možná s vysvětlením toho všeho autorka počítá v dalším díle, ovšem to už se nejspíš nedozvím.... celý text

Vidořád 2015, Samantha Shannon

Pokračování příběhu se rozvíjí celkem slibně. Podél linie hlavní hrdinky se vinou i vedlejší příběhy jejích přátel, takže to není jednotvárné. Občas jsem sice kroutila hlavou nad tím, proč něco, co před chvílí šlo, najednou nejde, a některá vysvětlení mi přišla přitažená za vlasy, ale budiž. Stále to beru jako pohádku a jsem ochotna přimhouřit oči, protože jinak je to čtivé natolik, že mě pořád ještě zajímá, co z toho bude dál.... celý text

Kostičas 2014, Samantha Shannon

Přijít v žánru městské fantasy s něčím novým je těžké. Magie v různých podobách je všude plno. Takže oceňuji nápad využít tentokrát něco, s čím se každý z nás může setkat i ve skutečnosti a co je součástí i našeho reálného světa (ať už v to věříme či ne). Jasnovidectví, věštění z karet či výklad snů a jiné podobné praktiky. Fenomén, který je starý jako lidstvo samo, autorka rozpracovala, naroubovala na skutečnou historii a tu si upravila k obrazu svému, takže vytvořila nový svět, který by mohl vzniknout, kdyby se tyto schopnosti, řekněme, „přemnožily“. Jediné, co mi na tom všem vadilo, byla zbytečná složitost, jež neměla vůbec žádné opodstatnění. Už to, že se čtenář musí orientovat v množství názvů označujících jednotlivé druhy vidoucích podle druhu jejich schopností a zvyknout si na spoustu nových výrazů z jejich slangu, naprosto stačí. Rozdělení Londýna na kohorty, sektory a já nevím co ještě (pro děj samotný úplně zbytečné), čtenáři jenom ztěžuje orientaci a mě to otravovalo natolik, že v hodnocení strhávám jednu hvězdu.... celý text

Tekuté krystaly 2015, Petr Heteša

Svižně, čtivě napsané, sympatický hrdina, atraktivní prostředí, minimální požadavky na zapojení mozkových závitů při četbě, jinými slovy ideální kniha pro intelektuální průvan ve „vydýchané mozkovně“. Nenudila jsem se a příjemně jsem se občerstvila, abych zase byla schopna strávit i náročnější tituly. Což vůbec nemyslím špatně. Taková literatura je více než potřebná. Alespoň pro mě. :o) Nicméně jednu hvězdu musím strhnout za absenci humoru (já ho tam teda nenašla) a druhou za těžko uvěřitelné vysvětlení hlavní ženské hrdinky v závěru, proti kterému bych měla hned několik logických argumentů. Myslím, že bez toho „skandálního odhalení“ její identity by byl konec mnohem uvěřitelnější.... celý text

Pošetilost doktora vinnetouologie 2004, Martin Fahrner

„Ať si zlo dovoluje, co chce, ať si je, jak chce silné, vždycky, než z nás udělá fašírku, můžeme mu dát aspoň tu jednu perdu!“ Jedna z mála knih, u které jsem si byla jistá stoprocentním hodnocením ještě dřív, než jsem ji dočetla. Bylo mi, jako bych se vrátila do svých vlastních mladých let. Věci, které porevoluční generaci přijdou absurdní, byly tehdy naprosto normální. A každý se s tou absurditou vypořádával po svém. Síla přátelství a nezlomná víra v jiný, lepší svět, to byly ty nejsilnější zbraně v boji s lidskou malostí. Pro mě byla tahle kniha zpočátku vtipným, a nakonec velmi dojemným připomenutím mého mládí. A je mi moc sympatické, že autor ani ve chvílích, kdy píše o té odvrácené tváři tehdejšího režimu, nesklouzává k zahořklosti a zlobě, ale drží se té laskavé formy vyprávění, za kterou bych mu, kdybych mohla, dala hvězd klidně deset. :o) „Často jsem tehdy dával své ženě hlavu na prsa a vydržel dlouho ležet a poslouchat se zavřenýma očima. Ta pravidelnost dechu a pravidelný tlukot srdce mne vždycky přesvědčily, že to základní je v pořádku, že věci jsou přece jenom na svém místě. Ani tenkrát, v těžké době, která potom přišla, jsem nepřestal věřit, že štěstí má v sobě velikou sílu, a stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“... celý text

Advent 2017, Gunnar Gunnarsson

„Benedikt pohlédl na oblohu. Hvězdné kolo tam nahoře se už otočilo o čtvrtinu své dráhy od chvíle, co vystrčil hlavu ze dveří stavení U Ledovce. Takovou rychlost má čas, ať už se jím řídíme, nebo ne. Ale je to hezké, cestovat s hvězdami, mírně se pohybovat jako ony. A šlo se opravdu dobře. Zasněžené vrchy se zdály v měsíčním světle tak nízké a daleko, tu a tam se od noční, leskle černé ledové plochy odrážel blyštivý pás hvězd. Takové putování bylo jako báseň s umným rýmem a krásnými slovy a jako báseň se usazovalo v krvi. A jako báseň se je člověk naučil nazpaměť – a musel sem pak chodit zas a zas, aby se přesvědčil, jestli zůstalo všecko beze změny. A zůstalo: zvláštní a nedosažitelné, a přesto důvěrně známé a nepostradatelné. Na Benedikta se snesl ničím nerušený mír. Pocit bezpečí se z hloubi duše šířil dál a dál a nakonec byl všeobjímající a neomylný: ano, tudy jdu.“ Většina děje se, na rozdíl od mnou vybrané ukázky, odehrává za sněhové bouře. Takový Stařec a moře, jen místo moře bojuje hlavní hrdina se zasněženými horami. Já jsem tento úryvek vybrala jako důkaz, že tvrzení, že je kniha napsána strohým jazykem, je mylné. Příběh sám je možná strohý, ale jazyk, kterým je napsaný, rozhodně ne. Je jednoduchý, to ano, ale ve své jednoduchosti také nesmírně poetický. Přesně vystihuje základní myšlenku – to nejdůležitější v životě je zároveň to nejprostší. Četla jsem ji o adventu. Ale i kdybych ji četla kdykoli jindy, napsala bych to samé. Kniha plná pokory, která mě naprosto okouzlila.... celý text

Posel 2012, Markus Zusak

Je zvláštní, že ani jeden komentář tady na databázi se nezmiňuje o tom, že se děj odehrává o Vánocích. Už jen ten samotný fakt by totiž čtenářům napověděl, co od Posla mohou čekat. Připomínalo mi to takové ty americké vánoční filmy, co naprosto prvoplánově „chytají za srdce“ a cíleně útočí na city, aby v dojatém divákovi vyvolaly chuť být lepším. Za mě je tam spousta nelogičností, nad kterými zůstává rozum stát, a spousta dojemných scén, ze kterých úplně čiší, jak jsou napsané na efekt. Ale když to budete brát jen jako pohádku pro dospělé, není to špatné. Aniž bych to tušila, vybrala jsem si tak knihu, která mě docela hezky vánočně naladila. :o)... celý text

Nejodlehlejší stanice 2018, Ben Aaronovitch

„Můj otec věří, že všechno je hudba,“ řekl jsem nakonec. „A když přejdeš na druhou stranu, staneš se součástí melodie. Jednou improvizací mezi nekonečnými miliony melodií, které vytvářejí symfonii všeho. Můj táta v podstatě věří, že život je naší jedinou šancí zahrát sólo – takže bychom se měli snažit, aby stálo za to. Ale pozor, táta si taky myslí, že Miles Davis byl reinkarnací Ježíše Krista a že většina strázní tohoto světa vychází z faktu, že ho za něj lidstvo neuznalo. “ Jsem z podstaty systematik. Takže když jsem se pustila do série Řeky Londýna, vzala jsem to sakumprásk i s dodatkem v podobě téhle, dalo by se skoro říct, povídky. A nelituji. Byly to dvě příjemně strávené hodiny ve vtipné a inteligentní společnosti. A pro toho, kdo se teprve rozhoduje, zda se do série pustit, či nikoli, je tahle zhruba stostránková knížka ideální příležitostí si vyzkoušet, jestli mu sedne, aniž by byl vystaven příliš častému nechápavému vrtění hlavou z důvodu chybějících souvislostí, protože odkazů na ostatní díly je tu jen pár. :o)... celý text

Zvony Londýna 2019, Ben Aaronovitch

„Takže romantik,“ řekl Nightingale. „Což jsou ti nejnebezpečnější lidé na zemi.“ Zvon zazvonil a je konec. Sice nijak ohromující, žádné „Páni!“ se nekonalo, ale ani nejsem zklamaná. Prostě to skončilo. Motiv vyšel najevo, padouch byl dopaden a život jde dál. Celková úroveň série je překvapivě vyrovnaná až do samého závěru. Doporučuji milovníkům suchého anglického humoru, fantasy, architektury a těm, kterým nevadí číst s Googlem při ruce, protože těch odkazů napříč všemi oblastmi, historií počínaje a kvantovou fyzikou konče, je opravdu nepočítaně. Pro mě osobně to bylo příjemné čtení. Vzdáleně mi to připomínalo Gaimanovo Nikdykde. A protože nedořešená Leslyina linka nechala otevřený prostor pro možné pokračování, kdoví... :o)... celý text

Strom viselců 2018, Ben Aaronovitch

Tenhle díl je zatím asi nejslabší, čímž nemyslím špatný. V rámci žánru je to pořád nadprůměr. Jen srovnávám se zbytkem série. Lesley se začala vybarvovat a Muž bez tváře se konečně odkopal, takže už víme, s kým máme tu čest. Ale to je asi tak všechno. Jinak se nic moc dalšího, co by člověku utkvělo v paměti, nestalo. Navíc míra nelogičnosti a nedořešenosti tentokrát lehce překročila hranici mé tolerantnosti. Ale což. Jdeme do finále a já pevně doufám, že závěrečný díl konečně pospojuje nitky rozehraných linií, vnese jasno do nedořešených záležitostí a postará se o důstojné zakončení. Jinak se přidávám ke stížnostem na redakci. Četla jsem elektronickou verzi, tak jsem měla za to, že překlepy, chybějící části vět a místa, kde bylo vedle sebe několik výrazů, ze kterých si překladatel asi chtěl teprve vybrat, jsou nešvarem pouze této verze. Ale z ostatních komentářů usuzuji, že bohužel nikoli. To je u tak oblíbené série opravdu škoda.... celý text

Záludné léto 2017, Ben Aaronovitch

„Takže Měsíc má vliv na magii. Proč?“ „Pracuju na několika teoriích,“ odpověděl jsem. „Ale v současnosti se nejvíc kloním k hypotéze, že Měsíc má na magii zdánlivě nahodilý účinek, protože mě rád nasírá.“ „To je teorie, která se dá do velké míry aplikovat i na jiné sféry života,“ poznamenal. Po minulé „odbočce“ do oblasti moderní architektury se autor vrátil zpět na hlavní trasu do utajeného světa fae, polofae, říčních božstev a jiných bytostí. Ačkoli tentokrát jde vlastně o příběh, který by mohl fungovat i samostatně, protože na předchozí je navázán jen opravdu velmi volně. Každopádně úroveň setrvale dobrá, napětí i suchého humoru dostatek. Pokračuju v krasojízdě do dalšího dílu. :o)... celý text

Prokleté domovy 2017, Ben Aaronovitch

V tomhle díle mě Aaronovitch dostal. Dovolil si v něm lehce vybočit z vytýčené trasy a své dosud jen tu a tam opatrně vykukující potlačované vášni pro architekturu dát volný průchod. Tentokrát nešlo především o zápletku. Tentokrát byl zkrátka hlavním hrdinou ve skutečnosti ten barák, kde se vše odehrávalo. Miluju architekturu a moderní zvlášť. Takže podrobné popisy Skygardenu jako funkcionalistického skvostu městského bydlení mě uváděly v nadšení. Toužila jsem se o něm a jeho stvořiteli dozvědět víc. Vidět fotky, plány, nákresy. To, že jsem o něm do té doby neslyšela, mě nepřekvapovalo. Vím, že nic nevím. :o) Hledala jsem, nenašla jsem. Jak říkám, Aaronovitch mě dostal. Stavba i její autor jsou pouhou fikcí. Ale krásnou. A tak poutavě napsanou, že jsem jí uvěřila. :o)... celý text

Nesnesitelná lehkost bytí 2006, Milan Kundera

Být mi okolo dvaceti okamžitě se zařadím do zástupu okouzlených, unesená originalitou a hloubkou myšlenek. Ale mně už není dvacet. Čas, kdy jsem si měla tuhle knihu přečíst, jsem bohužel propásla. A když se na všechny hlavní postavy dívám optikou svého věku a zkušeností, vidím jen neživé loutky, které existují pouze na papíře. Ani příběh ani lidé, kteří ho tvoří, ve mně nedokázali vzbudit zdání skutečnosti. Byly to pro mě jen čistě účelově vytvořené figurky, kterými autor pohyboval tak, aby jejich prostřednictvím mohl trousit svá moudra, nad kterými pak budou moci obdivně vzdychat zástupy sotva plnoletých čtenářů. Některé knihy jsou nadčasové a některé má smysl číst pouze v určitém věku. Tahle patří mezi ty druhé. Rozhodně nesnižuji její význam a svým dcerám, dokud jsou ještě ve věku, kdy je může oslovit, se ji budu určitě snažit podstrčit. Je-li vám však více než třicet, čtením této knihy už budete jenom marnit čas.... celý text

Kam značky nevedou II. 2005, Ivana Mudrová

Kam značky nevedou III. 2007, Ivana Mudrová

Šepot podzemí 2016, Ben Aaronovitch

„Jak slavně poznamenal barbar Conan: To, co nás nezabije, nás nezabije.“ I další díl si zachovává nastavenou úroveň, přestože ve srovnání s tím minulým trochu zvolnil tempo. Exkurze po tunelech londýnského metra a kanalizačním stystému byla sice taky zajímavá, ale proti striptýzovému baru v Soho to byl jen čajíček. Ovšem anglický humor je přítomen ve stále stejné míře a to mi ke spokojenosti úplně stačí. Vždyť kvůli němu to v podstatě čtu. :o)... celý text

Kam značky nevedou 2004, Ivana Mudrová

Tuto sérii (má ještě další dva díly) beru do ruky vždy, když se chci podívat na nějaké nepříliš známé místo. Je plná opravdových zajímavostí, které však nejsou turisticky provařené, takže se vyhnete davům. Je psána trochu strohou formou turistického průvodce, což mi nevadí. Ale co mi vadí (za to hvězda dolů), je absence mapy na začátku knihy, na které by byly vyznačeny všechny tipy, o kterých se zde píše. Ale jinak všem výletníkům doporučuji jako studnici zajímavých tipů, o kterých se moc neví.... celý text

Měsíc nad Soho 2016, Ben Aaronovitch

„Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané.“ Líbí se mi způsob, jakým je tato série napsaná. Sedne mi humor a hlavní hrdinové jsou mi sympatičtí. Líbí se mi ústřední myšlenka existence různých zvláštních bytostí a božstev žijících nepoznaně mezi běžnými smrtelníky. Líbí se mi fyzikálně pojatá magie, jejíž podstata je postavená na přírodních zákonech. Jinými slovy má tato série našlápnuto stát se mou oblíbenou. Jen dvě drobnosti mi čtení trochu kazily. Zaprvé jsem si od předešlého dílu nechala příliš dlouhý odstup, takže jsem si to, co se v něm stalo, už pamatovala dost mlhavě. A jak jsem záhy zjistila, tato série je naneštěstí celkem dost provázaná a nějakými připomínkami minulého děje se autor rozhodně nezatěžuje. Z čehož pro mě plyne jediné ‒ neloudat se a do dalšího dílu se pustit co nejdříve. A zadruhé mě mrzelo, že nejsem Londýňan, protože to bych si čtení užila dvojnásob. Ale s tím asi nic nenadělám. :o)... celý text

Bláznův kabát 2015, Martin Fahrner

„… každý potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem.“ Pro mě dosud neznámý autor a moc příjemné překvapení. Mám ráda knihy, které končí pozitivně. Tahle má konec téměř idylický, ale bez nejmenšího náznaku nějaké přeslazenosti. Skládáte střípky kratičkých kapitol, které jsou napsané každá trochu jinak podle toho, kdo ji vypráví. A všem to věříte. Všichni mají nějaké trápení, se kterým se snaží vypořádat. Každý se dívá na svět trochu jinýma očima. A vy s nimi. Vtáhnou vás do svých životů. Prožíváte jejich bolest a se zájmem sledujete, kam je dovede. Až najednou do sebe všechny dílky tak nějak úplně samozřejmě zapadnou a vy cítíte úlevu, že všechno je, jak má být. Každý má sice svůj vlastní příběh, ale jedno mají společné. Hledají někoho, kdo bude popsaný stejným písmem. „Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu…“... celý text