NaturalKiller_c
přečtené 36
Obraz Doriana Graye / Cantervillské strašidlo
2016,
Oscar Wilde
Na pocity, které ve mně vyvolal Obraz Doriana Graye, jen tak nezapomenu. Líbily se mi rozdíly mezi jednotlivými postavami - každá z nich byla jiná, každá měla jiný pohled na svět, jiný názor na důležitost morálky. Co se Henryho týče, s naprostou většinou jeho názorů nesouhlasím a jako člověka bych ho neměla ráda, každopádně jako knižní postava byl napsán skvěle. Jeho vliv na lidi kolem něj, manipulace a tak dál. Mnohem blíže jsem měla k Basilovi, který mi byl sympatický od začátku příběhu. Podobně jako on jsem se bála o Doriana, když se seznámil s Henrym, a přála jsem si, aby se ti dva prostě nikdy nepotkali. Ale bez toho by se příběh neodehrál, že :D? U samotného Doriana mi přišla skvěle popsána postupná proměna jeho osobnosti, podrobněji se však kvůli spoilerům vyjadřovat nebudu. Sibylu jsem neměla ráda, především kvůli její naivitě (a vůbec mi přišlo, že skoro všechny ženy v knize byly popisovány buď jako nepříjemné staré dámy, nebo mladé naivní holky). Chápu, že byla bezhlavě zamilovaná a pro knihu byla ta její zaslepenost svým způsobem důležitá, jinak by potom neudělala to, co udělala a děj by se ubíral jiným směrem, ale potkat ji jako člověka, asi bych měla chuť jí ty růžové brýle shodit. Samotný nápad s obrazem a proměnou člověka byl důvod, proč jsem vlastně knihu začala číst, a jeho zpracování mě rozhodně nezklamalo. Celkově hodnotím knihu kladně, jak jsem říkala, vyvolala ve mně dost pocitů a myšlenek, které se mi zapsaly do paměti. Vlastně asi jediná část, která mě vážně nebavila, bylo sáhodlouhé popisování věcí, které Dorian za léta nashromáždil - ten popis se táhl přes několik stránek a přiznám se, že jsem je po chvíli začala přeskakovat. Co se týče Cantervillského strašidla, musím říct, že mě vážně bavilo číst, jak si rodina dokázala s duchem poradit. Po Obrazu Doriana Graye to byla příjemná četba na oddych.... celý text
Metro 2033
2015,
Dmitry Glukhovsky
Musím říct, že ačkoliv mi trvalo se do knihy začíst a prokládala jsem ji i jinými příběhy, nakonec rozhodně nelituji toho, že jsem ji přečetla. Autor si dokázal skvěle poradit nejen s vymýšlením situací jednotlivých stanic v metru a popisem tajemné atmosféry, ale především s psychologií postav a vykreslením jejich pohledu na život a na situaci v metru. A to je právě to, co na knize nejvíce oceňuji: Arťom na své cestě tunely potká různé postavy, komunity a sekty a každá z nich mu poskytne nový pohled na svět, nové názory na metro, nový přístup k životu. Od každé z nich se Arťom něco naučí a zároveň sám přemýšlí nad tím, jaký má pro něj život smysl, co pro lidi znamená víra a tak dále. Myslím, že ještě před pár lety by mě podobné úvahy nebavily, ale teď nad nimi docela ráda přemýšlím a upřímně si bez nich Metro nedokážu představit. Samozřejmě tu ale nechybí ani akce. Co mě dostalo asi nejvíc, byl konec. Nechci ho tu spoilerovat, jen zmíním, že ten pocit uvědomění na konci přišel jako facka a chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Jednu hvězdičku beru pouze za počáteční zmatek ve stanicích. Myslím, že především na začátku byly dialogy občas přetnuté dlouhým vysvětlováním, co se na kterých stanicích dělo, a trvalo mi, než jsem se po dlouhém zírání do plánku zorientovala a situace na jednotlivých stanicích si zapamatovala. I tak se ale Metro stalo knihou, která na mě silně zapůsobila a rozhodně budu pokračovat ve čtení dalších dílů.... celý text
Stopařův průvodce Galaxií
2011,
Douglas Adams
Možná vám podobně jako mně bude chvíli trvat, než si zvyknete na autorův styl psaní a možná trochu chaotické prokládání děje vedlejšími linkami nebo vysvětlováním, ale věřím, že když se vám podaří naladit na autorovu vlnu, celý ten zmatek začne najednou dávat nějakým zvláštním způsobem smysl. Bavila mě ta promyšlenost - co vám v prvním dílu připadá jako náhodná, vtipná a absurdní scéna, to se o pár dílů později ukáže být součástí něčeho většího. Dále je tu autorova fantazie - nevím, jak dokázal vymyslet něco jako loď na nepravděpodobnostní pohon, ale je to skvělé. Humor možná nesedne každému, ale sama jsem se u knížky docela nasmála. Myslím, že kniha mě chytla ve chvíli, kdy autor začal bořit klišé. Myslíte si, že když nabídnete svému vězniteli pochopení, že vlastně všechno zlé dělá jen proto, že je ve skutečnosti osamělý a chce být milován, ušetří vás? Ani omylem. Zkoušíte přemluvit hloupého strážce, že má v životě na něco lepšího a měl by se vzbouřit? Zapomeňte. Právě tohle dělá knihu nepředvídatelnou, což je pro mě upřímně osvěžující. I přes veškerou absurditu a humor se ale autorovi podařilo sdělit zajímavé myšlenky, nad kterými jsem se musela pozastavit. Kniha je zkrátka geniálně absurdní a absurdně geniální.... celý text